--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich
Název: Quo vadis armádo?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bedřich KAREL (pokračování z minulého čísla)
V deváté části seriálu jsme porovnávali velikost evropských armád v poměru k počtu obyvatelstva, přičemž evidentně nejnižší stav vojska má neutrální Švýcarsko. Ze zámořských armád má nejvyšší počet vojáků na jednotku plochy státního území (4.580 vojáků na 1.000 km<253>) americká armáda. Přihlédneme-li však k mezinárodním
závazkům USA v Evropě a ostatních částech světa, není to nijak přehnané množství.
Absolutní počty vojáků ve vztahu k hustotě obyvatel či rozloze území se v zásadě příliš nezmění ani po ukončení snižování stavů ozbrojených sil. Většina států se již nyní blíží dohodnutým limitům počtů osob a některé z nich mají dokonce podstav vojska.
Profesionalizace západních armád Armády vyspělých západních států dosahují výrazně vyššího stupně profesionalizace, který je možno vymezit 45 a více procenty. Je logické, že armáda plně profesionální není levnou záležitostí a finanční náklady jsou nepoměrně vyšší než u vojska, jehož složení je kombinované. Proto je ve všech významných evropských zemích NATO
doplňování stavu založeno na kombinaci branné povinnosti obyvatelstva a dobrovolnosti. Pozemní vojska států sdružených v NATO jsou vesměs až do výše 60 % složena z vojáků základní služby. Evropskou výjimkou je britská armáda, jež je budována výhradně na principu dobrovolnosti. Stejně tak jsou zcela profesionální i armády USA, Kanady a Lucemburska.
Zvláštností jsou některé neutrální evropské země, jako Rakousko, Švýcarsko nebo Švédsko, jejichž armády jsou vytvořeny na miličním principu.
Pokud porovnáme dílčí údaje z některých evropských armád, můžeme usoudit, že z celkového stavu vojska je 8-15 % důstojníků, přičemž nejnižší počet důstojníků má italská armáda. Obsazení důstojnických funkcí v pozemním vojsku Itálie potom činí 12.409 tabulkových míst (- neobsazeno zůstává 4.388 míst), t.j. dohromady 7,1 %. Ve vojenském letectvu 3.788 míst (- neobsazeno 842) - celkem 6,8 % a ve vojenském námořnictvu je obsazeno 5.372 míst (- neobsazeno 7.346), což představuje dokonce 16,6 %. Průměrný stav obsazení zmíněných funkcí potom činí 9,1%.
Velitelský sbor francouzské armády má více než 40.000 aktivních důstojníků, což představuje zhruba 10 %. Podobný stupeň naplnění důstojnických funkcí má i armáda britská, která má 42.000 důstojníků: z toho 201 generálmajorů a vyšších hodností, 1.400 plukovníků, 4.567 podplukovníků, 11.283 majorů, 14.069 kapitánů a 10.540 nadporučíků. Celkový poměr potom činí zhruba 15 % důstojníků-profesionálů.
Z prezentovaných údajů o některých evropských armádách jednoznačně vyplývá, že plně profesionální ozbrojené síly nesmí být početně velké, jinak náklady na jejich provoz budou neúměrně vysoké.
Náklady na obranu
Pro přibližnou představu uvádím přehled velikosti armád některých vyspělých evropských a zámořských zemí v porovnání s výší výdajů na obranu v procentech z národního důchodu. Ovšem porovnávat velikost ozbrojených sil pouze podle finančních nákladů na jejich udržování a z toho usuzovat na optimální početní stav vojska by nebyl příliš objektivní. Vše závisí na stupni modernizace vojsk, geografické poloze státu, jeho rozloze a samozřejmě i na finančních možnostech jednotlivých zemí.
Z údajů o armádách významných evropských zemí vyplývá, že průměrný stav ozbrojených sil se pohybuje v toleranci 61-82 vojáků na 10.000 obyvatel. Je logické, že z podobných údajů nelze posuzovat sílu armády, jež je dána i geografickými zvláštnostmi jednotlivých států.
