--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan
Název: Justice
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Justice se právem ocitla po 17.11.1989 v ohnisku pozornosti veřejnosti, neboť byla veřejností přiřazena k mocenským orgánům totalitního režimu, které napomáhaly k udržení komunistického totalitního režimu v Československu.

Termíny pokleslá a zprofanovaná, kterými byla justice v tomto směru obdařena, nebyly nespravedlivé, protože justice neplnila úlohu, kterou jako nezávislá 3. moc (spolu s mocí výkonnou a zákonodárnou) měla plnit. Ale v Československu po roce 1948 jakákoli dělba moci vzala za své a Montesquiovy teorie nemohly platit ve státě, v němž byla moc jediná - moc vedoucí, vševědoucí a nejdokonalejší KSČ - moc všeobjímající a také všejímající. Tato pejorativní označení byla však nespravedlivá k těm soudcům a hlavně soudkyním, kteří se snažili v mezích daných totalitou a v rámci nezávislosti vymezené Ústředním, krajský, okresním nebo i jen místním výborem KSČ hledat pravdu a spravedlnost ve sporech občanských, pracovních či rodinných, ale i trestních, protože politické causy tvořily jen promile ze všech souzených věcí. Tak byla tato označení pohanou pro tyto soudce, zatímco pro soudce nesoudící, ale posluhující režimu, to bylo označení mírné!

Hodnotíme-li justici, pak je dobré vědět, že již komunistický režim justicí pohrdal. Bylo tomu tak z vícero důvodů, mimo jiné proto, že všechny ostatní složky moci bylo možno řídit direktivně a z komunistického centra pokyny, příkazy a rozkazy, avšak pro justici, byť formálně platila zásada ústavní nezávislosti, se kterou se KSČ musela chtíc nechtíc přece jen vyrovnávat trochu jinak. Malý, mnohdy skomírající plamének této nezávislosti však přece jen v justici hořel a záleželo na momentální vnitřní a i mezinárodní situaci, zda-li uhasne, narovná se nebo rozhoří více. KSČ tomu čelila pomocí svých převodových pák, předsedů, náměstků a stranických buněk, jakož i pomocí těch, jimž členství ve straně a z toho vyplývající kariéra byla více než svědomí a nezávislost soudce. Úkoly X-tého sjezdu KSČ splníme, hlásaly nástěnky na chodbách soudů a zcela bezostyšně, proklamativně a vyzývavě tak popíraly ústavně garantovanou nezávislost soudů.

Idylický, ale zároveň i příznačný obraz soudů demokratické předválečné ČSR zůstal v knihách K. Čapka, K. Poláčka, F. Němce a dalších. Moudří soudci, zkušení votanti a ambiciózní státní návladní s letitými zkušenostmi a s paragrafy zákonů, které prověřila staletí vývoje právní kultury, napomáhali tomu, aby váhy a meč v rukou dámy se zavázanýma očima zůstaly v rovnováze. Komunistická justice byla rovněž symbolizována ženou, přefeminisovaná justice téměř vyloučila koedukaci a stále nové a začínající dívky - právničky, čerstvé absolventy PF, byly sice okrasou justice, ale jejich dělení povinností mezi soudcovskou kariéru a ostatní povinnosti socialistické ženy, včetně jejich nezkušenosti, vyvolávaly pro KSČ onu vítanou právní nejistotu, v níž se mohly účinně uplatnit stranické intervence a pokyny či telefonáty z výborů KSČ. Proto onen prototyp soudce, onen starší prošedivělý muž s životní moudrostí a zkušenostmi byl v ČSSR raritou a pokud byl, nezřídka se jednalo o absolventa zkráceného právního kurzu pro pracující - tzv. "rychlokvašku". Ještě v 80. letech dožívali tito zasloužilí a lety komunistických nezákonností prosloužilí JUDři jako předsedové soudů a nenahraditelní odborníci. Mnohým z nich však lépe slušela uniforma LM a samopal než talár a zákoník!

Komunistická justice však existovala dávno před Vítězným únorem. Aspoň ve vizích Franze Kafky, jehož román PROCES symbolizoval totalitní justici se vší zatuchlostí, nespravedlivostí a krutostí a ne nadarmo jej inspirovaly chodby a síně pozdějších komunistických soudních "paláců", které se o několik desítek let později staly němým svědkem kafkovskéo absurdity, odcizení a quasispravedlnosti.

