--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kohout Lubor
Název: Je náš stát v bezpečí?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bezpečnost státu je jednou ze základních podmínek jeho existence a zajišťují ji různé složky. Na tom, o jaký stát a vládu se jedná, také záleží, jaké tyto bezpečnostní útvary jsou, jak pracují, jaké způsoby a metody používají.

Správné informace rozhodují bitvy i války

Již od dávných dob se různá společenství bránila útokům uskupení jiných, ať již to byly kmeny, knížectví, království či církve. Ke své obraně potřebovala muže znalé válečného umění a zbraně, ty byly zapotřebí samozřejmě i k útokům. Jak doba utíkala a vývoj šel dál, zbraně byly dokonalejší a stále modernější. Avšak ani zbraně, jejich počet, či úroveň nebyla vždy rozhodující. Stěžejní byly informace, jejich zpracování, vyhodnocení a následné odpovídající jednání.

Vraťme se o mnoho let do minulosti:

Příslušník malého pasteveckého kmene vyslechl rozhovor silnějších agresivních nepřátel a z něj vyzvěděl, kdy a kterým průsmykem půjdou napadnout jeho kmen. Získal tak strategické informace a záleží na protiakci. Ta může být samozřejmě různá: malý kmen může i přes značnou početní nevýhodu protivníka v průsmyku překvapit a pokusit se jej porazit. Nebo usoudit, že nemá v boji šanci a je lepší dosavadní tábor včas opustit. Správnost rozhodnutí ovlivňuje nejen schopnost a inteligence hodnotitele, ale hlavně pravdivost a úplnost informací. V našem případě použil malý kmen informace ke své obraně, k přežití. Získal je ovšem ne na svém území, třeba zpozorováním nepřítele například při předbitevním průzkumu, v dnešní terminologii tedy kontrarozvědně, ale přímo u protivníka, rozvědně. Ovšem ani tak je nepoužil k útoku, nýbrž k odvrácení hrozícího nebezpečí. Ne, že by byl humanista, ale proto, že byl slabší a tuto skutečnost si uvědomoval. Vyhodnotil tedy informace správně.

Fiktivní historie snažící se velmi jednoduše charakterizovat základní rozdělení zpravodajské práce, způsob aktivní a pasivní. Aktivně přímo v domácím prostředí nepřítele, či teprve předpokládaného protivníka. A pasivně, u sebe na "domácím hřišti", v podstatě tedy činnost sledující snahu protivníka získávat důležité informace či dokonce vliv na cizím území. Obojí tuto práci provádí většina států, demokratických i totalitních a na vedení těchto států také záleží, k čemu zpravodajskou práci používá, zda k obraně či útoku. K udržení demokracie, nebo totalitní vlády.

Sběr informací zajišťují k tomu vybudované profesionální organizace, civilní i vojenské zpravodajské služby. Nejčastěji bývají řízeny vládami svých zemí, není to však pravidlem. Vládne-li diktátor, jsou řízeny diktátorem, když je u moci junta, řídí je junta a pokud je ve státě nastolena loutková vláda, bývají zpravidla řízeny zpravodajskou službou protektora. Poslední případ se týkal donedávna i Československa, ve kterém zpravodajské služby za komunistického režimu spadaly pod výlučný vliv organizací Sovětského svazu, byly tehdy metodicky řízeny a zcela kontrolovány známým KGB či méně známou, ale o nic méně nebezpečnou GRU.

Jaká je situace dnes? Je naše země opravdu chráněna? Na tuto otázku se pokusíme najít odpověď, musíme však začít o hodně let zpět.

Obranné zpravodajské služby za komunistického režimu

Komunisté usilující o získání moci pochopili velmi záhy skutečné možnosti tajných služeb, důležitost informací a vlivu, kterého je možno dosáhnout pomocí agentů u svých politických protivníků. Samozřejmě měli se od koho učit, v jejich zemi zaslíbené, v Sovětském svazu byla vybudována mocná NKVD, která již od dvacátých let aktivně rozpracovávala i jiné komunistické strany a levicové strany, získávala v nich své agenty a přes ně také uplatňovala nepřímo svůj vliv. Kromě toho měli ovšem moskevští bossové vliv přímý, další nástroj moci, komunistickou internacionálu. Proč se o způsobu práce vůbec zmiňujeme? Neboť stejně jako byly komunistické strany pod absolutním vlivem té jediné správné a skutečně bolševické - sovětské, snažila se Komunistická strana Československa získat vliv i u jiných politických stran v poválečné ČSR. Když již ne rozhodující vliv, pak alespoň rozhodující informace. Dostali jsme se tak k základní zpravodajské poučce:

