--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel
Název: Emauzské domy
Zdroj: NN Ročník........: 0003/002 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Rodičovství podle Jeana Jacquesa Rousseaua Asi před patnácti lety jsem shodou náhod v jednom dětském domově měl možnost seznámit se se spisem dvanáctiletého chlapce a zapamatovat si jeho podobu. Ve druhém roce života byl úředně odebrán matce. Alkoholičce a uklizečce v jednom krkonošském rekreačním zařízení. Otce neznal stejně jako ona a matku od té doby již nikdy nespatřil. Podle písemných dokladů o něho neměla zájem. Na nabízené možnosti návštěv neodpovídala, na dítě neplatila. Nikdy mu neposlala dárek, nebo alespoň pár slov na pohlednici. V papírovém svědectví o životě chlapce mě nejvíce zaujala sloha s několika tucty vlastnoručně psaných dopisů. Byly uspořádány v přesném časovém sledu i s obálkami. Tak, jak byly dítětem psány od jeho první třídy. Byly určeny jen dvěma osobám. Na obálkách bylo napsáno buď Maminka L... (ženský tvar příjmení chlapce), nebo Prezident Husák Na Hradě Praha. Dopisy matce byly vyčítavé - ani jednou jsi se na mě nepřijela podívat, neposlala ani jeden bonbon, nikdy jsi nenapsala... něžné - dnes v noci jsem plakal, zdálo se mi, že se ti stalo něco zlého ... zvídavé - napiš mně o tatínkovi, o bratříčkovi a sestřičce, jestli je mám... výhružné - jestli nenapíšeš, nepošleš bonbony, nepřijedeš, napíšu prezidentovi, aby tě zavřel. A opravdu tak normalizačnímu prezidentovi psal. Stížnosti na matku končily žádostí o její uvěznění. Dětskou psycholožku domova jsem znal od dob našich společných studií. Při listování životem toho chlapce řekla: "Já tu často brečívám. Ale nesmím dát nic najevo. Asi skončí v kriminále jako většina z nich tady. To je osud. Vyjdou z děcáku a nezvládnou to."
Adresa ve spise byla správná. Matku chlapce L. jsem našel v P. mezi ochlasty místního hostince. Působila slaboduše, ale na dítě nezapomněla. Na hrubosti a sprostoty vůči svojí osobě odpovídala opileckým blábolem: "Až přijde syn, pomstí mě. Všem srazí hlavu." "Výsměchu" "ani nevíš, s kým ho máš a kde je" čelila stejným blábolem. I mně tak odpověděla při předání adresy dětského domova. Sdělení: "Jeďte za ním, pošlete mu dárek. Teskní po Vás," opilce pobavila a pobouřila. Provinil jsem se podle nich tím, že zasahuji do cizích věcí.
Světící biskup tajné církve
Do strmého polistopadového vzestupu kriminality se významnou měrou promítla rozsáhlá amnestie prezidenta Václava Havla. Její dobře míněný záměr se minul účinkem proto, že naše instituce včetně nás samotných amnestie zastihla nepřipravené. Tisíce amnestantů vyšly z věznic na vytouženou svobodu do neznáma. Bez sociálního a citového zázemí a základních životních jistot. Neměli kam jít. Rodiny je nepřijaly. Náhradní ubytování a práce se opatřovaly nesnadno. Jen málokdo z nich našel pochopení a pomocnou ruku a dostatek pevné vůle ke změně vlastního hodnotového systému a způsobu života. Díky tomu se v kritické fázi svého života amnestanti vrátili do podsvětí nebo se z nich stali bezdomovci. V každém velkém městě vznikla mimořádně riziková místa pro osobní bezpečnost občanů. Například okolí pražského Wilsonova nádraží se proměnilo v Sherwood. Byl zde těžce zraněn i prapravnuk bývalého ministra financí Republiky československé Aloise Rašína, který do jednoho dne následkům zranění z rukou sokolovského amnestanta podlehl.
