--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Zábrany hospodářských reforem v zemích východní Evropy
Zdroj: NN Ročník........: 0002/027 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Autor stejnojmenné studie Wolfgang Shrettl, německý ekonom, zná problémy nových spolkových zemí, bývalé NDR, a srovnává je především s realitou Polska a Společenství nezávislých států, hlavně Ruska. V celku je však Schrettlova práce zaměřena obecně, na složitosti přechodu od tzv. plánovaných hospodářství pod státním komandem na hospodářství volného trhu.
Pojem tržního hospodářství autor nevysvětluje. Vychází ze skutečnosti západních zemí, kde stát zajišťuje zákonné podmínky podnikání a dalších aktivit hospodářského života, zároveň je však velmi zdrženlivý v přímých zákazech a příkazech. Tím vzniká prostor pro to, co autor označuje jako "normální hospodářské aktivity".
Přívlastek "normální" lze tedy chápat ve smyslu "osvědčený", zajišťující ekonomický růst a prosperitu.
Hospodářské reformy se v některých východoevropských státech, zejména v bývalém Sovětském svazu, po dlouhou dobu pohybovaly směrem k tržní ekonomice, zároveň však vedoucí politici často naznačovali, že nemají v úmyslu jít touto cestou až do konce.
Šest let perestrojky, kterou lze uvést jako příklad nadmíru "pozvolného" přechodu na tržní systém, nakonec prokázalo, že tento typ gradualismu vede k nejhorším myslitelným výsledkům vůbec.
Pokusům o pouhé vylepšování socialistické příkazové ekonomiky předpovídali
mnozí teoretici neúspěch. Avšak autoři smíšených systémů, i
podobně zaměření politici, věnovali jejich varování sotva pozornost.
Výsledkem byly prohlubující se nedostatky v zásobování na všech
stupních, stále delší fronty na nejnutnější zboží, a zároveň vzestup
spekulace, inflace a bujení černého trhu a "hyperkorupce". Současné
ruské vedení, alespoň ve svých prohlášeních a programech, odstoupilo
nyní od vleklého programu perestrojky a přiklání se k prosazování
skutečně tržní ekonomiky.
Jakmile se politici odhodlají k tržnímu hospodářství nejen směřovat,
nýbrž tohoto cíle skutečně dosáhnout, vyvstává několik zásadních otázek,
píše ekonom Schrettl.
První otázka zní, jakým tempem má být cíle dosaženo. Obvykle
se rozhoduje mezi "šokovou tarapií", anebo "gradualismem", tedy pozvolnou
cestou. Oba pojmy jsou však poněkud zavádějící.
Jak uvádí autor studie, stoprocentní "šoková terapie", která
by představovala okamžité zavedení všech prvků tržního hospodářství
zároveň, v praxi neexistuje. Možné je okamžité uplatnění některých
jednotlivých opatření, například uvolnění cen.
Naprosto nemožné je naproti tomu ze dne na den ustavit důležité
instituce, jako jsou obchodní banky nebo daňové úřady. Taková opatření
vyžadují čas. Podobně platí o tzv. "lidském kapitálu", který se v
oblasti podnikání, veřejného sektoru ani politiky nedokáže přizpůsobit
požadavkům tržní ekonomiky obratem.
Stejně nereálná je i extrémní interpretace "pozvolné" cesty.
Pokud by se jednotlivé prvky tržního hospodářství měly zavádět
teprve poté, kdy se předchozí opatření plně osvědčila, protáhla by
se reforma donekonečna.
Časté diskuse o "posloupnosti fází" zamlžují skutečnost, že
se jednotlivá opatření při zavádění mohou, ba musí časově překrývat.
Proto se i debata o "fázích" jeví jako mylná, a při provádění reformy
nutně ustupuje do pozadí.
Popíráme-li oba extrémy, léčbu šokem i gradualismus v ryzí formě,
je přece nutno oba směry uznat jako dva zásadní přístupy a zabývat
se problematikou jejich umírněného uplatnění.
Odpůrci šokové terapie namítají, že tato metoda povede k hospodářskému
chaosu, a uvolnění cen prý způsobí prudký vzestup inflace.
Příklady Polska a Československa však ukazují, že období vyrovnávací
inflace přechází poměrně rychle. Přizpůsobování cen se v obou zemích
odehrálo v čase kratším než čtvrt roku. Přechod ke "správným" cenám
se projevil jako proces, který s jistotou vede k cíli.
Na základě těchto zkušeností nyní doufá ruský ministr hospodářství
a financí Gajdar, že také v Rusku bude období korektivní hyperinflace
poměrně krátké.
Nebezpečí "pozvolné" cesty spočívá naopak v tom, že se jen částečně
ruší zákazy mnohých "normálních" tržně hospodářských činností. Při
zachování velkého množství zákazů se proto jen zčásti povolené podnikání
soustřeďuje na možnosti zisku, které vznikají obcházením daných zákazů.
Tak se nejen poškozuje dosud existující plánované a státní hospodářství.
V očích veřejnosti se zároveň diskreditují tržní prvky, které už byly
zavedeny. Slabostí gradualismu je právě tato nejasnost a nesourodost
dvou souběžně existujících systémů. Metoda pozvolného přechodu pak
vede k neustálému snižování efektivity hospodářství, jak klasicky
dokázala sovětská perestrojka.
Odpůrci reforem, kteří z taktických důvodů už nemohou vystupovat
jako komunisté, se vždy znovu přiklánějí k neefektivnímu gradualismu
a zastávají tzv. rozumný přechod na tržní hospodářství, přestože soustavné
zpomalování nemá s rozumným postupem nic společného. Diskuse o "postupech"
a "fázích" se stávají záminkami a brzdami, které leckdy dokážou skutečné
změny zastavit.
