--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Tůma Jiří
Název: Mluvme pravdu, ale také podle ní jednejme
Zdroj: NN Ročník........: 0003/006 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
Již delší dobu sleduji ve všech hromadných sdělovacích prostředcích diskuse a úvahy na téma
restituce církevního majetku. Kdekdo, včetně politiků, kteří sami sebe označují za křesťanské, hovoří o potřebě tuto "otázku" řešit, hovoří o nutnosti vrátit církvi majetek, přiměřený jejím potřebám atd. Hovoří se o tom, že církev přece nepotřebuje lesy aj. Je pozoruhodné, jak se mnozí lidé považují za kvalifikované odborníky pro rozhodování o tom, co druhý potřebuje. Ale nikoho z politických a vládních činitelů jsem zatím neslyšel říci, že o vrácení ukradeného majetku není třeba diskutovat, ale je třeba ho vrátit majiteli a potrestat zloděje. Jsem pevně přesvědčen, že kdyby některému z těchto činitelů např. ukradli z jeho auta radiopřehrávač, bude uplatňovat náhradu škody a velice by se divil, kdyby někdo začal posuzovat, zda tento radiopřehrávač potřebuje k řízení auta a pokud ne, tak že žádnou náhradu neobdrží. Myslím si, že hlavní příčina tkví v neochotě označit krádež a zloděje těmito přesnými termíny. Ale myslím si, že zde jde ještě o víc. Již po mnoho staletí se v totalitních a absolutistických, nebo alespoň ne zcela demokratických režimech uplatňovala s úspěchem taktika svést pozornost lidí na jeden problém, pokud možno zde vybičovat vášně a tím pohodlně odpoutat pozornost od jiných problémů, které projdou prakticky bez povšimnutí.
Jistě, někteří lidé občas nesměle připomenou, že restituce církevního majetku je vlastně součástí restituce majetku, ukradeného právnickým osobám, ale komu to dnes co řekne? Kdo bude vymáhat vrácení sokoloven, orloven a jiných tělocvičných zařízení, na které si lidé sami mezi sebou vybrali peníze a mnohdy je i sami postavili, kde jsou různé obecní objekty, družstevní zařízení, jako např. tzv. Kampeličky a mnoho jiného. A nejedná se jen o majetky ukradené v letech 1948-1955, ale i o majetky pozdější. A tak se vcelku nemluví o majetku Komunistické strany Československa, SČSP, SSM a nevím, jakých ještě všech organizací. Odkud se vzal a kde dnes je? Pře-stalo se hovořit o machinacích kolem podniku Karlovarský porcelán a řadě obdobných, přestalo se hovořit o tzv. případu Macek a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Např. co je s majetkem Junáka nebo Klubu čs. turistů? A co je s faktem, že naprostou většinu vedoucích míst zastávají komunisté z let osmdesátých? Co bude s potrestáním vrahů a mučitelů, včetně některých psychiatrů, z let 1948 - 1989?
Řekněme si už jednou pravdu. Tento stát, nebo politikové, kteří ho vedou (možná jen někteří, abych nekřivdil), jak se zdá, nechtějí nazvat krádež krádeží a zloděje zlodějem. Snad se obávají, že by pak neuhájili dosavadní přístup a museli by při-znat, že ukradený majetek je třeba vrátit. A jestli už dnes neexistuje ten nebo onen spolek či organizace, pak to vždy byl spolek nebo organizace občanů s určitými společnými zájmy a něco podobného existuje s největší pravděpodobností i dnes. Možná mu chybí jen těch pár tisíc korun v místní pobočce Kampeličky, aby se mohl starat o údržbu blízké zříceniny starého hradu, z něhož si dnes sběratelé suvenýrů odnášejí větší či menší
kousky kamenů, a tak likvidují jeho poslední zbytky, nebo znovu pořídit kostýmy a kulisy pro místní ochotnický soubor.
Aby se situace ještě více zamlžila, přesunuli komunisté do ukradených objektů školy, muzea, zdravotnická a sociální zařízení a nyní křičí, jak mají být naši občané poškozeni, že např. nebudou mít děti kam chodit do školy, nebude kam dát archivy a muzejní sbírky apod. Ale copak před rokem 1948 zde pro tyto účely objekty nebyly? Co se s nimi stalo? O tom se skromně mlčí.
Heslem našeho obnoveného státu je od roku 1918 "Pravda vítězí". Není to heslo nové, ale zdá se nám dnes po všech těch letech pouhou frází. Nemyslíte, že je to proto, že si myslíme, že pravda je nějaký pohádkový tvor, který pronese jakési zaklínadlo typu "Všem hlavy dolů" a rázem zvítězí? Ale ono tomu tak není. Pravda zvítězí, když ji použijeme jako zbraň a půjdeme s ní proti lži. V sobě, ve své rodině, nejbližším okolí i veřejně v rámci obce nebo celého státu.
Na závěr bych jako katolík uvedl rád svůj trochu specifický postoj. Tím, že katolická církev byla vybrána za obětního beránka, na kterého je sváděna pozornost a negativní pocity, které se ve společnosti objevují v souvislosti se současným ekonomickým a společenským vývojem, je před katolíky postaven úkol reagovat na podstatu věci intenzivněji než ostatní. Proto mi dovolte ocitovat několik vět z encykliky Jana Pavla II. Christifideles laici: "Nové církevní, společenské, hospodářské, politické a kulturní skutečnosti dnes vyžadují s mimořádnou intenzitou aktivitu laiků. Nikdy nelze schvalovat nečinnost, dnes je to však vina ještě větší. Nikomu není dovoleno zůstat nečinným." Myslím si, že tato slova se týkají i těch, kteří nejsou katolíky. A proto vás prosím: nebojme se konečně říkat pravdu a také podle ní jednat.
Jiří Tůma