Pokud nahlédneme do příslušných tabulek, zjistíme následující údaje: armáda SRN má celkový stav 454.000 vojáků (stupeň profesionalizace 67 %) a náklady na obranu činí 3,7 % z národního důchodu. Pro srovnání britská armáda, jejíž stav činí 305.000 vojáků (stupeň profesionalizace 100 %), dostává 4,7 % z národního důchodu. Náklady na italskou armádu
se stavem 351.000 osob a stupněm profesionalizace 27,4 % dosahují výše 2,5 % z národního důchodu. Naproti tomu armády menších evropských zemí, např. Nizozemí, se stavem 98.440 osob a stupněm profesionalizace 53 %, vydává na obranu 9 % ze státního rozpočtu.
Zajímavé je rovněž srovnání armád neutrálních zemí, jejichž ozbrojené síly jsou miličního typu. Švédsko s nepříliš početným vojskem - 63.000 osob a 24 % profesionalizací, vydává na obranu 2,9 %. Rakousko s armádou o síle 58.000 mužů a padesátiprocentní profesionalizací vynakládá 1,2 % z národního důchodu. Země v tomto ohledu typická - Švýcarsko s malou 16.000 armádou,
jež je profesionální ze 24 %, vydává na obranu 2,1 % z národního důchodu.
Přímo se nabízí srovnání s armádou USA - 2,046.000 vojáků, plně profesionální a náklady na obranu ve výši 6,5 % - zde je nutno přihlédnout i ke skutečné výši národního důchodu, který je u vyspělých zemí nepoměrně vyšší. Dříve tolik obávaná armáda bývalého SSSR v síle 2,600.000 mužů a s 30 % obsazením velitelských funkcí
vojáky z povolání dostává 12,3 % z hrubého národního produktu.
Jakou tedy armádu ?
Porovnáme-li dostupné údaje o ozbrojených silách vyspělých západních zemí, dospějeme k závěrům, které by se měly stát určujícími pro zřizování vojska obnoveného českého státu. Musíme pochopitelně vycházet i z ekonomických možností země, jež byla po téměř 50 letech existence komunistického režimu přivedena v podstatě k bankrotu. Rovněž
systémové změny ve společnosti, která se nesnadno a nikoli bezbolestně navrací do rodiny demokratických evropských zemí, hrají významnou úlohu.
Předpokladem je zajisté i důsledná očista velitelského sboru od množství "profesionálů" dosazovaných komunistickým aparátem, bývalých politruků a důstojníků příslušných represivním složkám, stejně jako všehoschopných vysokých hodnostářů z MO, kteří věrně sloužili totalitnímu režimu a jejichž provázanost z ruskou KGB je nepochybná.
Ale o tom toho bylo napsáno již dost, nyní je řada na českém ministrovi obrany, jehož personální politika musí vycházet ze skutečného stavu. Pochybnou zásluhou konzervátorů z Občanského hnutí, kteří prostřednictvím bývalého ministra obrany L. Dobrovského uchovali armádu téměř beze změny, zůstalo, že důvěra veřejnosti v ozbrojené síly poklesla téměř k nule ...
Armádu malou a mobilní ...
Pokud bychom zcela mechanicky vycházeli pouze z průměrného počtu vojáků na 10.000 obyvatel (- viz údaje o armádách evropských zemí), dostali bychom číslo 60-82.000 osob, které by mělo odpovídat velikosti české armády. Avšak jednou z podmínek našeho opětného vplynutí do evropského společenství zůstává začlenění českého vojska do obranného systému
NATO, protože zárukou účinné obrany i našeho území při válečném konfliktu většího rozsahu jsou spojené evropské OS včetně armády USA.
Vezmeme-li proto v úvahu nejrůznější dostupné údaje o moderních armádách světa, stejně jako geografické členění státního území, a přihlédneme-li k neutěšené finanční situaci státu, dospějeme k číslu 25-30.000 osob, které by mělo být pro novou armádu optimální. Je naprosto logické, že k tomuto stavu se bude možno dostat postupným snižováním nynější úrovně, to vše v průběhu několika let.