Bulvární tisk situace zneužil k hnaní vod na postkomunistické mlýny, komunisté si mnuli ruce. Lidé pod tlakem všedních dnů, začaly se nové úřady a instituce, které nával problémů nebyly schopny zvládnout. Policie, prokuratura a soudy se ocitly ve vleku událostí. V dané situaci vystoupily se snahou pomoci dlouhodobě řešit problémy lidí stržených na sociální dno Armáda spásy a iniciativa Křesťanského společenství Emauzských domů, jejíž vedoucí osobností je pan Fridolín Zahradník.
Světící biskup tajné církve řeckokatolického východního obřadu Fridolín Zahradník se narodil v Chrudimi. Od útlého dětství však žije v Rychnově nad Kněžnou. Pracoval jako pokrývač, rád "dělal po věžích", čtyři a půl roku prožil ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, půldruhého roku byl vězněm v Plzni na Borech. Vysvětlil také dnešního kanadského katolického biskupa Olivera Oravce, který se za kanadských studií stal fundamentalistou, odmítajícím II. Vatikánský koncil a Svatého otce Jana Pavla II. Msgre. Zahradník se v loňském roce dobrovolně vzdal dobře placeného místa zástupce přednosty okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou jen proto, aby se mohl plně věnovat úkolům společenství Emauzských domů, jehož pomoc "lidem na dně" je taky službou naší osobní bezpečnosti na veřejných místech. Velkou část svého úsilí věnuje snaze hmotně Emauzské domy zabezpečit obcházením úřadů. Setkává se zde s pochopením i lítostivými odpověďmi "Stydíme se za to, že musíte takto chodit a doprošovat se a žebrat." Náš oficiální klerus Msgre. Fridolína Zahradníka v lásce asi nemá, neboť ho i Emauzské domy nechává na holičkách. A přesto již se svými spolupracovníky dokázal věcně pomoci téměř patnácti tisícům našich spoluobčanů v nouzi.
Život podle Holbachovy teorie
Před patnácti lety jsem netušil, že ještě někdy uvidím chlapce L. píšícího tklivé dopisy matce, a žádosti prezidentu Husákovi o její uvěznění. Stalo se tak jednoho červnového dne před třemi léty.
L. si k mému stolu v restauraci plzeňského hlavního nádraží přisedl se dvěma společníky. Poručili si "první pivo na svobodě", zářili štěstím, chválili Václava Havla a slibovali si přátelství. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si správně zařadil jeho tvář. On o to usilovat nemusel. Nikdy mě zblízka neviděl a nevěděl, že znám jeho příběh. Hlášení staničního rozhlasu společníky rozdělilo. L. jel do Prahy stejným rychlíkem jako já, a tak jsme cestu strávili společně. Nikým nerušen jsem v kupé poslouchal jeho vzpomínání, plány do budoucna, četl dopisy, které mu psala vězeňkyně M., s níž se údajně seznámil při jednom transportu. "Je to éro. Dokázala si nenápadně sundat kalhotky a dát mi je na památku. Koukej!" Na důkaz svých slov skutečně z kapsy džín vytáhl dámské kalhotky a chvíli se s nimi laskal s mně neznámými city, vyzařujícími z jeho tváře. Vyprávěl, že seděl za vykrádání kostelů a "nějaké to násilí", že ho zradil překupník starožitností, s nímž si jede vyřídit účty. "A pak s M. začnu nový život. Pustili ji vloni a píše, že čeká." Přitakával jsem všemu, co řekl. Jeho radost byla tak nakažlivá, že vzpomínky na děcák, pasťák a vězení ztratily hořkost. Chuť do života vše proměnila v jakési šťastné rozuzlení drsného dobrodružného filmu plného krve, surovosti, bezohlednosti vlčí smečky, vězeňské homosexuality.... V Praze mně dal při loučení na památku kovovou korunu pro štěstí a stroužek česneku "proti upírům".
