--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Spravedlnost De Iure i De facto
Zdroj: NN Ročník........: 0002/027 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Před časem nám pošta doručila útlou složku dokumentů, která obsahovala i dopis adresovaný tehdejšímu prezidentovi V. Havlovi.

Z dopisu vyjímám: "Vážený pane prezidente. Jako bývalý politický vězeň i jako občan tohoto hroutícího se státu mám pro Vás současně prosbu, výzvu a přátelské varování. Vzhledem k tomu, že sám nemáte čas ke čtení, event. řešení došlé korespondence, vím, že se mým dopisem bude zabývat někdo docela jiný. Přesto si myslím, že by se moje informace měla dostat alespoň svojí zkratkou k Vašemu uchu či oku, aby i Vás osobně mohla varovat - snad je ještě čas. Snažím se psát čitelně a zřetelně rukou, neboť psací stroj mi byl (mojí bývalé ženě) odcizen již v roce 1983 Státní bezpečností. Stejně jako Vy, jsem byl solí v očích StBáčkům pro svůj otevřený a nezdolný odpor ke komunismu pro jeho obsáhlé, nevyjmenovatelné mrzačení lidí... Pouze na rozdíl od Vás - mne nechrání žádná imunita... O pravdivosti mého příběhu doufám pochybovat netřeba - jsem člověk hříšný - leč věřící a lež nenávidím..."

Odesílatelem je pan Ivan Roubal z České Lípy a příběh, který popisuje, se odehrál počátkem 80 let. Dosud však neskončil.

Vystěhovalecký pas

Přestože v naší rozvinuté socialistické společnosti připadalo nesčíselné množství tun betonu na hlavu, občanských bytů se jaksi nedostávalo... Pan Roubal po osm let bydlel v bytě IV. kategorie pohromadě s cikány, pardon, abych neurazil naše tmavé spoluobčany - s Romy. Pochopitelně, že onen byt nevlastnil, byl mu přidělen národním výborem. Blíže popisovat podmínky, ve kterých žila celá rodina, je zbytečné. Značná část obyčejných mladých lidí něco podobného zažila na vlastní kůži.

Televize tehdy vysílala reportáž z Vídně o spoustě volných bytů, proto ve své bezbřehé naivitě v roce 1978 požádal soudruha Gustáva Husáka o vystěhovalecké pasy pro svoji rodinu. Byt, sice jako dělník, a tedy součást "vládnoucí třídy" nedostal, ani pasy, ale díky vyšší moci a neutuchající péči o blaho lidu, přestal jezdit s lokomotivami a začal štípat jízdenky ve vlacích...

Až v roce 1982 se mohl vrátit zpátky "na mašinky" a díky milosti mocných získal i družstevně-stabilizační byt na opačném konci republiky. Ke své škodě však "zlobit" nepřestal.

Režimní odměna

Studovat bibli, to se tehdy příliš nenosilo a pochopitelně ani nelíbilo. Pan Roubal byl v roce 1983 odsouzen podle ş 178 tr. zák. na 10 měsíců kriminálu. Nepohodlného soudil JUDr. Václav Kácovský u okresního soudu v Č. Lípě a rady dával JUDr. Rejman z krajského soudu Liberec. Byl odsouzen a trest si odseděl - 8 měsíců ve vyšetřovací vazbě a 2 měsíce na "kolejích" v Sedle u Žatce.

Po návratu domů byl natolik sečtělý v trestním právu, že navštívil "svého" soudce a žádal o vydání věcí zabavených StB při domovní prohlídce, neboť v rozsudku o nich nebyla řeč. Soudcem byl ujištěn, že věci mu budou vráceny. Nestalo se tak a posléze přišla nová obsílka k soudnímu stání, kde byly věci, jejichž vydání žádal, zabaveny definitivně a podle zákona. Jednalo se o psací stroj, množství náboženské literatury a magnetofonových kazet.

Kriminál měl, kromě věcí pozitivních, jako byla služba Bohu a poznání pohnutých lidských osudů zevnitř, i dopady neblahé. Následky, jež si pan Roubal odnesl, byly leckdy nenapravitelné - onemocněl plísňovou chorobou a téměř přišel o zuby. Týden po uvěznění mu zemřel otec a dozvěděl se to až po 10 měsících. Jeho syna "vyslýchali" esenbáčtí hrdinové v ředitelně zákl. školy, beze svědků - krátce po vyšetřování u něj propukla epilepsie. Tehdy desetiletý syn byl evidován na dětské neurologii - v batolecím věku prodělal vážný úraz - výslech proběhl bez lékařského dozoru (vyšetřovatelé kpt. K. Urban a mjr. M. Hrudka z OS SNB v České Lípě). Samozřejmě se musel rozloučit i se svým povoláním strojvůdce, tentokrát definitivně. Rodina se panu Roubalovi pozvolna rozpadla - manželka už nemohla unést stálou péči StB o jeho osobu a permanentní změny zaměstnání. Paradoxní je, že ani v kotelnách nemohl zůstat dlouho na jednom místě - z té poslední byl komunisty vyhozen v lednu 1990. Od oné doby nemá pravidelný příjem. A protože štěstí, ani budoucnost země nevidí v tom, že všichni budou s něčím šmelit a nepostrádá vzdělání, pronajal si na Šumavě 50 ha pastvin, aby v kraji po dlouhá léta komunisty plundrovaném, v potu tváře dobýval chléb svůj vezdejší...

