--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František
Název: Potřeba sdělení
Zdroj: NN Ročník........: 0002/027 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

Rozhovor s Richardem Krausem (NTV), rádio Kobra, Antikomunistická aliance

FK: Richarde, co jsi dělal před listopadem 1989?

RK: Hlavní náplní mého života bylo divadlo Paleta, které vzniklo v sedmdesátém sedmém roce. Dospěl jsem k tomu, že chci sdělovat svoje myšlenky a pocity. Zkoušel jsem psát poezii a různé úvahy. Přišel jsem však na to, že to je forma, která nevyhovuje mně, a tím pádem jsem si myslel, že nemůže vyhovovat ani čtenářům. V divadle Paleta jsem se snažil, aby výtvarné umění, psaný text, hudba a pohyb dohromady vytvářely takový tvar, který je stravitelný a jasný, v němž se divák přes emoce dostane k myšlence, rozumovému sdělení.

FK: Jedno představení jsem zhlédl a bylo velice sugestivní.

RK: Bylo to asi proto, že text byl očištěn od zbytečných vět. O scénářích, které jsem psal, by se dalo říci skoro, že to byla hesla. Ne však proklamativní, spíše vycezený nejdůležitější části vět třeba v dialogu. Představení, které jsi viděl, se jmenovalo Odjezd vyvolených, ve kterém sugestivitu, vedle strohého textu, umocňovaly věci důležitý pro scénografii, tak - aby na scéně byly skutečně jen věci, který charakterizujou celkový pocit. V inscenaci Odjezd vyvolených jsme pracovali s takovým tlustým igelitem, kostýmy jsou gumový kalhoty, herci mají vojenský helmy, který jsou natřený na bílo. K tomu jsem vybíral muziku, která samozřejmě podtrhovala tu atmosféru.

FK: V tvých hrách byl hmatatelný střet s hloupostí a s totalitním myšlením. Jak se tato konfrontace projevovala v praxi?

RK: V těchto střetech se právě projevovala ta hloupost. Při inscenaci, která byla o válce dvou růží - Růže, tentokrát ne z Jericha, se všichni jmenovali podle historickejch postav, Richard III., Richard z Yorku a Lancasteři, bylo to vlastně pojaté historicky. Nebylo tam nic přímo o komunismu, ale o tom, jak se falzifikujou dějiny. Hlavní moto bylo - dějiny píšou vítězi. Richard III. zavraždil své synovce... a my jsme hráli o tom, že takhle si to vymysleli a popsali ti, co tenkrát vyhráli a zabili Richarda III. No a tenkrát ředitelka Kulturního domu v Praze 6 řekla, že jsou volby a nesmíme tuhle hru hrát. Když jsem se jí zeptal proč, tak mi odpověděla - však vy víte, pane Kraus. Já zase na to, že nevím, chvíli jsme se přetahovali, ale povolení k hraní mi stejně nedala. Takže jsme nehráli. Říkal jsem si - po volbách budeme hrát dál. Měli jsme v té době nazkoušenou ještě jednu hru, v níž jsme na pozadí impresionistů dokazovali, jak je těžké prosazovat něco nového. Tak jsme to zahráli a zase přišla paní ředitelka s tím, že jsou volby a nesmíme takové věci hrát. Jinou hru jsme neměli nazkoušenou, takže jsme nehráli a zkoušeli další hry. Po čtyřech měsících jsem dostal papír, s tímto sdělením: "Vzhledem k tomu, že jste během čtyř měsíců neuskutečnili žádnou veřejnou kulturní akci, rušíme s vámi smlouvu o zřizování divadla," no a tím jsme v Praze 6 skončili.