Existují však i psychologické překážky na cestě reforem.
Dlouhá léta komunistické nadvlády vypěstovala mezi obyvatelstvem
hluboce zakořeněný odpor vůči společenským a majetkovým nerovnostem.
Privilegia vládnoucí nomenklatury fungovala skrytě a jejich zdánlivá
absence dotvářela iluzi rovnosti.
Zastánci reforem musí proto postupovat obezřetně, aby nedocházelo
k příliš velkým napětím ve společnosti. Vždy znovu se přiškrcují opatření,
která by mohla vyvolat dojem nespravedlivého rozdělování břemen. Svobody,
které už byly uděleny, se opět ruší, a nové a nové překážky se kladou
do cesty především rozbíhajícím se podnikatelům.
Notorické zdůrazňování "malé privatizace" a zanedbávání privatizace
velkých firem přímo vhání potenciální podnikatele do sektoru obchodu,
který skýtá prostor pro spekulaci a rychlý zisk.Jeden z největších
problémů hospodářské transformace spočívá v úkolu<%1> vytvořit fungující
finanční trh. V oblasti<%-1> důl<%1>ežitého úvěrového hospodářství
chybí nejen bankovní znalosti u většiny finančních pracovníků. I na
druhé straně, u žadatelů o půjčky, chybí záruky, bez kterých úvěrový
trh nemůže existovat.
V mnoha zemích východní Evropy jsou často jedinou přijatelnou
zárukou pozemky a půda. Tzv. "výrobní prostředky" jsou naproti tomu
nejisté veličiny, a to nejen pro neodborně vedené účetnictví podniků.
Mezinárodní měnový fond a jiné organizace vypracovaly doporučení
a schémata, podle kterých by reformující se státy měly při přechodu
na tržní systém postupovat.
Podle tohoto receptu je údajně nutno zaměřit se nejprve na stabilizaci,
to znamená na uklidnění a snížení inflace. Teprve později má k tomu
přistoupit transformace, především v podobě privatizace.
V polské variantě zavedli zákonodárci a politici v rámci stabilizačního
programu restriktivní peněžní a finanční politiku, včetně odbourání
subvencí na zboží základní potřeby. Tzv. "vnitřní konvertibilita"
zlotého, s pevnou vazbou na americký dolar, umožňuje neomezené transakce
ve službách a obchodu, zabraňuje však transakcím kapitálu. To má podporovat
rozvoj obchodního podnikání, avšak únik kapitálu podvázat.
Další "kotvou" stabilizačního programu je v Polsku tvrdá mzdová
politika, s pevně stanoveným platovým stropem. Nominální zvýšení příjmu
podléhá vysokému zdanění, které se podobá konfiskaci. Tyto prvky "stabilizace"
byly zavedeny skutečně šokem, z jednoho dne na druhý.
Vlastní transformace hospodářského systému naproti tomu těžce
vázne. O způsob a rozsah privatizace se vedou politické boje. I po
vytvoření patřičného zákonodárství postupuje realizace velmi pomalu.
Ve srovnání s novými spolkovými zeměmi, bývalou NDR, se polská privatizace
prakticky nehýbá z místa. Podobně zdlouhavě se vytvářejí i nové instituce,
především v oboru peněžnictví.
Popularita standartního receptu, jak jej doporučuje, ba vyžaduje
Mezinárodní měnový fond, spočívá v povětšině velmi úspěšném zvládnutí
stabilizačního úkolu, hlavně zastavení inflace.
Stinná stránka předběžně dosažené stabilizace však spočívá v
nepříznivých reakcích účastníků trhu. Na restriktivní peněžní politiku
reagují z největší míry ještě státní podniky, nikoli strukturálními
změnami, jak se předpokládalo, nýbrž zastavením plateb "spřáteleným"
dodavatelům, tedy dalším státním podnikům.
Mnohé firmy vedou ve svý
Navzdory obvyklé argumentaci, že "stabilizace" je "základem"
přechodu na tržní hospodářství, vytvářejí její důsledky podstatnou
překážku pro další, systémovou transformaci.
Hospodářský zázrak se nedostavuje, "tržní síly" se neprojevují,
nabídka pokulhává, investoři se drží zpátky, a takzvaně dočasné "utahování
opasků" pokračuje donekonečna.
Jednou z příčin těchto jevů je skutečnost, že nejen jednotlivé
vlády, ale ani Mezinárodní měnový fond, neprosazují transformaci hospodářského
systému se stejnou důsledností, s níž trvaly na prvním, stabilizačním
kroku. Často je potlačován poznatek, že každá cesta k tržnímu systému
je kamenitá. Místo, aby se pokračovalo v zavádění všech tržních prvků
zároveň, začínají se marně hledat "jiné" a "lepší" cesty, dochází
k časovým ztrátám a reforma se ocitá na mrtvém bodě.
V závěru své studie uvádí německý ekonom Schrettl důležitou připomínku.
Týká se peněžní stránky moderního tržního hospodářství.
Účinná zahraniční pomoc při budování úvěrového trhu - píše autor
- je možná teprve s nástupem zahraničních bank do hospodářství reformujících
se států. Těmto bankám musí být povoleno přisvojit si úvěrové záruky
v případě platební neschopnosti dlužníka. A protože ve východní Evropě
jsou pozemky a půda často jedinou možnou zárukou, je nutno zákonem
povolit i zahraniční vlastnictví půdy a pozemků.
Hlavní předpoklad úspěšné transformace spatřuje Schrettl v požadavku,
aby reformní politici i veřejnost ve svých postojích vypěstovali důvěru
v hloubku, šíři a trvalost transformačních změn. Tímto pos
Sidonia Dědinová