Kolaps justice nastal již před 17. 11. 1989. To, co prožívá nyní, je již počínající klinická smrt. Jen šok a účinná terapie může tuto smrt odvrátit.

Několik nejzkompromitovanějších soudců odešlo dobrovolně hned po kulantní revoluci a to vedlo k tomu, že se brzo začalo hovořit o čisté justici. Viz prohlášení všech dosavadních ministrů spravedlnosti. Byla to zbožná přání, která byla vyvolána zoufalou snahou stabilizovat stavy soudců, doplnit prořídlý a zřeďující se stav a pozvednout justici jako orgán právního státu. Neboť lidi hledajících u soudů spravedlnost a právní jistotu, přibylo, na rozdíl od soudců, kterých ubylo. Není pochyb o tom, že kdyby totalita nepadla, tak prověření a ověření soudci by dál odsuzovali nevinné jen na základě příkazů rodné strany - učitelky bezpráví a zločinnosti a kázali by v odůvodnění svých rozsudků stejnou morálku, jako Krylův "vrah, který o morálce káže." O morálce leckterých vypovídá fakt, že nenašli vůli a ochotu odejít sami. Zejména ti, kteří hleděli do očí obžalovaných, o kterých věděli, že jsou nevinní a na rozdíl od nich měli volbu, odsoudit nebo zprostit.

Ti, kteří volili první možnost, se ocitli v seznamu VONSu. Jsem dalek toho tvrdit, že každé odsouzení, že každý vědomě nespravedlivý rozsudek doživotně soudce diskvalifikuje, tak jako jsem na pochybách, zda-li doživotně zvolit ty, pro které se souzení a odsuzování na objednávku stalo rutinou. A ještě odsouzeníhodnější byla snaha vytušit přání strany a mocných a rozsudek tomu třídně přizpůsobit. Proto je posuzování způsobilosti ostrakisovaných soudců věcí nejen jejich morálky, svědomí a charakteru, ale také rozumu, tolerance a moudrosti posuzovatelů. Jim přísluší posoudit, nakolik strach převládl nad odvahou, nakolik rutina nad svědomím a kariéra nad spravedlností. Je však třeba pečlivě zvážit každý případ, aby posuzovaní nebyli hned zároveň odsuzovaní a přitom mít na vědomí, že tehdejší posuzovatelé byli i odsuzovatelé.

Stále však mluvíme jen o té jedné malé části soudcovského stavu, o tehdejších kádrových rezervách, o rezervách ve svědomí, charakteru, morálce a statečnosti, nemluvíme o těch, kteří neprávem byli označeni za totalitní, pokleslé soudce!

Na křeslu ministra spravedlnosti se již vystřídali 3 porevoluční ministři, a přesto v čele mnohých soudů (v Praze téměř všech) zůstávali ti, kteří díky stranické legitimaci byli rovnější mezi rovnými, namísto těch, jimž nerovnost zaručovala právě převaha jejich slušnosti charakteru a odvahy. Nakolik tento nepoměr přispívá k autoritě justice a stabilizovaná nerovnost jejímu kreditu, je otázka pro příslušné. Škoda, že se našla slova odsouzení jen pro tyto nejrovnější a zapomnělo se na ty, kteří ani za totality nezapomněli svoji morálku a soudcovskou nezávislost.

Je těžké být soudcem a soudit jiné, ještě těžší je však soudit soudce. Tak jako je lehčí odsuzovat hřích než hříšníka. Zvláště v situaci, kdy některé soudy již nesoudí, protože nejsou soudci. Zoufalá potřeba každého soudce, stovky odešlých a stovky odcházejících a desítky přišlých zužují kritéria jmenování. Otázka kvality odpovědnosti a morálky je tak určována kvantitou. Právní stát bez fungujícího soudnictví nemůže existovat. Nemůže však fungovat ani ekonomika státu, který se teprve právním chce stát. A co víc, marxismus-leninismus prorokoval, že ve vyspělé komunistické společnosti stát odumře. Zdá se, že toto nebezpečí hrozí i společnosti demokratické.

JUDr. Milan Hulík