Když mám tu možnost, tak bych po letech poděkoval jednomu člověku. Jedná se o to, jakým způsobem jsme našli dalšího zřizovatele. Sešli jsme se v kavárně Savarin a tam si řekli, že budeme obcházet pražský podniky a pokusíme se najít nového zřizovatele. U stolu s námi seděl takovej fousatej pán, který bděle naslouchal a kterého jsem požádal, když už nás bylo moc, jestli by nebyl tak hodný a nepřesedl si. Já jsem potom ze Savarinu odešel, ale kolegové tam ještě zůstali. Druhej den mi telefonovali, že ten chlap ze Savarinu kupodivu nebyl fízl, ale náčelník železniční zastávky Hostivice, a že prej by rád se mnou mluvil. Tak jsem mu zavolal. Byl to skutečně náčelník železniční stanice v Hostivicích a jmenoval se Zdeněk Malý. K železniční zastávce si zřídil divadlo a nabídl se nám jako zřizovatel. Protože zákaz hrát se vztahoval jen na Prahu a Hostivice byly okres Praha-západ, tak jsme mohli znovu začít zkoušet. Dostali jsme k dispozici budovu na zrušeném nádraží Praha-Libeň, kde jsme dva roky zkoušeli a taky hráli. Představení byla na černo, pod titulem Klubový večer železniční zastávky Hostivice. Další střet s mocí jsme zažili na Kulturním večeru na Jižním Městě, kde jsme hráli opět Odjezd vyvolených. Kulturní večer se skládal ze dvou částí. Divadla a bigbítu. Na nás byl sál natřískaný k prasknutí a na bigbít zůstali asi čtyři diváci, což bylo podezřelý. Tak si mě zavolali takoví civilní pánové. Dali mi otázku, který jsem vůbec nerozuměl: "Pane Kraus, jak to, že na to vaše divadlo všichni diváci přijeli v autech?" Až z dalších otázek jsem pochopil, že jsem údajně zorganizoval sionistický publikum, který se přijelo v zahraničních automobilech podívat na divadlo Paleta, protože hra Odjezd vyvolených byla o řešení židovské otázky. Takže jsme od té doby měli zakázaný i kulturní večery. Většina lidí, se kterýma jsem dělal, však byla neuvěřitelně trpělivá a houževnatá. Při životě nás drželo vědomí, že nám to chtějí otrávit a znechutit. Nebyli jsme žádný bojovníci, který by režim zavíral, ale např. lidi, kteří byli obsazený do nějaké inscenace, museli třeba dát ze svého každý dvě stě korun, abysme vůbec mohli hrát. Když se na to dnes zpětně dívám, tak obdivuju všechny, kteří divadlem Paleta prošli.

FK: Čím jsi se zabýval potom?

RK: S divadlem Paleta jsme skončili v roce 1988. Hledal jsem nějakou dobu zaměstnání, až jsem narazil na podnik Orgaprojekt, kde mne sice jako ekonoma nevzali, ale pozval mě k sobě ředitel, jehož překvapilo, že chlap chce dělat ekonomiku práce. Vyptával se, co dovedu a tak dále a nakonec mi nabídl práci s videotechnikou, kterou snad nakoupilo ministerstvo před rokem za půl miliónu a od té doby se tam povalovala. Tak jsem psal scénáře reklam a instruktážních filmů, natočil jsem to, nastřihal a namíchal zvuk a podobně.

FK: Přišel listopad 1989 a tvoje potřeba obracet se k lidem s tím, co cítíš a prožíváš, se odrazila v tom, že jsi kamerou natáčel listopadové události.

RK: Už v srpnu 1988 jsem natáčel demonstrace a začal dělat rozhovory s lidmi, kteří mají co říci, například s doktorem, který jako vězeň operoval v Terezíně. Založil jsem si agenturu "Svobodné oko", což dneska zní hrdě - agentura o jednom muži. Začali mi pomáhat přátelé. Natočili jsme třeba šot ze setkání nezávislých iniciativ na pískovišti v Libni, kde se neodehrávaly jenom věci vážné. Václav Havel postavil hrad z písku a říkal, všimněte si, že ho mám nejvyšší a Placák tam dělal bábovičky... Potom přišel listopad a já jsem ve dne v noci chodil, kde jsem mohl. Taková první systematická práce vlastně začala už devatenáctého listopadu ve Svobodném slově, kam chodili první zmlácení. Z té doby mám nepřetržitej tok kazet - od založení OF, až po volbu prezidenta a mši v chrámu sv. Víta. Se systematickou prací jsem skončil někdy koncem ledna. Sešel jsem se s lidmi z iniciativy filmových a televizních pracovníků ve filmovém klubu a tam byl někde zárodek NTV.

FK: Takže agentura o jednom muži se nakonec zvrhla v nezávislou televizní společnost.

