--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František
Název: Pokus o útěk
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 15.10.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nejvyšší soud ČSFR poprvé zrušil zbytkové tresty. Patnáctého října se konalo jedno z pravidelných setkání bývalých frekventantů Vojenské letecké akademie, vyhozených od roku 1948 do léta páně 1951, z politických důvodů. Jeden z organizátorů plk. Břetislav Čepelík mi řekl, že jedině díky společnému postupu se jim podařilo prosadit rehabilitace a vrátit tak alespoň čest, když zkažené životy jim už nikdo nevrátí. Ještě dříve, než došlo k čistce mezi studenty, však byli vyho českoslovenští letci, kteří bojovali v královském letectvu Velké Británie (RAF) proti Hitlerovi. Z jedním z těchto statečných lidí, dnes už také plukovníkem, panem Zdeňkem Mikšem, jsem si povídal o pokusu o komunistického Československa, který se odehrál v noci ze dvanáctého na třináctého května v roce 1949. Vojenští akademici samozřejmě chtěli uletět. Ale o tom už pan Z. Mikš.

NN: Pane plukovníku, jak tenkrát váš pokus o útěk probíhal a co mu předcházelo? Tomu útěku předcházelo vyloučení nás - nekomunistů z Vojenské letecké akademie, protože z ročníku před náma uletěl za hranice jeden poručík letectva. Byli jsme vyhozeni ve chvíli, kdy jsme do dokončení akademie měli už jen několik měsíců a čekali na jmenování. Tehdy přijel do akademie generál Hanuš, tehdejší náčelník letectva, a na velkém shromáždění, kam jsme se museli všichni dostavit, prohlásil, že kdo není komunistou, nemůže být důstojníkem československého letectva. Na základě toho nás ke konci roku 1948 převeleli z Vojenské letecké akademie v Hradci Králové a Pardubicích a převezli nás k vojenskému leteckému pluku ve Vysokém Mýtě, odkaď nás 24. ledna 1949 propustili do civilu. Ti, co byli z nižších ročníků, pak sloužili u pozemních útvarů. Nemohl jsem vůbec sehnat zaměstnání odpovídající mé kvalifikaci, a tak jsem skončil jako pomocný tiskař s minimální mzdou. Na některých místech mi otevřeně řekli, že s mým kádrovým materiálem mě nemohou vzít. Postupně jsme zjistili, že se v této zemi nedá žít. Jednoho krásného nedělního rána u nás zazvonil Vlastík Klenovský, také jeden z vyhozených z našeho ročníku, který snad zázrakem dostal místo jako letecký mechanik v Chocni. Tam tenkrát vyráběli sportovní letadla značky Sokol. S ním tam pracoval Honza Horníček (také vyhozený pilot). Vlasta Klenovský přišel s nápadem, jak při útěku využít naší profese. Zdálo se mu lepší uletět letadlem, protože v té době byli na hranicích stříleni a zahrabáváni do země. A v žádných protokolech se to nikdy neobjevilo. Říkal, že se zná s esenbákama z ostrahy letiště a žádný problém to nebude. Spojili jsme se s dalšíma klukama. Letadlo Sokol bylo třímístné, takže jsme potřebovali stroje dva. Protože jedno místo bylo ještě volné, tak s námi měla letět snoubenka Vlastíka Klenovského, Heda Prokopová. V noci ze dvanáctého na třináctý květen 1949 jsme šli na akci. Předpokládali jsme, že to bude snadné, protože se Klenovský a Horníček s těma esenbákama znají. Jed Bernarda však místo na obchůzce našli sedět v letadle typu Čap. Klenovský mu říkal, ať odevzdá zbraň, že se mu nic nestane, a že chceme jenom ty mašiny, které pak stejně budou vráceny. Mysleli jsme si, že nafingujeme přepadení, aby ti příslušníci byli kryti před estébáky, jenomže všechno dopadlo jinak. Praporčík Bernard nechtěl pušku, se kterou seděl v letadle, pustit, a když se přetahovali, tak vyšel výstřel. Štěstí bylo to, že Vlastík měl hlaveň pod paží, takže nikdo nebyl zraněn. Aby nedošlo k nějakému vážnějšímu zranění, tak položil pistoli, kterou měl u sebe, na poslední článek prstu Bernardovy ruky a vystřelil. Pak teprve došlo k odzbrojení. Druhý příslušník Pochobradský se nechal svázat bez odporu. Mezitím Heda Prokopová ošetřila Bernarda, zůstala u