VÝZVA K VYROVNÁNÍ SE S MINULOSTÍ

1. 1. 1993 vznikl český stát a v nové České republice se tak obnovila historická česká státnost a budoucí generace posoudí odpovědnost nejen nás občanů ale především jimi zvolených poslanců ČNR a politiků, jaký stát vytvoří, s jakým mravním krédem a s jak morálně čistým štítem tento stát započne novou dějinnou kapitolu českých dějin.

Dosavadní historie českého státu od jeho vzniku před řadou století až po jeho postupnou transformaci v Rakousko-uherské mocnářství a její pokračování ve státě československém do roku 1938, jakož i krátká obnovená perioda v letech 1945 až 1948 byla charakterizována převážně kulturou práva a použije-li moderní termín, můžeme ji ozančit za historii právního státu, samozřejmě v dobovém kontextu chápání tohoto pojmu.

Dne 25. 2. 1948 přestala ČSR existovat nejen jako stát demokratický ale i právní. Dosavadní právo, které bylo výsledkem staletého vývoje právní kultury, bylo postupně zničeno nejen formálně, když bylo nahrazováno sovětským komunistickým modelem "práva" ale fakticky, když bylo nahrazeno zvůlí a svévolí KSČ a jejího politbyra a dalších představitelů. Zničení právního státu a vlastní genocida dosavadního práva majícího výrazně přirozenoprávní obsah a odrážejícího samozřejmě s větší či menší měrou SPRAVEDLNOST, umožnily KSČ v zájmu vytvoření své absolutní moci a k udržení této moci, kterou si KSČ i ústavně kodifikovala jako tzv. "vedoucí úlohu strany", páchat zločiny a trestné činy, pro které je KSČ mnohými označována jako organizace zločinná.

Tyto zločiny, které zejména v 50. letech byly skutečnými zločiny proti lidskosti, byly páchány na rozkaz představitelů KSČ, z jejich iniciativy nebo alespo%n s jejich souhlasem vykonavateli a příslušníky mocenského aparátu, mezi kterými prioritní místo zaujímala StB. Z příkazu či na přání představitelů KSČ nebyly tyto zločiny stíhány k tomu povolenými orgány trestního řízení, neboť i jejich představitelé byli nomenklaturními členy KSČ a jen jako takoví mohli tyto funkce na prokuratuře či v justici zastávat.

Desetitisíce vězněných spoluobčanů, tisíce umučených, ubitých nebo zastřelených na útěku či na hranicích a stovky nevinně popravených, tragédie a utrpení jejich rodin, postih dětí a vnuků, uplatňování principu kolektivního testu, včetně postihu je "správního" vyloučením ze studia či jeho znemožněním nebo nemožností vykonávat svoji projesi či jakoukoli přijatelnější práci - to je vedle prvomájových průvodů a dalších organizovaných manifestací "všelidového souhlasu" s politikou KSČ vizitka budování socialismu KSČ v 50. letech.

I v následujících desetiletích s výjimkou krátkého období v roce 1968 KSČ neupustila od totalitního způsobu uplatňování své moci, který měl za cíl především postih a pronásledování spoluobčanů s demokratickým přesvědčením, jejichž byť jen pasivní odpor nebo jen svobodnější vyjadřování vlastních názorů považovala KSČ za ohrožení své moci. Jako "protisocialistickou a protistátní činnost" charakterizovaly StB a její satelitní orgány - totalitní prokuratura a justice jednání občanů, které bylo ve shodě nejen i s tehdy ústavně garantovanými politickými a občanskými právy ale především v obecně uznávanými lidskými právy, zakotvenými i v mezinárodně-právních dokumentech, právy přirozeně aplikovanými ve všech demokratických zemích na světě a později, viz vznik CHARTY 77, dokonce i s právy transformovanými do čsl. právního řádu.

Pronásledování a fyzické bytí disidentů v 70. a 80. letech, pokračující střílení na hranicích, desetitisíce emigrantů opouštějících vlast od r. 1948 do roku 1989 a nakonec i brutální potlačování demonstrací v posledních letech až do té poslední 17. 11. 1989, bylo možné jen proto, že KSČ vytvořila mechanismus totalitní moci, jímž čelila více než 40 let obnovení a fungování právního státu.

Před 3 roky však zvítězila demokracie nad přestavbovou demokratizací a ČSSR, zakrátko ČSFR vykročila za Evropou. Do té doby však může dojít jen jako stát ne jen demokratický ale i právní!

Takovýmto právním státem se však může stát jen tehdy, vyrovnáli se se svojí minulostí, t. j. s minulostí totalitního státu, kde právo a spravedlnost záviselo toliko na milosti či nemilosti, zvůli a svémoci KSČ.

Pojem čsl. sametové či něžné revoluce vstoupil do dějin a ponechme povolanějším posoudit nakolik revoluce může s těmito přízvisky vůbec být revolucí. Skutečností zůstává, že poslední 3 roky je ČSFR obtížena nejen balastem komunistických zákonů, jejichž převažující vliv a důsledky neodstranily ani všechny nové zákony a jejich novelizace, ale kontinuita se socialistickým právním řádem zůstala především kontinuitou se spáchanými trstnými činy a zločiny, které zůstaly nepotřestány. Při tom se nejdená o nějakou zvláštní "politickou" kriminalitu, ale o zcela normální kriminalitu, která se od té obecné reprezentované vraždami, loupežemi, krádežemi, obohacováním a pod. lišila jen tím, že byla páchána ve jménu či prospěch komunistického totalitního režimu jeho vykonavateli a ochránci. Skutkové podstaty těchto trestných činů zůstaly stejné, jen jejich pachatelé se liší tím, že jedni byli potrestáni a druzí nikoliv. Tyto činy byly trestné i podle tehdy platné "socialistické zákonnosti" a jen nomenklaturní postavení a politická exteriorialita, která byla pro pachatele těchto trestných činů vytvořena faktickým a úmyslným nefungováním orgánů trestního řízení v těchto případech, zabránila potřestání jejich pachatelů. Jen nefungování právního státu a nemožnost jeho obnovení z vůle KSČ umožnily existenci samotnou KSČ eufemisticky nazývaných "nezákonností", ve skutečnosti trestných činů a zločinů páchaných z vůle KSČ.

