--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Co Vás těší a co Vás rmoutí/rozhovor s Bělohoubkem/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Před červnovými volbami jsme přinesli rozhovor s tehdejším poradcem předsedy Sněmovny lidu R. Battěka Antonínem Bělohoubkem. Přemýšlivé lidi pravděpodobně zaujal, a proto jsem ho vyhledala znovu, abych se ho zeptala, co ho nyní těší a co ho rmoutí. Nalezla jsem ho snadno, neboť Sněmovně lidu zůstal věrný, respektive jejímu sekretariátu, který řídí.
"Začnu tím, co mě těší. Je to především skutečnost, že konečně vyšel poslední díl Pamětí Václava Černého. Kdyby ta kniha byla mezi prvními, které po listopadu 1989 vyšly, leccos by dnes možná vypadalo jinak. Nebylo by tolik lehkověrnosti, tolik politické a morální otrlosti, jinak by vypadalo i pořadí životních hodnot mnoha lidí. Bylo by nepochybně i méně účinné křivení a ohlupování vysokoškoláků bolševickými vševědy - a že jsou jimi naše vysoké školy dodnes přímo napěchovány."
Proč si myslíte, že by jedna kniha mohla mít takový vliv?
"Protože Václav Černý, to byla a je přímo kulturní velmoc. Na rozdíl od velmocí hospodářských nebo vojenských, velmocí kulturní se může stát i jeden jediný člověk. U nás jí byl například F. X. Šalda a po něm nepochybně i Václav Černý. Jeho vůle ke spravedlnosti, pravdě a dobru byla tak silná, že nemůže nechat lhostejným žádného vnímavějšího člověka."
Zcela jistě bude povícero i takových lidí, které dílo pana profesora popudí.
"O tom vůbec nepochybuji. Není vyloučeno, že vydoluji ze šuplíku svou obranu této knihy, kterou jsem napsal po někdejším nestydaném výpadu Milana Šimečky proti ní i proti panu profesorovi samotnému. Kdysi jsem ten text nabízel jednomu disidentskému časopisu. Ale nezařadili ho. Připadal jim příliš tvrdý."
A kdybych se teď zeptala i na nějakou dnešní radost soukromějšího druhu, co by to bylo?
"Mám radost z toho, že už pomalu zdolávám pocit osamění, zděšení a znechucení, který mě zaplavil po volbách. Už zase mám v sobě ten svůj vzdor proti špatnému a špatným. Vzdor, to je pro mne konec skleslosti, z něho čerpám svou sílu."
Vzdor, určitě souvisí s tím, co vás nyní rmoutí.
"Rmoutí mě dost věcí. Například to, jak dodnes zlověstně mnoho lidí setrvává ve zbloudilém obdivu k Václavu Havlovi. Hrozí nám, že se ten svévolný všeodpouštěč znovu stane prezidentem. Kritické myšlení je u nás pořád ještě v plenkách a je spíše výjimkou. Nemáme ani v nejmenším právo ohrnovat nos nad Slováky, kteří obdivují Mečiara, protože ve vztahu k V. Havlovi na tom nejsme o nic lépe.
Můj hněv a můj despekt vůči Jeho Domýšlivosti Václavu Havlovi došel až tak daleko, že podobně jako v případě nestydatých bolševiků už nehodlám mluvit s NÍM, ale jen o NĚM.
Největší chvála, jaká bývala o panovnících vyslovována v pohádkách i ve skutečnosti, zněla: vládl spravedlivě. Největší provinění V. Havla spočívá v tom, že spravedlnost ignoroval a ignoruje. Svou třetí kandidaturou na úřad prezidenta předvedl, že nestydatost nebolševická nemusí být o nic menší, než nestydatost bolševická."
Otázky kladla a naslouchala
Jitka Studničná