RK: Zvrhlo se to tak, že v květnu 90 jsme vznikli právně a máme od února 1991 požádáno o licenci na televizní vysílání.

FK: V roce 1990 jste provozovali divoké vysílání z Jižního Města.

RK: To bylo v roce 1991. Začalo to třetího dubna, skončilo třináctého dubna. Byla to taková propagačně přesvědčovací akce. Chtěli jsme dokázat konkrétním činem, že nebudeme rušit vysílačky například sanitek, nebudou padat letadla a podobně. Vysílali jsme, aniž by o tom poslanci věděli, z jejich ubytovny na Jižním Městě. Provysílali jsme jeden milión korun, úvěr od Komerční banky.

FK: Dnes je NTV úspěšnou společností, která nejenže vyrábí reklamy, ale prodává natočené dokumenty televizi, jež je vysílá na F1 i na ČTV.

RK: My jsme vlastně výrobní televizní společnost, která na rozdíl od podobných firem má svou techniku, na níž jsme si tenkrát vypůjčili, abychom mohli dělat publicistiku, zpravodajství a umělecké dokumenty. To byly takový tři základní žánry, který jsme začali dělat. Ze začátku viděli výsledky naší práce nejvíce lidi, kteří bydlí mimo republiku. Je to absurdní, ale je to tak. Na začátku roku devadesát se vztah s televizí zdál jednoduchý. Mysleli jsme si, že budeme dodávat pořady a oni je, tenkrát ještě zadarmo, budou zařazovat do vysílání. Potom zájem ze strany televize viditelně poklesl. Dávali naše věci jen na OK 3, což se nám kvůli omezenému rozsahu nezdálo natolik společensky významný. Změnilo se to až v roce 1992, kdy naše pořady začali znovu zařazovat na celostátní okruh. To, že televize může platit tak málo, jak platí, je jiná věc. To je nemoc všech státních firem.

FK: Velký ohlas měl dokument z Konference o zločinech komunismu. Jaké další dokumenty NTV byly odvysílané?

RK: Na všechny si nevzpomenu. Například dokument o hladovce, který jsme natočili v době, kdy hladovku držel Miloslav Mareček, Růžový tank, dva hodinové medailóny - jeden o Zdeně Salivarové-Škvoreck druhý o Josefu Škvoreckém, Vytrhnuté stránky - film s šéfem archívu ministerstva vnitra Janem Frolíkem, o vytržených stránkách z registru svazků, kde pak chyběla jména pana Mečiara a dalších, máme rozdělaný seriál "Bílý Čechy" - o rasismu, a tak dále.

FK: NTV je úspěšná. Dá se říct, že ten vnitřní přetlak, který tě vede k nutnosti sdělovat, se začal uvolňovat. Přesto jsi stál, jako jeden ze spoluzakladatelů, u zrodu Antikomunistické aliance.

RK: Jsem toho názoru, že pokud se člověk nenechá poučit dějinami, což nemyslím nějak hluboce filozoficky, prostě pokud se nepoučíme z chyb svých rodičů, tak je můžeme zopakovat. A já jsem měl pocit, že tohleto bychom si měli uvědomit všichni. Myslel jsem si, že když se stanoví jednoduchej a jasnej program, tak to věci pomůže. V některých ohledech je název antikomunismus problematický. Adolf Hitler taky založil Antibolševickou ligu. Vzhledem k tomu, kolik zavražděných a umučených bylo během války, a symbolem tohoto teroru byl Hitler, tak výraz antibolševismus, antikomunismus, může někomu připomínat něco, co stojí na stejné straně jako fašismus, a může k tomu mít negativní vztah. Kdyby se to však jmenovalo jinak a nebylo jasné, že jde o základní životní antikomunistickej postoj, tak by to vlastně nemělo smysl. Těch pracovitejch stran, straniček, sdružení, hnutí vzniklo po listopadu tolik, kolik lidí chtělo být předsedy něčeho.

FK: Jak se zpětně ukázalo, někteří tito předsedové pak byli nalezeni v seznamech agentů StB, které zveřejnilaAntikomunistické aliance.