M. na něho nečekala. Společník byl na jeho příjezd připraven a dal mu nový džob. Po jednom pouličním kravále PhDr. Sládka a jeho stoupenců, kde jsme se náhodně setkali, se mně L. v jedné vršovické hospodě po desátém pivu pochlubil, že vydělává padesát až sto tisíc korun měsíčně vymáháním dluhů a pašováním holek do holandských nevěstinců. Z nějakého hloupého podnětu, nebo pod vlivem piva a kořalky, jsem mu tehdy řekl jeho příběh. Nenechal mě ho dokončit. Zaplatil a vyzval mě ke společnému odchodu. Na ulici vytáhl Magnum a oznámil mi, že mě "odpráskne". Ve slovním zápolení o život jsem mu řekl: "Vím, kde je tvoje matka."
Emauzské domy
Křesťanské společenství Emauzských domů České republiky bylo ministerstvem vnitra zaregistrováno 7. května 1991 pod č.j. VS/1 - 6559/91 - R. Jeho předsedou je Msgre. Fridolín Zahradník. Společenství má ekumenický charakter, působí v evropských demokratických zemích. Je dobrovolným společenstvím křesťanů. Morálně a duchovně vychází z vědomí závazků vůči lidem, kteří se ocitli na okraji společnosti a na jejichž nezdarech a proviněních se kromě jejich vlastních vin podílí i prostředí, v němž se utvářeli. Emauzské domy nabízejí pomoc bezdomovcům, propuštěným vězňům, těhotným dívkám vyhnaným z domova, invalidním občanům, opuštěným starým lidem. Společenství je zaměřeno do budoucnosti proto, že počet občanů v nesnázích roste, roste i počet rodin, které ekonomicky a psychicky stále více zatěžuje péče o své invalidní členy, a proto hledají pomoc. Po občanech je v Emauzských domech vyžadována práce podle schopností, účast v utváření společenství na základě křesťanské mravnosti, zřeknutí se alkoholických nápojů a drog. Velkou oporou těchto snah jsou rakouští biskupové a zejména rakouské centrum Emauzských domů v St. Pölten. Podporují snahy našich křesťanských spoluobčanů finančně a věcnými dary - šatstvem, obuví, vybavením kuchyní atd. V St. Pölten dosahují v Kalwarienbergu i významných úspěchů v léčbě alkoholismu a resocializaci narušených jedinců.
Střediska Emauzských domů v České republice byla dosud vytvořena v Mostě, Praze-Dejvicích, Ostravě, Klášterci nad Orlicí. Připravuje se otevření Emauzských domů v Jičíně, Rychnově nad Kněžnou a Žďáru nad Sázavou. Cílem společenství je vybudovat tyto domy v každém okrese naší republiky. Velkou pomoc při jejich zakládání poskytli zejména ředitelé úřadů práce v Mostě - Dr. Jana Šmejcová, v Ústí nad Orlicí - ing. Erich Rauer, ve Žďáru nad Sázavou - ThDr. Václav Pavlosek. Společenství Emauzských domů již tvoří osmdesát obětavých pracovníků - zaměstnanců, kteří pro své spoluobčany vytvořili několik set pracovních míst.
Klášterec nad Orlicí
I v krásné krajině mohou být smutná místa, mnoho slz a utrpení. Jedním z nich jsou bývalá kasárna Sovětské armády nedaleko polských hranic v Klášterci nad Orlicí. Naši občané tady bývali očitými svědky týrání sovětských vojáků ze strany jejich druhů a důstojníků. Vojáci zde byli biti železnými řetězi, mučeni svazováním do kozelce, vězněni v betonové temnici přímo pod vlastní ošetřovnou. Ti z nich, co nevydrželi kruté zacházení a ochořeli, bývali svými druhy vyvlékáni mimo objekt kasáren a stříleni. Svědkem těchto hrůz je i šest pecí nymburského krematoria, v nichž byli nešťastníci spalováni a vraceni v plechových krabicích matkám. Na počátku osmdesátých let pološílený sovětský zběh zastřelil v této obci předsedu MNV s jeho chotí...