nich a hlídala je, protože jsme museli vytáhnout z hangáru letadla. Zjistili jsme, že nemají palivo, tak jsme jej museli doplňovat z konví. S druhým letadlem jsme měli velké problémy. Za vraty stál německý pancéřový dopravník, který jsme napřed museli vytáhnout. Vše trvalo strašně dlouho, a to za situace, kdy se před chvílí střílelo a mohl někdo přijít. Heda mezitím povolila Brázdovi pouta, protože si stěžoval, že ho to hrozně bolí. Když jsme ji zavolali, aby nám pomohla s tím dopravníkem, tak se mu podařilo rozvázat se. Vedle sebe měl položenou pušku, kterou si vyžádal, aby prý to fingované přepadení vypadalo věrohodněji pro estébáky. My jsme však netušili, co se v tom člověku odehrává. Po všem tom vypětí jsme konečně nasedli do letadel. Jedno bylo obsazeno Novým, Valáškem a Horníčkem, ve druhé mašině jsem seděl já, Vlastík Klenovský a jeho snoubenka Heda. Napo nenaskočila mašina, tak jsem shodou okolností nebyl připoután, co mi, později, jak se ukázalo, zachránilo život. Druhé letadlo na nás čekalo. Chtěli jsme letět v páru, protože Klenovský byl nejlepším pilotem našeho ročníku a já nejlépe hodnoceným navigátorem. Když jsem zavíral kabinu letadla, tak jsem si říkal sám pro sebe: "A teď mi můžete být všichni ukradený." Od té doby však vím, že se nemá křičet HOP, dokud nepřeskočíš. Zaslechl jsem takové třesknutí, jako když mašina takzvaně střelí do výfuku, tak jsem tomu nevěnoval pozornost, jenomže Heda vykřikla: "Vlastíku, on tě střelil?" Otočil jsem se a viděl jsem, jak Klenovskému jenom nadvakrát poklesla hlava. Koutkem oka jsem zahlédl, jak těsně u kabiny stojí ten esenbák a míří na mě puškou. V tom zlomku vteřiny, kdy vystřelil, jsem se sehnul, takže mi "jenom" střelil do páteře, projektil se od ramenního kloubu odrazil a roztrhl mi plíci. Od té doby ho tam pořád mám. Hned potom Bernard zastřelil Hedu Prokopovou. Dělal sem, že jsem mrtvej taky. Heda už nic neřekla, jenom v předsmrtné agónii chroptěla. Esenbák Brázda pokládal svoji "čistou práci" za dokonalou, myslel si, že jsme všichni mrtví. Namísto však, aby běžel za druhým letadlem, tak šel rozvázat svého kolegu. Přidal jsem plyn, jenže mašina nešla do obrátek. Tak jsem vylezl, doběhl jsem k druhému letadlu a řekl jsem klukům, co se stalo. Vzít mě s sebou nemohli, protože byli vytíženi, tak odstartovali alespoň oni. Myslel jsem si dlouhou dobu, že šťastně dorazili za hranice. Skutečnost však byla taková, že havarovali. Nefungoval jim zatáčkoměr a když se v údolí dostali do nízkých mrsků a chtěli otočit, tak zavadili křídlem o stráň. Mirek Nový zůstal v bezvědomí s rozbitou hlavou, zlomenou nohou a nějakým vnitřním zraněním, Valášek Jarda vyletěl před letadlo a rukou prorazil palubní desku. Honza Horníček, který seděl vzadu, vyletěl z kabiny a zůstal sedět na zadku. Vůbec nic se mu nestalo, akorát měl zutý obě boty. Pak se dostali až k hranici, tam je však zadržel hajný, pravděpodobně estébák, který je předal dál. Já jsem se po odletu druhého letadla dostal silou vůle až do Vysokého Mýta, kde mě ohlásil policii doktor Jenyšta, který mne ošetřoval. Od něj jsem ještě utekl, ale zatkli mě ve městě. S klukama jsem se sešel až před soudem. Státní soud nás 21. srpna 1949 odsoudil napřed k trestu smrti, pak byl z důvodu našeho mládí, a tak dále, že jsme byli svedeni a různé takovéhle řeči, rozsudek změněn Jardovi Valáškovi na doživotí a nám třem ostatním dali po třiceti letech. Před soudem s námi stál také Vlastík Losenický z našeho ročníku, který dostal rok za to, že věděl a nepověděl, jak se tenkrát říkalo. Seděli jsme v různých věznicích s vylepšeníma, jako jsou tvrdé lože a tak dále. Odseděli jsme každý třináct let. Desátého května 1962 jsme byli propuštěni na amnestii (na předchozí amnestii nám snížili trest z třiceti let na "pouhých" pětadvacet). Po návratu do civilu jsem se samozřejmě musel hlásit a nesehnal jsem jinou než podřadnou práci.