Metody a formy práce jsou stejné

Na tom se těžko něco změní. Základní metody zpravodajské činnosti jsou stejné ve všech službách. Na těchto organizacích však záleží. Vraťme se však zpět k poválečnému Československu. K ilustraci, jak to tehdy probíhalo, poslouží, abychom neopakovali dnes již obecně známá fakta,

výpověď bývalého příslušníka Státní bezpečnosti a spolupracovníka NKVD, komunistického vraha Miroslava Picha-Tůmy: ve výpovědi, která s ním byla provedena, když byl vyšetřován svými bývalými kolegy z StB, se chlubí, jak již v roce 1945 získal několik agentů z řad poslanců Národního shromáždění, členů nekomunistických stran, "s jejichž službami byli později soudruzi z ÚV KSČ velmi spokojeni."

Tedy způsob stejný, jakým si jiné komunistické strany podmanila KSSS s využitím NKVD. To, že se bolševický převrat v roce 1948 povedl, že proběhl víceméně ústavní cestou a hlavně, že se demokratické strany nezmohly na účinný odpor, jen dokazuje profesionalitu práce. Komunisté měli v té době svoji agenturu mezi lidmi z demokratických stran, včetně vedení. Měli ve svých rukou, respektive rukou ministra Noska ministerstvo vnitra, v bezpečnosti své otevřené lidi i tiché spolupracovníky, ovládali armádu přes nestraníka a tajného člena KSČ, agenta NKVD arm. gen. Ludvíka Svobodu. Od konce druhé světové války se podařilo komunistům odstranit řadu pro ně nepohodlných lidí, profesionálů z mocenských aparátů armády, zpravodajské služby i bezpečnosti. Těm, které museli v prvních poválečných letech strpět, alespoň velmi účinně omezili jejich pracovní i politické možnosti a řadu z nich dostali pod dohled a vliv své agentury. Připomínáme způsoby, jakým získali kontrolu nad mocenským ochranným aparátem z jednoduchého důvodu, velmi podobné prvky je možno rozeznat i dnes, ale o tom později.

Konec vlády východního impéria?

Přeskočme dlouhou řadu let do roku 1988. Situace ve světě se mění, vývoj nabírá obrátek. George Bush úspěšně pokračuje ve známém Reaganově plánu na uzbrojení a vyčerpání Sovětského svazu a rozpadu východního bloku. Gorbačov přestavuje nepřestavitelné, ovšem v Sovětském svazu je uvolnění patrné, v zemi, kde dosud vládlo přesvědčení v komunistické idee, ve skutečnosti však fingované přesvědčení

a strach se dějí nevídané věci.

Probíhají k velké zlosti vládnoucích

stařešinů v komunistických satelitech, ovšem nejen jich.

S nimi v jedné řadě jsou i lidé svázáni společnými osudy a kariérou. A jak to vypadá v komunistických zpravodajských službách? Ty bývají na změny i ty teprve přicházející velice citlivé, nebývají rády zaskočeny, nesnášejí překvapení. Ovšem přece jen nevládnou samy, mohou být jen nástrojem k udržení či získání vlády. Sovětská KGB se rozděluje, dochází ke generační obměně, ta ovšem není způsobena pouze věkem osvědčených veteránů pamatujících jako svého šéfa ještě Beriju a velkého Visarionoviče. Nemilosrdných pravověrných rozpracovávajících dokonce bývalého generálního tajemníka Chruščova. Změny jsou způsobeny nutností, reálným posouzením situace Gorbačovem a jeho lidí. Gorbačov samozřejmě netouží po tom, aby mu jestřábové z KGB nebo armády podrazili nohy a později odsoudili jako amerického agenta. Ke slovu v mocenských složkách se dostává jiná generace, sice také komunistů, ovšem nezatížená tolik minulostí, vzdělanější, dá se říci pragmatičtější. A v Československu?

Reorganizace Státní bezpečnosti

V roce 1988 i v naší zemi probíhají změny v tajných službách, zvláště v té pro režim nejdůležitější, Státní bezpečnosti. To, že podstatná část StB sloužila jako politická policie, je dnes snad každému jasné, ovšem StB plnila i jiné funkce, pracovala kontrarozvědně proti zahraničním specielním službám, měla chránit stát proti terorismu, rozpracovávala ekonomické záležitosti.