Po odchodu sovětských okupačních vojsk se objekt kasáren stal majetkem obce. Okupanti budovy těžce poškodili. Náklady na jejich opravu jsou odhadovány na pětadvacet miliónů korun. Obecní zastupitelstvo kasárna dalo k dispozici Křesťanskému společenství Emauzských domů, které zde okamžitě začalo působit. V nejméně poškozených budovách byl založen sklad šatstva a obuvi, prádelna a krejčovská dílna na opravu poškozených oděvů. Msgre. Zahradník usiluje o získání peněžních prostředků na vybudování chráněné dílny pro osoby se změněnou pracovní schopností, domova pro vozíčkáře a opuštěné důchodce. Takto se do míst utrpení navrací neokázalá láska k lidem. V osobě světícího biskupa řeckokatolické církve východního obřadu je její návrat téměř symbolický.
Shledání s matkou
Ve vlaku do P. jsem pozoroval, jak můj spolucestující v sobě s každým kilometrem stále obtížněji přemáhá vnitřní napětí. Předstíral, že čte noviny, pokusy o navázání rozhovoru vázly. Domněnka, podle níž jsem očekával dotazy na matku, byla mylná. Ve sporadické jednovětné konverzaci jsme pokračovali i cestou do místního hostince, v němž jsem před patnácti lety hovořil s matkou pana L. Její adresu jsem zapomněl, ale byl jsem skálopevně přesvědčen, že se s ní v hostinci setkáme, nebo se alespoň dozvíme něco bližšího o jejím osudu. Předtucha či přesvědčení mě neoklamalo. Paní L. v hostinci seděla přesně na tomtéž místě. Jako by ani tak dlouhý čas neuplynul. Avšak její sešlost, poníženost, pokročilá slaboduchost a vyhaslost mi vyrazila dech. Ztratil jsem odvahu říct svému společníkovi: "Tam sedí tvoje matka." Gordický uzel mlčení a mých vyhýbavých odpovědí nakonec rozsekl sám dotazem k servírce, zda je přítomna paní L. Na její přitakání se zeptal, co ráda pije. Po odpovědi "rum" jí poručil deci rumu a sledoval, před koho servírka sklenici postaví. Ta paní L. něco pošeptala. Matka nevědouc, že zdraví syna, poděkovala vyhaslým pohledem a kývnutím hlavy, usrkla ze sklenice a pohroužila se opět do sebe. L. se beze slova zvedl a odešel na záchodek ve dvoře. Po dokouřené cigaretě jsem šel za ním. Viděl jsem ho, jak sebou mlátí po zemi, vyje a kvílí, vzlyká, křičí "Ne!", buší rukama a nohama do země, zvrací a válí se ve zvratcích. Chtěl jsem ho uklidnit, ale popadl mě za hrdlo, rdousil a křičel: "Řekni ne! Řekni, že to není pravda!" Jeho stisk byl tak silný, že mě sebezáchovný pud či panika donutily rvát se s ním jako o život. Odtrhli nás hosté. Beze slova jsme zaplatili a odešli na vlak. Pan L. působil vyčerpaně. Až do Prahy ležel beze slova na sedadle v kupé se zavřenýma očima a vlhkou tváří. Neviděl jsem do jeho srdce. Moje představivost bloudila dvěma zpustošenými životy bez odpovědi a rozhřešení. Při podání ruky v hale Wilsonova nádraží jsem bezděčně řekl: "Děvčata, co vozíte do holandských bordelů, dopadnou hůř a jejich děti taky. Pořád je budou moci donosit." Rozešli jsme se bez dalších slov.
Upozornění čtenářům
Křesťanské společenství Emauzských domů zápolí s vážnými finančními problémy. Dary obnošeného šatstva a peněžní pomoc je pro další činnost důležitá, stejně jako pochopení okresních úřadů a občanů míst, kde jsou Emauzské domy zakládány. Pro všechny, co chtějí přispět ke zdaru tohoto úsilí na základě vědomí morální povinnosti pomáhat lidem v nesnázích, uvádím kontaktní adresu předsedy společenství Msgre. Zahradníka.
Křesťanské společenství Emauzských domů Fridolín Zahradník
Šternberkova 154
516 01 Rychnov nad Kněžnou
Pavel Blažek