--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Komínek Milo
Název: I pod oblohou je peklo
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 05.08.1951 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Z knihovničky antikomunisty Úterý, 5.srpna 1951
Důlní Roman mne znovu přiděluje na nebezpečné dílo č. 810, které je vzdáleno od šachty asi dva kilometry. Máme nakládat asi třicet vozů horniny. Vypadá to jednoduše, ale zdá se mi, že kameny jsou jako slepené a když už "grackou" (motykou) nahrabu plné "troky" (necky), které mají po stranách držáky, nejsem schopen je vyzvednout a vysypat do vozíku, jak jsou těžké. Eda Tvrdoň obratně jako kamzík vylézá na hromadu foroty a grackou "ramuje" (oklepává) a otrhává strop, aby nám něco nespadlo na hlavu. Stojím opodál mezi dvěma velikými balvany, které čekají na střelmistra, protože jsou příliš veliké na naložení - váží několik metrických centů. V tom slyším praskání, které se zesiluje jako vodopád. Eda vykřikne:
"K zemi!" Ležím přikrčen mezi oběma balvany snad dřív, než to vykřikl. Cítím náraz Edova těla, které na mne padá a pak už jen rachot, dlouhý věčný rachot a úplná tma. Zřítila se nebo propadla snad celá šachta. To je poslední, co si uvědomuji. Když ten rachot ustane, první, co slyším, je Edův hlas, který se mne starostlivě ptá, zdali žiji. Na mou duši, já opravdu nevím, jestli žiji, tohle se přece nedalo přežít. Ale Eda mne nutí vrátit se do skutečnosti, a tak se pokouším dostat z uvěznění nového závalu mezi kameny ven. Hrabu se jako krtek dopředu a konečně vylézám na prostranství, kde snad zával končí. Hmatám kolem sebe rukama i nohama a v té absolutní tmě čekám, zda se také Edovi podaří dostat se ven. Za chvíli do mne narazil a když se vyhrabal ven, říká, že má rozdrcenou ruku, nevidím na ni ani na Edu, který se rozhoduje jít po kolejích jako vodítku k šachtě pro pomoc. Já, ačkoliv mimo škrábanců, modřin a pohmožděnin snad nejsem zraněn, zatím usedám na kameny u stěny a mám čekat, až mi sem Eda někoho pošle se světlem. Vím, že by to špatně dopadlo, kdybych se ve tmě pokoušel dostat k šachtě. Na to ještě nemám zkušenosti a neznám rozdvojení kolejnic, které se rozbíhají v určitých úsecích do mnoha směrů jako pavučina.
Eda se odšoural, ještě chvilku slyším jeho kroky a nadávky, když narazí někde hlavou na výdřevu a nebo "lutny" (potrubí), a pak už je mým společníkem jenom absolutní tma. Nikdy jsem nevěděl, že tma může být tak černá, jako je tady. Nahoře vždycky alespoň odraz nebo záblesk nějakého světla ruší opravdovou tmu, ale tady je úplná. Někde z dáli slyším temné dunění vrtaček a pak najednou rána, strašlivá rána, druhá, třetí, mnoho dunivých ran, které jakoby zahýbaly s vnitřnostmi celé šachty. Tlak vzduchu, který ke mně doletí, mě děsí ještě více. Teprve potom, když poslední rána a její ozvěna utichla, si uvědomuji, že asi někde na dole stříleli předek dobývky. Úplně jsem na to zapomněl a už jsem si myslel, že se zas nějaká katastrofa snaží dodělat to, co se zde tomuto závalu nepovedlo. Roztřásá mne zimnice, cítím horečku a v tichu, které nastalo po odpalu, úplně vyčerpán usínám v sedě na kameni pod výdřevou.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probouzí mne cloumání a prudký svit elektrické "blicky" (baterky) do obličeje. Strašně mne od toho světla bolí oči po té předchozí tmě, a tak je přivírám a slyším klení a vulgární nadávky člověka-hulváta, stojícího přede mnou. Je to důlní Roman a nadává mi, proč tu chrápu a nepracuji. Snažím se mu vysvětlit, že moje lampa je někde zavalená, ale nejsem pro něj člověk, nechce mi rozumět a píše oznámení veliteli tábora, že jsem toho dne splnil normu jen na třicet procent. Jak k tomu počtu dospěl, je mi úplně jedno, protože jsem v záři jeho blicky teprve teď spatřil tu hrůzu, které jsme jen tak tak ušli živi, díky zkušenosti kamaráda a těch velkých kamenů, mezi něž jsme se připlácli. Asi pětatřicet vozů kamene a velkých kamenných bloků se opět utrhlo z nadloží u stropu a nahoře je teď ohromný prostor jako kostelní klenba, kdežto dole na zemi je obrovská hromada.
Po vyfárání a příchodu na tábor jdu na ošetřovnu, kde mi Dr. Eška ošetřuje pohmožděniny a posílá mne ležet na izolační barák pro podezření z úplavice nebo paratyfu a otřesu nervů. Náčelník Paleček mne tenkrát ani nepotrestal pro nesplnění normy, když jdu na nemocniční izolační barák, ale mám to u něj schované pro příště.
Ve druhé polovině srpna 1951, nevím přesně den, se dovídáme fantastickou zprávu, která nemá ve světě obdoby. Do Západního Německa ujel lázeňský rychlík: Praha-Karlovy Vary-Cheb-Frant. Lázně-Aš, se strojvedoucím Konvalinkou a výpravčím Truxou a mnoha cestujícími. Naše radost nebrala konce. Ani ve snu mne nenapadlo, že se později na cele ve vězení setkám s organizátory tohoto únosu.
Stále pracuji v hlubině na osmém patře. Mstivý důlní Roman mne přidělil ke svážení uranové rudy - smolince, ke kleci. Je si dobře vědom, že záření zničí všechno živé. Kdykoliv jsem přišel do těsné blízkosti vozu, což bylo stále, začal jsem krvácet z nosu, a proto jsem si do nosních dírek musel nacpávat vatu a dýchal jsem jen ústy. Otékala mi varlata a měl jsem trvalý výtok. Od této doby jsem trpěl kolísáním krevního tlaku.
Milo Komínek
Knihu " I pod oblohou je peklo" již podruhé vlastním nákladem vzdal Milo Komínek a vytiskla ji tiskárna Nadace nezávislého informačního centra. Knihu lze obdržet na adrese:
Poštovní schránka 70, pošta 12, 738 02 Frýdek - Místek.