Jako nejvhodnější typ armády pro naše podmínky se jeví vojsko plně profesionální. To je ovšem otázka nejméně příštího desetiletí. Vše samozřejmě souvisí s přezbrojením AČR a změnou vnitřní struktury v intencích moderních evropských armád. Potřebujeme ozbrojené síly malé a mobilní, které by měly být složeny z moderně vyzbrojených
jednotek schopných rychlého a účinného nasazení v nejrůznějších částech státního území.
Nejméně vhodným typem by bylo vojsko zřízené na miličním principu, podobně jako je armáda švýcarská, rakouská či švédská, jež svou podstatou spíše odpovídá specifickým podmínkám obrany neutrálních evropských zemí.
Jakou armádu budeme mít a bude-li to instituce demokratická a výkonná, závisí nejenom na skupině odborníků, kteří pracují na koncepci AČR, přičemž řada z nich si své ostruhy vysloužila v socialistické ČSLA, ale hlavně na vládní koalici, jíž by měl být politický směr daný výsledky loňských voleb naprosto jasný. Doposud tomu tak vždy nebylo ...
Ohlasy čtenářů
Jak už se stalo dobrým zvykem, zveřejňujeme další část čtenářských ohlasů na téma - budoucí česká armáda. Čtenář Vl. Štěrba z Příboru nám píše: "Dočetl jsem seriál článků "Quo vadis, armádo?". Soudruh pplk. ing. Hlisnikovský Oldřich (nyní již plukovník a náč. OVS Frýdek-Místek) však tvrdí, že, cituji: "... informace zveřejněné v článku, jak Vy uvádíte, jsou nepravdivé... Dne 12. října 1990 jsem se zúčastnil tzv. "rehabilitace" na OVS Nový Jičín.
Předsedou této komise nebyl nikdo jiný než plk. Hlisnikovský O. ... Tuto rehabilitaci jsem odmítl přímo na místě před komisí a doporučeným dopisem ... 29. března 1990 jsem totiž obdržel od s. Vacka, min. obrany, jakousi medaili "Za zásluhy o ČSLA". Současně byli stejnou "medailí" odměňováni příslušníci prověrkových komisí KSČ v armádě ... I dnes, po třech letech, soudím, že tzv. "rehabilitace" prováděné morálně zkompromitovanými lidmi jsou a zůstanou fraškou ... Soudím, že v prvé řadě by měli být rehabilitováni příslušníci třetího odboje. A pokud se týče příslušníků armády - verbální nesouhlas s okupací nepovažuji za zásluhu. Byla to naše morální povinnost. Jestliže do vlasti vpadne nikým nepozvaná
cizí armáda a já souhlasím s touto agresí, pak je to vlastizrada. A že by tito lidé měli morální právo rehabilitovat ty, kteří učinili aspoň to minimální, co učinit měli (protože to měli takříkajíc v popisu práce), považuji i dnes po třech letech za morální zhovadilost... Vážený pane, neznám Vás, přesto si dovoluji Vám položit otázku v naději, že mi nezůstanete dlužen odpověď. Tato otázka zní: V čem se mýlím?" Našemu váženému čtenáři odpovím na jeho otázku, v čem se mýlí, jedním slovem - v ničem! Jenom doufám spolu s Vámi, že v české armádě tomu bude práve naopak...
Pan J. H. z Olomouce m.j. píše: "Vojenská kontrarozvědka byla v říjnu 1990 zrušena p. Dobrovským jeho rozkazem č. 014/90, ve kterém zrušení VKR odůvodnil tím, že jsou shromážděny důkazy o tom, že by další činnost této složky byla ke škodě našeho státu. Jenomže co se stalo? Ti příslušníci VKR=StB, kteří neodešli do civilu, byli buď prověřeni
pro službu ve Vojenském obr. zpravodajství, nebo ve Voj. policii, ti méně únosní zpět do armády. Takže: vyšli z toho o mnoho lépe než jejich kolegové od II. správy StB-SNB (...). Ale písemnosti III. správy (VKR) nebyly skartovány, ty se v zapečetěných krabicích kamsi odvážely a snad dodnes existují. Kdo je má k dispozici, kdo s nimi nadále pracuje, kdo s nimi může koho nadále vydírat nebo dirigovat?