NN: Co se s vámi dělo po listopadu 1989 a jak probíhala vaše rehabilitace? Po listopadu se na první pohled zdálo, že komunisté zmizeli ze scény. Jenomže potom vyšel zákon o soudních rehabilitacích 91/90 Sbírky, ve kterém se hovořilo o zastavení trestních stíhání pro různé delikty. Dostali jsme usnesení krajského soudu v Hradci Králové, které zastavuje trestní stíhání pro velezradu - ale dává nám dodatkový trest deset let za krádež letadla. Naše rehabilitační řízení (se spoustou odvolání) trvalo až do října 1992. Soudce, který nám vyměřil zbytkové tresty, pan (řekněme pan - ne soudruh) Pyšný, uvedl na konci zdůvodnění rozsudku nádhernou větu, poplatnou předchozí době, že: "je to také v zájmu ochrany společnosti před obdobnými trestními činy." Tak jsme se stali po sametové revoluci zločinci - recidivisty za to, že jsme chtěli v roce 1949 utéct z komunistického žaláře. Odvolali jsme se k Nejvyššímu soudu České republiky, který nám zbytkový trest ponechal, jenom trochu pozměnil text zdůvodnění. Naše věc po hrozně dlouhých průtazích skončila u Nejvyššího soudu ČSFR. Bohužel se týká už jen dvou z nás. Paradoxně jsme my, těžce ranění, dosud naživu, zatímco ostatní, kteří z našeho pokusu o útěk vyvázli poměrně v pořádku, již nejsou mezi námi. Nejvyšší soud pod vedením svého předsedy JUDr. O. Motejla zcela poprávu a spravedlivě, velmi konkrétním způsobem, kdy byly zváženy veškeré okolnosti pro i proti, uznal, že celé naše snažení o útěk bylo humánní a bylo motivováno politicky - a dodatkové tresty zrušil.

