--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Spravedlnost De Iure i De facto
Zdroj: NN Ročník........: 0002/027 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Před časem nám pošta doručila útlou složku dokumentů, která obsahovala i dopis adresovaný tehdejšímu prezidentovi V. Havlovi.
Z dopisu vyjímám: "Vážený pane prezidente. Jako bývalý politický vězeň i jako občan tohoto hroutícího se státu mám pro Vás současně prosbu, výzvu a přátelské varování. Vzhledem k tomu, že sám nemáte čas ke čtení, event. řešení došlé korespondence, vím, že se mým dopisem bude zabývat někdo docela jiný. Přesto si myslím, že by se moje informace měla dostat alespoň svojí zkratkou k Vašemu uchu či oku, aby i Vás osobně mohla varovat - snad je ještě čas. Snažím se psát čitelně a zřetelně rukou, neboť psací stroj mi byl (mojí bývalé ženě) odcizen již v roce 1983 Státní bezpečností. Stejně jako Vy, jsem byl solí v očích StBáčkům pro svůj otevřený a nezdolný odpor ke komunismu pro jeho obsáhlé, nevyjmenovatelné mrzačení lidí... Pouze na rozdíl od Vás - mne nechrání žádná imunita... O pravdivosti mého příběhu doufám pochybovat netřeba - jsem člověk hříšný - leč věřící a lež nenávidím..."
Odesílatelem je pan Ivan Roubal z České Lípy
Vystěhovalecký pas
Přestože v naší rozvinuté socialistické společnosti připadalo nesčíselné množství tun betonu na hlavu, občanských bytů se jaksi nedostávalo... Pan Roubal po osm let bydlel v bytě IV. kategorie pohromadě s cikány, pardon, abych neurazil naše tmavé spoluobčany - s Romy. Pochopitelně, že onen byt nevlastnil, byl mu přidělen národním výborem. Blíže popisovat podmínky, ve kterých žila celá rodina, je zbytečné. Značná část obyčejných mladých lidí něco podobného zažila na vlastní kůži.
Televize tehdy vysílala reportáž z Vídně o spoustě volných bytů, proto ve své bezbřehé naivitě v roce 1978 požádal soudruha Gustáva Husáka o vystěhovalecké pasy pro svoji rodinu. Byt, sice jako dělník, a tedy součást "vládnoucí třídy" nedostal, ani pasy, ale díky vyšší moci a neutuchající péči o blaho lidu, přestal jezdit s lokomotivami a začal štípat jízdenky ve vlacích...
Až v roce 1982 se mohl vrátit zpátky "na mašinky" a díky milosti mocných získal i družstevně-stabilizační byt na opačném konci republiky. Ke své škodě však "zlobit" nepřestal.
Režimní odměna
Studovat bibli, to se tehdy příliš nenosilo a pochopitelně ani nelíbilo.
Pan Roubal byl v roce 1983 odsouzen podle ş 178 tr. zák. na 10 měsíců
kriminálu. Nepohodlného soudil JUDr. Václav Kácovský u okresního
soudu v Č. Lípě
Po návratu domů byl natolik sečtělý v trestním právu, že navštívil "svého" soudce a žádal o vydání věcí zabavených StB při domovní prohlídce, neboť v rozsudku o nich nebyla řeč. Soudcem byl ujištěn, že věci mu budou vráceny. Nestalo se tak a posléze přišla nová obsílka k soudnímu stání, kde byly věci, jejichž vydání žádal, zabaveny definitivně a podle zákona. Jednalo se o psací stroj, množství náboženské literatury a magnetofonových kazet.
Kriminál měl, kromě věcí pozitivních, jako byla služba Bohu a poznání
pohnutých lidských osudů zevnitř, i dopady neblahé. Následky, jež
si pan Roubal odnesl, byly leckdy nenapravitelné - onemocněl plísňovou
chorobou a téměř přišel o zuby. Týden po uvěznění mu zemřel otec a
dozvěděl se to až po 10 měsících. Jeho syna "vyslýchali" esenbáčtí
hrdinové v ředitelně zákl. školy, beze svědků - krátce po vyšetřování
u něj propukla epilepsie.
Systém nezapomíná
Odchodem na Šumavu však všechno neskončilo. Jako kotelník u Mlékárny
v České Lípě měl půjčku z FKSP, kterou beze zbytku splatil. Později
se měnila firma a on dostal na svou šumavskou farmu obálku s modrým
pruhem - Platební rozkaz, podle něhož měl "novému" podniku zaplatit
1
Pohotovost našich přetížených a před kolapsem stojících soudů, ovšem
ve zvláště vybraných případech, je obdivuhodná. Neuplynulo mnoho vody
a náš "recidivista" Roubal dostává usnesení okresní prokuratury v
Č. Lípě, datované 16. 6. 1992, podle kterého se zahahuje trestní stíhání
podle ş 156 - "útok na veřejného činitele".
Nejsme jako oni?
Většina lidí si jistě vzpomene na stejné heslo provolávané na náměstích v listopadových dnech roku 1989. Tříleté období, jež následovalo, bylo naplněním jeho obsahu - komunisté se stali zvěří důsledně hájenou. To vše podle podivné zásady, že čím větší lump, tím větší ochrany požívá. O stavu naší justice bylo už popsáno mnoho papíru, stále to však nestačí. Pan Roubal uvažuje o emigraci, bohužel by nebyl první a obávám se, že ani poslední. Již v roce 1991 byl činěn pokus opět ho dostat za mříže - tehdy byl falešně obviněn ze vloupání do rodinného domku ve Cvikově... Nyní je to tedy "útok na veřejného činitele". Není se čemu divit - v bezpečnosti, justici i na prokuraturách sedí stále stejní lidé - ctihodná společnost komunistických kmotrů přežila. Spravedlnost zůstává netečná a potrestání zločinců v nedohlednu...
Dopis adresovaný exprezidentovi Havlovi končí slovy:
"Pane prezidente, dokud budou v mocenském aparátě stejní kovaní
soudruzi, uvažte raději předem, kam položíte květiny a co o těch "svých"
osudových regulovčících řeknete. Oni totiž dovedou být opravdu veskrze
zlí. A mnoho z nich Vás nenávidí a mají stále zbraně! Vzpomeňte si,
že i Kennedyho před cestou do Dallasu varovali. Kdybych totiž já do
toho dopisu
Bedřich KAREL