RK: Teď si uhodil kladívkem na hlavičku. Šlo o to, aby ten starej systém, kterej tak dobře fungoval, systém provázanosti a konspirace přežil. Nenechal se nějakými projevy z balkónů odklonit ze zaběhnutého koryta.

FK: Nevznikla Antikomunistická aliance i z toho důvodu, že se po takzvané sametové revoluci neodehrálo to, co lidi očekávali?

RK: Já si myslím, že to zklamání je jeden z hlavních důvodů. Nikdo, kdo byl u zrodu AA, se nechtěl stát ničeho předsedou a dělat osobní kariéru. Myslím si, že spousta lidí se může cítit právem podvedená, protože polistopadová euforie, že se do toho pustíme a konečně to zlo vymetem, byla těmi, kterým jsme nejvíc věřili, znehodnocená. Najednou to zlo nebyl komunismus. Začalo se mluvit o mafiích, totalitě, o předlistopadovém období... Nacházela se nová slova. A naprosto zbytečně. Všechny ty mafie a totalitní praktiky jsou jedním slovem komunismus, kterej nejenže vykořisťoval naši zem hospodářsky a ekologicky, ale podepsal se na nás - na našem myšlení, vědomostech, zkušenostech - tak negativně. Noví lidé, kteří se dostali do svých křesel díky tomu, že tenkrát jsme jim věřili, najednou začali být tzv. diplomatičtí, přestali věci nazývat pravými jmény, nepostavili se na stranu antikomunismu. O Václavu Havlovi jsem z jeho knih věděl, že není antikomunista, ale co mě překvapilo, byl výrok Václava Klause, který se v našem filmu pro ARD - A Co vy na to, pane Švejku, nedávno vyjádřil, že debolševizace je výraz zkratkovitý a mylný, že ho nepoužívá. A já si myslím, že je to škoda, protože když se o někom řekne, že je antifašista, tak to chápe drtivá většina národa, kdežto na výrazu antikomunista jako by bylo něco divného. Různí levičáci a intelektuálové tvrdí, že antikomunismus může být primitivní, ale už nikdo z nich neříká, že primitivní může být i antifašismus. Kvůli těmto lidem byla z trestního zákoníku - paragrafu 260- vyškrtnuta i závorka, ve které se dával komunismus do jedné roviny s fašismem. Pokud to v sobě někdo necítí a myslí si, že tím, že není antikomunistou, bude nadstranický, pokud někdo nevidí v komunismu stejné nebezpečí jako ve fašismu, tak si nevidí na špičku nosu. V našem státě bylo několik generací postižených jak fašismem, tak komunismem a je proto smutné, že se dnes nenašla síla, která by se proti zlu rázně postavila.

FK: Proč, podle tebe, listopadoví tribunové nesplnili očekávání lidí, kteří jim tehdy důvěřovali?

RK: První věta Václava Havla z balkónu Melantrichu byla: "Vážení přátelé, mám silné obavy, že nám někdo velmi brzy vypne proud." Té větě jsem velmi věřil, připadala mi praktická i symbolická. Tenkrát jsme všichni měli smysl této věty vzít za svůj, a rychle jednat, než nám někdo vypne proud. My jsme namísto toho čekali tak dlouho, až nám nakonec někdo ten proud vypnul. Majetek KSČ, SSM, všechny státní podniky jsou ustavičně rozkrádány - tomu se nejen nezabránilo, ale odehrává se to minimálně s tichým souhlasem vládnoucích politiků. Jsou jenom dvě možnosti. Buďto nebyli schopni tomu zamezit, nebo je to součást nějakého plánu. Myslím si, že něco takového není tak složité vymyslet. Kdyby se tato moje druhá hypotéza měla domýšlet (rozhodně tím nemám na mysli spiknutí židozednářských lóží, jak nám to někteří chtějí nainfikovat), tak bylo využito za komunistů zavedené korupce, nulového ostychu před krádeží a vůbec morální devastace lidí. Připadá mi, že za tím stojí obrovská síla, provázaná nejenom na Státní bezpečnost, ale v první řadě na matku naší StB - a tou je KGB. Pokud je tato moje druhá hypotéza pravdivá, tak se jedná o předem připravený plán. V KGB jsou ekonomové, dezinformátoři a další odborníci, kteří byli schopni takový plán připravit.