NN: Co říkáte tomu, že vaše rehabilitace a prosazen spravedlnosti nastalo až tři roky po sametové revoluci? Jsem přesvědčen o tom, že v celé naší justici jsou až na nepatrné výjimky staré kádry. Lidé, kteří myslí postaru a nejsou schopni překročit svůj vlastní stín. Nejs uznat, že dělali chyby. Někteří eventuálně kryjí druhého, aby na ně něco neřekl a podobně. Proto to všechno tak dlouho trvá. Protahová rehabilitací je způsobeno i špatným zněním rehabilitačního zákona a tím, že ještě není uznán třetí odboj. Kdyby se podobná situace odehrávala po válce, tak by všichni, kteří bojovali proti Němcům, nebyli vlastenci, ale lupiči, vrazi, teroristi - a se ctí by obstáli jenom ti, kteří s Němci kolaborovali, protože se ničemu nepostavili, nic neudělali, nepřekročili tehdy platný zákon. Nechci brát čest těm komunistům, kteří tomu opravdu věřili, ale naprostá většina strany byla složena právě z takovýchto lidí, kteří se chtěli dostat k moci, okrádat a být beztrestní. Tyto živly přivedly republiku ekonomicky i morálně zu grunt. Dosud mezi námi jsou, a místo aby si vážili toho, že s nimi nejednáme stejně jako oni s námi po únoru 48, tak zneužívají naší benevolence jako zákona o jejich nepostižitelnosti. V důsledku toho se znovu dostávají k moci a zneužívají svých postavení k obohacování. Tyto kariéristy jsem nikdy nemohl vystát. Když se mne kdysi osvětář na akademii zeptal, proč nejsem v KSČ, tak jsem mu odpověděl: "Víte, já jsem ze Dvora Králové, a tam jsem poznal, že čím větší darebák, tím má na klopě větší hvězdu."

NN: Zkrátka, byli jsme moc sametoví. Ano. Já jsem vždycky říkal, že slušně se má zacházet se slušnými lidmi a na darebáky patří vzít hůl.

Děkuji za rozhovor.

František Kostlán

(Pozn. red.: Dočkáme se toho, že se před soudem místo politických vězňů z let 50. konečně ocitnou zločinci, např. praporčík SNB, vrah Bernard?)

Skupina 84 bývalých leteckých vojenských akademiků a por. letectva, absolventů Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, zlikvidovaných z politických důvodů v letech 1948-51

Jsme absolventy prvních 3 ročníků Letecké vojenské akademie (LVA), která byla zřízena v r.1945. Byli do ní přijímáni středoškoláci, kteří během 3letého studia měli být nejen vycvičeni jako piloti, ale měli být jmenováni důstojníky, kteří by byli schopni zastávat i ty nejvyšší funkce v čs. letectvu. O přijetí do LVA byl tehdy mimořádný zájem, pouze necelé 1 % uchazečů mohlo být přijato. Do r. 48 byl výběr anonymní, bez jakéhokoliv polit. vlivu. Po událostech v r. 48 byla však téměř polovina frekventantů nebo již absolventů LVA z řad letectva z polit. důvodů vyloučena. Důvod: Zastávání těchže demokrat. zásad, které se dnes všeobecně proklamují. Tyto jsme spolu s výcvikem a zkušenostmi přejali od svých profesorů a instruktorů v LVA, kterými byli vesměs příslušníci našich slavných squadron v RAF. Po jejich potupném vyloučení z řad čs. letectva byli jsme proto i my likvidováni.

S návratem demokracie do naší země nastala doba odčinění spáchaných křivd. Se zadostiučiněním jsme uvítali rehabilitace našich učitelů a přátel, bývalých příslušníků RAF.

Ti, kteří totalitnímu režimu sloužili do r. 68, t.j. do doby nepříliš vzdálené od té, kdy se někteří z našich kolegů vraceli z vězení a kdy ostatní zlikvidovaní měli za sebou již 20 let práce v profesích zdaleka neodpovídajících jejich kvalifikaci, se čile hlásili o své.

Nás, zlikvidovaných již před 40 lety, nebylo prakticky vzpomenuto. Proto jsme se začali hlásit sami. Zorganizovali jsme se, ujasnili jsme si postup a s pomocí kolegů v cizině jsme byli přijati na ministerstvo zahraničí. Krátce nato nás přijal právě nastupující nový ministr obrany, který ihned rozhodl o odčinění křivd na nás v minulosti spáchaných. Uložil Velitelství letectva a Centr. rehab. komisi min. obrany provést naši rehabilitaci a do zmíněné komise určil našeho zástupce. V té době jsme byli již zařazeni do některých komisí Vojenské obrody. Výsledkem byla rehabilitace naší skupiny jako celku, 11. 3. 91 v Hradci Králové.

V čem bychom chtěli být nápomocni?

1) Při prosazování demokratických zásad v naší společnosti.