Náčelníkem Hlavní správy kontrarozvědky FMV, jak zní přesný název druhé správy FMV, se stává Karel Vykypěl, jeho nadřízeným, prvním náměstkem ministra gen. Alois Lorenc. I na další velitelská místa se dostávají stejně jako u KGB, lidé mladší, samozřejmě komunisté, zkušení vnitráci ovšem inteligentní a reálně zpravodajsky uvažující.

Reorganizace StB v roce 1988 centralizovala do té doby oddělené správy pracující kontrarozvědnými metodami v jednu. V rámci ní pracovalo dvanáct operativních odborů po těchto liniích: 1. odbor - rozpracovával speciální služby USA a prováděl operativní kontrolu zastupitelských úřadů zemí Latinské Ameriky, 2. odbor - spec. služby Německé spolkové republiky a operativní kontrolu zastupitelského úřadu Rakouska, 3. odbor - speciální služby Velké Británie, Francie a ostatních států NATO, dále prováděl kontrarozvědnou ochranu Federálního ministerstva zahraničních věcí, 4. odbor - rozpracovával zastupitelský úřad Japonska a Indie, prováděl kontrolu ZÚ Číny a států Blízkého a Středního východu a vyhledával členy mezinárodních teroristických a extremistických organizací přijíždějících do ČSSR a prováděl opatření k zamezení jejich činnosti na území ČSSR, pronikal do těchto organizací. 5. odbor - státobezpečnostní ochranu předvýrobní sféry, průmyslu a zemědělství, 6. odbor - ochranu Federálního ministerstva zahraničního obchodu, podniků ZO, rozpracovával zahraniční firmy působící v ČSSR, 7. odbor - ochranu dopravy a spojů, palivo-energetické základny, jaderných elektráren, 8. odbor - ochranu státního, služebního a hospodářského tajemství, 9. odbor - církve a náboženské společnosti, sekty, 10. odbor - rozpracování nepřátelských seskupení, odhaluje a rozkládá protistátní činnost z řad představitelů a nositelů pravicového oportunismu, kontrarozvědná ochrana politických stran a společenských organizací, 11. odbor - mládež, věda, školství, kultura, sport, Svazarm, zahraniční studenti a konečně 12. odbor - ideodiverzní centrály a emigrantská uskupení.

Kromě těchto dvanácti operativních odborů bylo součástí Hlavní správy kontrarozvědky StB i několik dalších: odbor analytiky, výpočetní techniky, organizační a operační, inspekce, skupina obrany a konečně kádrové oddělení. Možná trochu únavné líčení organizační rozdělení Hlavní správy kontrarozvědky StB, ale potřebné. Jistou raritou kontrarozvědky byl 12. odbor z jednoduchého důvodu, ač součást kontra, tedy pasivní, pracoval i rozvědně.

Z členění po reorganizaci je jasné, že opravdu podstatná část Státní bezpečnosti vyvíjela klasickou kontrarozvědnou činnost. Důležité je ovšem proti komu a pod čím vlivem a kontrolou. Z dnešního pohledu demokratického státu pracovali příslušníci StB samozřejmě přesně opačně, než je nutné pro ochranu demokratické společnosti. Státní bezpečnost rozpracovávala státy, od kterých nám dnes nebezpečí nehrozí, nepřátele v nich spatřovali a stále vidí komunisté.

Teroristé pro případ potřeby

Terorismu na našem území bránila StB dost zvláštním způsobem, teroristy nechávala léčit a ukrývat v Československu, pomáhala je vyzbrojovat, organizovala jejich spojení a měla s nimi uzavřenou jakousi tichou dohodu o neprovádění teroristických akcí v Československu. Současně mezi nimi získávala agenturu, ovšem nejen proto, aby měla informace o jejich počínání a připravovaných akcích, nýbrž zvláště ze snahy získat nad jednotlivými skupinami kontrolu a vliv, a tím pochopitelně i možnost jejich používání k vlastním záměrům. K nátlakovým akcím, vyvolávání neklidu v západních zemích, fyzické likvidaci pro komunistické pány nepohodlných politiků, publicistů, pracovníků zahraničních speciálních služeb, jejich agentů, dvojitých agentů (tedy lidí spolupracujících se dvěmi zpravodajskými službami najednou, ovšem jen s jednou skutečně).

Lubor Kohout

(Pokračování příště)