FK: Souvisí podle tebe s tímto plánem přechod některých komunistických funkcionářů a estébáků z politické do ekonomické sféry?

RK: Tohle, si myslím, je naprosto prokazatelný. To není otázka jenom Česka nebo Slovenska. Naše bulharská kolegyně nám jasně vysvětlila, jak to funguje u nich. K smíchu je, že v Bulharsku odsoudili Živkova a přitom umožnili jiným komunistům stejného kalibru, aby ovládli ekonomickou sféru. U nás ji zatím neovládli dokonale, protože velmi spontánně vznikly stovky společností, které chtějí poctivě podnikat. Když si však uvědomíme, že tyto společnosti začaly bez rozjezdového kapitálu, jedou jen na úvěry a jsou zatížený takovými předpisy, které jim de facto nedovolujou potřebný rozjezd - ve smyslu nic nemám, protože jsem za komunistů nekradl, půjčím si a jenom svojí prací si vydělám peníze, tak většina z nich nemá vlastně šanci se udržet. Jsou samozřejmě výjimky, ale ostatní v žádném případě nemohou konkurovat (například malé stavební firmy) státním zakázkám, které ovládají zase bývalí ředitelé, náměstci a další nomenklaturní kádry, kteří sice nikdy nepodepsali spolupráci StB, ale měli informování v popisu práce. Znovu jsme se dostali k seznamům agentů StB. Pamatuju na tiskové konference, na připomínky tzv. pravicových novinářů: proč Necenzurované noviny a Antikomunistická aliance vydávají seznamy "malých ryb" a nestarají se o "ryby velké". Na to jsem reagoval odpovědí, že jsme se dál nedostali. A hned jsem položil otázku - proč vy, novináři, nejdete po velkejch rybách? My máme každý svoje zaměstnání a k tomu se navíc zabýváme těmito problémy. Vy jste novináři, celé dny trávíte "jenom" tím, že píšete a získáváte informace, proč nehledáte velké ryby sami a neprokazujete, že na konkrétních místech jsou pořád lidé, kteří spadají pod lustrační zákon?

FK: Vraťme se k té první variantě, proč nebyli SCHOPNI naši polistopadoví politici splnit očekávání?

RK: Musím zřejmě začít zamyšlením, jací lidé jsou naši polistopadoví politici. V první řadě to byli lidi z disentu, komunistickým režimem odstavení na vedlejší kolej, tzv. prominentní disidenti, z nichž někteří byli zavřeni v kriminále. To je sice hluboká životní zkušenost, ale není předpokladem profesním. V tomto případě to není kvalifikace pro to, stát se politikem. Druhá část těchto lidí (i disidentů) jsou tzv. osmašedesátníci. Nejsou všichni stejní, někteří se už do politiky nezapojili, ale druhá kategorie osmašedesátníků pochopila listopadovou změnu jako příležitost pokračovat v komunismu s lidskou tváří a osobní satisfakci. Dostali se do funkcí, ve kterých byli nebo o ně usilovali před tím, než je jejich straničtí kolegové vyrazili ze strany. Naší tragédií je, že si všichni neuvědomujeme, že tito politici znovu jenom zalévají kytičku komunismu.

FK: Je otázka, jestli Václav Havel a někteří další nekomunističtí disidenti skutečně chtěli bojovat proti komunismu nebo jen usilovali o nějakou dohodu s režimem.

RK: Zklamání u Václava Havla bylo největší, protože velká byla i důvěra v něj. Většina lidí ovšem nečetla jeho knihy a články, tak nevěděla, že Havel není antikomunista. Jeho myšlenka nepolitické politiky je samozřejmě nesmysl. Politika si představuju jako člověka, který má pragmatické myšlení Václava Klause, nekompromisní postoj k totalitě jako míval Václav Havel a k tomu by měl mít schopnost neustále se vracet k morální i k pragmatické stránce politiky. To znamená člověk, který by sám svým kreditem upozorňoval na svinstva a na tom založil svoji politiku.

FK: To znamená - reagoval na dění ve společnosti a ne se tvářil nadstranicky?

