--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kudláček Libor
Název: Projev na Konferenci o zločinech komunismu
Zdroj: NN Ročník........: 0002/029 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 07.11.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Konferenci o zločinech komunismu, 7. 11. 1992 v Praze Dámy a pánové, vážení a milí hosté,

dovolte, abych Vás jménem ODA a jménem svým upřímně pozdravil a vyjádřil svůj dík za čest promluvit k Vašemu shromáždění. Především právě Vám není bezesporu třeba vysvětlovat, že tato konference může být vším jiným než nějakou vzpomínkovou slavností. Naopak, nese v sobě hluboce politický, morální a troufám si říci, bezprostředně současný a politický smysl. Místo toho se tedy pokusím pouze připomenout jeden z hlavních aspektů toho, co bych nazval vědomím minulosti.

Před - po 3 letech od listopadu 89 je více než zřejmé, že otázka práva, a to práva, které má jinou kvalitu než právo vtěsnané do paragrafů, byla v lepším případě nedoceněna, v horším pak potlačena. Snad se tento druh práva dá nazvat spravedlností - to je rozměr, který chybí-li, vždy bude náš pohled neúplný a zkreslující. Neměli bychom nikdy zapomínat na to, že stát či jeho občané, kteří se neumí vyznat ve své minulosti a přirozeně naložit s jejím poselstvím, nedokáže nikdy založit pravé hodnoty pro svoji budoucnost. Způsob, jakým se československá společnost postavila vůči své minulosti, v sobě skrývá vážnou hrozbu. Zůstane-li to, co nazýváme zločiny komunismu, nepotrestáno, vytváříme nebezpečný precedens: že zatímco zločiny malé, takříkajíc primitivní či pudové, většina státních mocí stíhá celkem snadno, zločiny velké, způsobující bídu a utrpení stovek a tisíců lidí, potrestání unikají. Odtud vede jen krok k úvaze, že takto vysíláme pro všechny budoucí velkolepé zločince zprávu, že totiž stačí být dostatečně bezohledný, napáchat zločinů dostatečně mnoho a krvavých, a vydržet u moci dostatečně dlouho - a beztrestnost je téměř zaručena. Oč větší zločin, o to větší naděje na únik před spravedlností. Řekl jsem ale úmyslně "téměř", neboť se nedomnívám, že by se nestalo vůbec nic. Ale stálo to práci. Mám na mysli např. restituce, navrácení ukradeného majetku. Jakkoli v tisících jednotlivostech proběhly ne právě šťastně a snad někdy i ne příliš spravedlivě, jejich bytostný politický a morální smysl je více než zřejmý. Je to signál všem příštím, že nikdo, natož stát, nemůže dlouhodobě bezprostředně užívat ukradený majetek, aniž by byl vystaven riziku ze ztráty tohoto majetku. O to více je však zarážející, jak a proč nebyla tato věc dotažena do konce. Této větě jistě budou nejlépe rozumět českoslovenští exulanti.

Vznik českého státu je jistě bolestný pro všechny, kteří očekávali, že Československo naváže na svou - byť jepičí, přesto demokratickou - tradici. Nicméně skýtá zároveň příležitost, aby se právní poměry, vědomí spravedlnosti a minulosti staly od samého počátku solidními základy idejí nové české státnosti. Česká vláda ve svém prohlášení přislíbila tento druh vidění neopomíjet. To však nezaručí ani 16, ani 30 nebo 100 sebeschopnějších úředníků či politiků - bez vědomí veřejného zadání, veřejného tlaku. Proto pokládám za nesmírně důležité, aby odpověď na otázku vyrovnání se s minulostí BYLA vyžadována - nikoli ignorována, jako to uměla například předvolební prokuratura a jiné orgány. A toto je už dílo společné.

Libor Kudláček