Je hořkou skutečností, že tak jako se samotná KSČ nedokázala vyrovnat se svojí krvanou minulostí, nedokázaly se zastupitelské sbory a politici za poslední 3 roky vypořádat s tímto dědictvím totality.

Nedokáže-li to ani nový český stát, ztratí tím poslední příležitost stát se státem skutečně právním!

Nové vedení GP ČR je připraveno splnit svoji ústavní a právní povinnost a stíhat pachatele všech trestných činů. Tomu však brání nejen formálně právní institut promlčení v trestním zákoně ale především jeho politická adoraci těmi, kdo z nejrůznějších, mnohdy egoistických důvodů, se nechtějí s minulostí vyrovnat a chtějí za minulostí (ale i za sebou) malovat tlustou čáru!

Příklad SRN, která na rozdíl od ČSFR má za sebou více než 40-letou tradici demokratického právního státu a jehož právo je nepochybně na vyšší úrovni, jak formální tak i materiální než postsocialistické čsl. právo, ukazuje, že formální námitka PROMLČENÍ není nepřekročitelná. Nemůže ani být, protože účel této instituce - t. j. nestíhat pachatele z nějakého výjimečného důvodu, v tr. z. uvedeného má smysl jen tehdy, funguje-li právní stát, kterým je takový stát, který stíhá všechny trestné činy.

Tyto trestné činy musí být trestány podle práva platného v době spáchání, t. j. podle socialistických a trestných zákonů č. 86/1950 Sb. a 160/1961 Sb. neboť i podle těchto trestních zákonů, byly tyto činy trestné. Tím je vyloučena námitka nepřípustnosti retroaktivity tr. zákona, není zločinu bez zákona, a není trestu bez zákona (nullum poena sine lege, nullum crimen sine lege).

Jestliže tedy takový právní stát neexistoval v ČSR po 25. 2. 1948, protože byl zničen právě proto, aby KSČ mohla bez překážek uskutečňovat svoji totalitní moc, pak ani promlčecí lhůty nemohly začít běžet a to již od okamžiku spáchání nestíhaného trestného činu a jejich běh započal až v okamžiku obnovení právního či alespoň demokratického státu, který stíhá všechny trestné činy bez nomenklaturních či politických výjimek, pro pachatele. V NSR se považuje za tento okamžika den 17. 3. 1990, kdy byl zvolen první svobodný parlamant i na území bývalé NDR. Není důvodu, aby tomu v ČSFR bylo jinak! A to tím spíše, že bude v budoucnu těžko představitelná spolupráce a co nejširší styky mezi demokratickým Německem jako právním státem a českým státem - se zátěží nevyrovnané minulosti.

Tato výzva je určena vám poslancům ČNR, kteří budou rozhodovat o přijetí zákona "o nepromlčení trestných činů spáchaných v období od 25. 2.1948 do 17. 11. 1989". Rozhodovat v době, kdy již není 5 minut před dvanáctou ale 10 minut po dvanácté! Jen na základě tohoto zákona se může Česká republika stát skutečně právním státem a může se zařadit mezi ostatní demokratické a právní státy v Evropě.

Jen tak se také vyvarujeme toho, že nepotrestané zlo se stane zárodkem nového zla. Vytyčením tlustné čáry namísto vyrovnáním se s minulostí popřeme základní etický princip, který provází člověka od pohádek do konce života. Je to potřestání zla a odměnění dobra. Tento etický zákon je imanentní každému civilizovanému trestnímu zákonu, i těm socialistickým! Tyto zákony však mohly postihnout pouze ty, kdo vraždili, kradli a loupili pouze pro sebe, nevztahovaly se na pachatele, jejichž činy motivovala komunistická totalitní ideologie. Ta vytvořila neprávní stát, v němž právo bylo pouze nástrojem vládnoucí komunistické třídy a sloužilo k udržení její moci a k páchání trestných činů ve prospěch této moci - činů dosud netrestaných.

Jejich potrestání dnes už může být jen pojmenováním a identifikováním jejich viníků, trest už může být toliko symbolický. Nejde o pomstu ale o jedinou "tlustou čáru", kterou je nutno udělat! Čáru, která naruší, když již nepřeruší kontinuitu práva a právního systému, který přešel ze socialistické minulosti do demokratické přítomnosti. Mnohé nebo většina z dnešních potíží při vytváření demokratického právního státu je způsobena jeho znevěrohodněním, když se nedokázal oddělit svým právním základem od komunistického totalitního státu. Více než 40 let totality se všemi jejími hrůzami a zločiny se transformovalo a to i s pachateli těchto zločinů a původci devastace státu pomocí sametové revoluce do křehké čsl. demokracie, kterou sice dosud nezničilo ale aspoň ji redukovalo na demokracii českou. Vyrovnat se s minulostí, znemená vyrovnat se s právem. A vyrovnat se s PRÁVEM znamená a to právem - položit základy ke skutečnému právnímu státu. jen ten může být státem, v němž bude existovat plně demokratická pluralitní společnost.

7. 1. 1993 Dr. Milan Hulík