RK: No jistě. Tento politický styl Václava Havla - nereagovat, považuju za velký omyl. Lidi mně, jako politikovi, musí věřit. A věřit mi mohou jen když zlo nazvu zlem a dobro dobrem. Zní to jako fráze, ale jde mi o to, aby problémy, které se nás týkají jako lidí - krize a umírání lidí v Jugoslávii, hladomor v Africe, i ty, které se nás týkají bezprostředně, jako je například vítězství komunistů na Slovensku - se musí alespoň pojmenovat, říci o nich pravdu. I když takový politik nebude schopen tyto věci řešit, tak já mu budu věřit, protože se veřejně přihlásí a připojí na stranu pravdy.

FK: Václav Havel vyslovil sympatické poselství, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dochází však u něj pravděpodobně ještě ke střetu mezi pravdou a láskou. Díky své všeobjímající lásce, do které zahrnuje i komunistické zločince, neříká pravdu na veřejnosti.

RK: Tak už to je. Láska a pravda nemůžou být vždycky spolu, protože pravda často zní neláskyplně. Když mě někdo kopne nebo dá facku, tak mu můžu odpustit, protože mám vevnitř nějakej motor, myšlenky, které mi to umožní. Když však uvidím, že někdo přijde a kopne tebe, tak mu odpustit nemůžu. Každej musí odpustit sám za sebe. Nemůžu odpustit mučitelům, kteří neztýrali mě, protože tím zároveň říkám - vážení postižení, mlčte, a vám, páni gangsteři, odpouštím. V té chvíli už popírám pravdu o zločinech i právo druhému na odpuštění.

FK: NTV úspěšně působí, spoluzaložil jsi Antikomunistickou alianci, ale ani to ti nestačilo. Spolu s Renatou Figerovou jsi založil reklamní agenturu Cobra a následně pak Radio Kobra.

RK: NTV je zatím jen výrobní společnost. Nemůžeme ovlivňovat programovou skladbu a dát divákovi to nejlepší. Založení Radia Kobra předcházelo tak trošku zklamání. Žádné soukromé radio vlastně nemá svoje vlastní zpravodajství a politickou publicistiku. A jak už jsem říkal, pokud se nepoučíme z toho, co se už stalo, tak se vše znovu vrátí. Dnes chodí lidi a říkají - "já se nestarám o politiku." Myslím si, že to je stejné jako kdyby řekli třeba: já teď nebudu vylučovat sliny, protože mě to nebaví. To je obrovskej omyl. Pokud nebudeme brát politiku jako součást svého života, tak se jednoho dne probudíme a budeme žít v takové totalitě, o níž si myslíme, že už je dávno pryč.

FK: Jde vlastně o pokus o proražení informační blokády v rámci informačního monopolu státních či veřejněprávních institucí.

RK: Myslím, že jsi to vystihl. Sdělovací prostředek je, jak už z názvu vyplývá, prostředek pro sdělování informací. Já nemám nic proti hudebním rádiím, ale gramofon přes éter považuju pouze za jeden z rozhlasovejch žánrů. U nás se však zatím jenom snažíme vytvořit nějakou demokracii (žádná demokracie tu samozřejmě ještě není) a normální ekonomickej systém. Rádia, která se stavějí do apolitické roviny, můžou jednoho dne zjistit, že přišla o licenci. A to ne z důvodů, že by byla špatná nebo krachovala, ale protože se k nám vrátí komunismus, fašismus nebo něco podobnýho.

FK: Mluvili jsme o faktickém informačním monopolu státních institucí. Jaký máš názor na to, co by se mělo dále dít s televizními kanály F1 a OK3?