O to byste se měli zajímat.
To by určitě zajímalo velký okruh vašich čtenářů. Bylo by zajímavé, co k tomu řekne pan koaliční ministr Baudyš, jeho náměstci, ale hlavně poslanci české poslanecké sněmovny...". Čtenáře musím ujistit, že materiály bývalé VKR jsou uloženy dozajista na "bezpečném místě", nejspíše v archivu KGB. Obavy z jejich zneužití jsou oprávněny a
plně je sdílím. V dopise dále píše, cit.: "mají se snižovat počty nové české armády. Jde teď ale o to, aby svými kryptomafiánskými praktikami ti členové nomenklaturních bratrstev, nevyštvali ten zbytek odborníků a aby v čs. armádě nezůstali jenom politruci a estébáci... Chce to tedy pěkně systematicky a metodicky vyhmátnout neuralgické body politruckokádrováckých
spolků v Armádě České republiky... Takže jako naprostá nezbytnost se ukazuje zřízení Instituce generálního inspektora AČR. Musí být zabezpečena občanská kontrola armády parlamentní cestou, jinak hrozí nebezpečí recidivy toho, čím byla federální polistopadová armáda ČSFR v letech 1990-1992..." K tomu není co dodat. Svůj
dopis uzavírá: "Hodně lidí vám i v armádě drží palce, ale není možno dát to otevřeně najevo, protože atmosféra u útvarů je taková, že hlavní slovo mají exsoudruzi..." Další čtenář, jenž si nepřeje být jmenován, upozorňuje na "typickou" personální politiku MO a píše: "Pokud jde o exponenty býv. komunistické moci, je třeba nezapomenout na plk. gšt. ing. Petra Heczka (... je absolventem akademie Vorošilova v Moskvě). A jako takový nemohl se nestát agentem KGB (...). K jeho curriculum vitae: Úspěšný pol. pracovník v ČSLA až po náčelníka pol. odd. divize, t.j. totéž, co tajemník OV KSČ. V listopadu již jako pracovník HPS po osvědčení a souhlasu sekretariátu ÚV KSČ jmenován kádrovým rozkazem náčelníkem ideologické správy HPS (tuto funkci předtím zastával právě náč. HPS ČSLA gen. J. Klícha). A protože se překulil 17. listopad 1989, bylo nutno jej zachránit. Rozkaz byl ještě po 17. 11. 1989 urychleně zrušen, aby pan Heczko nebyl příliš
zkompromitován. Komunista do morku kostí dodnes. Po zrušení pol. aparátu uklizen na malou funkcičku na operační správu GŠ ČSLA a v létech 1990-91 na Správu zabezpečení odchodu sovětských vojsk z ČSFR (?!). Uspěl a vrátil se zpět na GŠ ČSA... Mezitím nosil na FMO komunistické tiskoviny a netajil se svými obavami z toho, že bude vyhozen. Jeho obavy byly zcela liché... Volby 1992: jako přesvědčený nekomunista (vždyť v KSČ jako vysoký důstojník nemůže být) je zapsán na kandidátku Levého bloku ve volbách do ČNR jako nezávislý kandidát. Zvolen sice nebyl, ale jen proto, že nekandidoval ve vol. okrese 3100 Praha. Škoda, v tomto okrsku by ho každý poznal... A situace se opakuje. Dodnes slouží v české armádě agenti či kandidáti spolupráce s VKR, agenti KGB, jen proto, že lustrační zákon požaduje v případě důstojníků jen lustrace těch, kteří jsou na funkcích plukovníků a generálů. A to pan Heczko (- nyní Hečko) dnes na takové funkci není, nebude a vlastně ani nemůže být. To by neprošel..." Nový český ministr obrany pan Ant. Baudyš v jednom ze svých nástupních projevů prohlásil, že "pro důstojníky, jejichž jedinou profesí byla politická práce, nebude v české armádě místo..." Nezbývá nám než doufat, že pan ministr svůj slib dodrží. Případ plk. Heczka není zdaleka ojedinělý ... (pokračování v příštím čísle)