Systém nezapomíná

Odchodem na Šumavu však všechno neskončilo. Jako kotelník u Mlékárny v České Lípě měl půjčku z FKSP, kterou beze zbytku splatil. Později se měnila firma a on dostal na svou šumavskou farmu obálku s modrým pruhem - Platební rozkaz, podle něhož měl "novému" podniku zaplatit 1400 Kčs údajného nedoplatku, rozkaz vystavil okresní soud pod předsednictvím JUDr. Jar. Tichého. Panu Roubalovi se to pochopitelně nezdálo, proto sedl a napsal dopis předsedovi soudu, co si o podobném jednání myslí... Pan předseda je pochopitelně starým a zasloužilým kádrem, jeho specializací bylo pronásledování církví a podílel se na tzv. kolektivizaci. Není totiž v normální společnosti obvyklé, že soud rozhoduje, aniž by vyslechl i druhou stranu.

Pohotovost našich přetížených a před kolapsem stojících soudů, ovšem ve zvláště vybraných případech, je obdivuhodná. Neuplynulo mnoho vody a náš "recidivista" Roubal dostává usnesení okresní prokuratury v Č. Lípě, datované 16. 6. 1992, podle kterého se zahahuje trestní stíhání podle ş 156 - "útok na veřejného činitele". Důvodem je, že: "Ivan Roubal dne 16. 4. 1992 zaslal předsedovi OS v Č. Lípě stížnost, ve které hrubým slovním výrokem urazil soudce JUDr. V. Kácovského (- pozorný čtenář si jistě povšiml, že je to tentýž muž v taláru, který p. Roubala soudil před listopadem 1989, pozn. aut.), svůj hrubý výrok vůči JUDr. V. Kácovskému opakoval i při provedeném výslechu dne 8. 6. 1992 na okresní prokuratuře v Klatovech, kde stejným hrubým výrokem urazil policistu mjr. M. Hrudku a K. Urbana" (- i tato jména jsou známa, oba hoši "vyšetřovali" nezletilého syna pana Roubala, pozn. aut.).

Nejsme jako oni?

Většina lidí si jistě vzpomene na stejné heslo provolávané na náměstích v listopadových dnech roku 1989. Tříleté období, jež následovalo, bylo naplněním jeho obsahu - komunisté se stali zvěří důsledně hájenou. To vše podle podivné zásady, že čím větší lump, tím větší ochrany požívá. O stavu naší justice bylo už popsáno mnoho papíru, stále to však nestačí. Pan Roubal uvažuje o emigraci, bohužel by nebyl první a obávám se, že ani poslední. Již v roce 1991 byl činěn pokus opět ho dostat za mříže - tehdy byl falešně obviněn ze vloupání do rodinného domku ve Cvikově... Nyní je to tedy "útok na veřejného činitele". Není se čemu divit - v bezpečnosti, justici i na prokuraturách sedí stále stejní lidé - ctihodná společnost komunistických kmotrů přežila. Spravedlnost zůstává netečná a potrestání zločinců v nedohlednu...

Dopis adresovaný exprezidentovi Havlovi končí slovy:

"Pane prezidente, dokud budou v mocenském aparátě stejní kovaní soudruzi, uvažte raději předem, kam položíte květiny a co o těch "svých" osudových regulovčících řeknete. Oni totiž dovedou být opravdu veskrze zlí. A mnoho z nich Vás nenávidí a mají stále zbraně! Vzpomeňte si, že i Kennedyho před cestou do Dallasu varovali. Kdybych totiž já do toho dopisu (- předsedovi okr. soudu, pozn. aut.) býval napsal, že nejméně polovina soudců jsou bolševičtí syčáci, mohl bych to krásně odvolat, že jsem se unáhlil, a že si nemyslím, že polovina soudců v Č. Lípě jsou bolševičtí syčáci... Asi by se jim to moc nelíbilo, ale mně by nehrozil kriminál ! Ač Vám leccos může připadat humorné - legrace to není."

Bedřich KAREL