RK: Nevidím jediný důvod pro to, aby stávající veřejnoprávní instituce obhospodařovala tři kanály - F1, ČTV a OK3. My máme samozřejmě zájem vysílat a o licenci jsme také zažádali. Česká rada pro rozhlasová a televizní vysílání nyní znovu obeslala žadatele kvůli tomu, jestli mají zájem o vysílání na OK3. Současné vedení televize konstatuje, že se odhlašují koncesionáři, a proto nemají prostředky na provoz. Chtějí tedy na vládě příspěvek ze státního rozpočtu. F1 vysílá jenom ze státního rozpočtu, což je proti novému zákonu o veřejnoprávních prostředcích. Neuvěřitelný je článek na pokračování v Lidových novinách od pana Šmída. Pan Šmíd nejen že je už patnáct let pracovníkem televize, je to také jeden z autorů zákona 468 o rozhlasovém a televizním vysílání. Když si uvědomím, co všechno tento pán do zákona navrhoval, tak mi připadá absurdní, aby dnes napsal, že náklady na provoz televize jsou, jestli si to pamatuju dobře, čtyřicet miliónů za rok a žádnej soukromník si to nemůže dovolit. Pan Šmíd vychází ze základního omylu. Státní podnik může potřebovat na provoz televize třeba čtyři miliardy na rok, ale podnik, kterej bude fungovat na bázi soukromého sektoru, zdaleka nepotřebuje tolik. Dám příklad. Štáb na reportáž se u NTV skládá ze dvou, tří lidí. V roce 1990 se mnou přijela dělat rozhovor státní televize jako s ředitelem NTV a bylo jich dvanáct. A to do interiéru, na rozhovor s jedním člověkem. My uděláme ten samý pořad jako televize - ve stejné kvalitě technické, režijní a tak dále, za šedesát až padesát procent částky, kterou na výrobu potřebuje státní či veřejněprávní instituce. Pan Šmíd se na moje argumenty předem připravil, a píše o nás, že mu připadáme stejní, jako ti, kteří v padesátých letech razili heslo: poručíme větru, dešti, aniž by si uvědomil, že nic jiného než dodnes přežívající komunistický systém fungování televize, nezažil.

FK: NTV je i výrobcem reklam. Jak to vypadá s prodejem reklamy televizi?

RK: My vyrobíme reklamu a zákazník si ji musí zadat do vysílání přes reklamní agenturu IP, což je monopolní soukromá reklamní agentura státní televize. Zase ti dám příklad. My vyrobíme firmě, například Rothmans, reklamu a samozřejmě ji chceme zařadit do vysílání. Tedy kontaktujeme agenturu IP. Za dodanou reklamu dostaneme patnáct procent provizi. To znamená, že když dodáme reklamu za tři sta tisíc, tak čtyřicet pět tisíc dostaneme my. To je normální agenturní poplatek za zprostředkování, který je v ceníku IP. Když si ovšem firma Rothmans zadá reklamu rovnou u IP, tak jako zákazník patnáct procent nedostane. Tudíž - není v zájmu agentury IP, aby jí reklamy dodávala třeba NTV, nebo některá jiná společnost, protože pak musí vyplatit patnáct procent, o kterých tak přijde. A to není jeden případ. My jsme vyrobili pro zákazníka reklamu, požádali jsme o její zařazení do reklamních bloků a agentura IP nám vloni v létě odpověděla, že do konce roku je vyprodáno. A my jsme museli říct, promiňte, zákazníku, my jsme vám reklamu vyrobili, ale vysílat se nebude. Všichni ti zákazníci, jejichž reklamy jsme nemohli prosadit, je však nakonec měli ve vysílání. Za prvé p<%3>roto, jak nám sdělil jeden zákazník, že se v agentuře IP s jedním pánem "dohodl" a ten mu to zařadil, a potom také proto, že tímto způsobem IP netratí těch patnáct procent. Proti lidem v agentuře IP naprosto nic nemám, profesně jsou jistě velmi dobří, ale ten, kdo prodal monopolní televizní reklamu soukromý firmě IP, ten, kdo to podepsal za Československou televizi, je podvodník, jenž prodal státní vysílací čas soukromý firmě, která vydělává díky monopolu na úkor jiných. Ten, kdo má na starosti nekalou soutěž, má možnost tuto smlouvu zkontrolovat. A pokud bude ctít pravdu, tak pochopí, že je to něco podobného, jako bych se třeba já stal prodejcem elektřiny v Československu, kupoval od energetickejch závodů proud a prodával ho jednotlivejm fabrikám. Nebudou mít jinou možnost. Pokud budou chtít elektřinu, tak si ji musí koupit ode mě. Samozřejmě dráž. Tento podvod nemá s tržním mechanismem naprosto nic společného. Toto není podnikání, ale rabování. Přitom televize by měla o hodně víc peněz na provoz, kdyby tato reklamní agentura nebyla prodána soukromníkům.

F. K . Děkuji ti za rozhovor

František Kostlán