--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Asociace Karla Kryla
Zdroj: NN Ročník........: 0003/012 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

První část rozhovoru s K. Krylem Karel Kryl je nesporně osobnost jedinečná. Po vpádu okupantských vojsk do Československa emigroval a ve své rodné zemi nežil více než dvacet let. O jeho jméně za celou dobu u nás nepadla ani zmínka, jeho písně nebyly nikdy hrány veřejně. Přesto je, několik dní po 17. 11. spolu s ním zpívala přeplněná hala parku kultury, což je skutečnost patřící nepochybně do Guinessovy knihy rekordů. Ještě jedinečnějším faktem je, že jeho písně znali a zpívali především mladí lidé, kteří se s nimi nesetkali ani před rokem 1968. I to (mimo jiné) dokazuje, že pan Kryl je z rodu těch exulantů, kteří přes svůj odchod z vlasti nikdy neztratili hluboké vnitřní souznění a děním doma.

Pan Kryl vždy byl a je osobností, která cítí, vnímá a říká to, co mnozí už opět nechtějí slyšet, nepříjemnou pravdu. Požádali jsme ho o rozhovor, a protože rozhovor s básníkem by měl být trochu jiný než s nepoetou, předložili jsme mu několik slov, například: právo, spravedlnost, politické strany, vláda, parlament, zloději, církev, prezident, demokracie, lidská práva.... Poprosili jsme, aby nám řekl, co ho napadá, když dnes, u nás, slyší tato slova.

Karel Kryl nás nezklamal, řekl, že napsal píseň, ve které se dozvíme přesně to, na co se ptáme a věnoval nám její text. Zde je:

"Demokracie"

Demokracie rozkvétá,

byť s kosmetickou vadou.

Ti, kteří kradli po léta,

dnes dvojnásobně kradou,

ti, kdo nás léta týrali,

nás vyhazují z práce -

- a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá,

bez nás - a pragmaticky:

brbláme spolu u píva,

jak brblali jsme vždycky,

farář nám slíbil nebesa

a čeká na majetky -

- my nakrmíme forbesa

za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla:

zpívá nám Gott i Walda,

zbaštíme soju bez sádla

u strejdy Mc Donalda.

Král Václav jedna parta je

se šmelinářským šmejdem:

pod střechou jedné partaje

se u koryta sejdem.

Demokracie panuje

od Aše po Humenné.

Samet i něha v pánu je

a zuby vylomené.

Dali nám nové postroje

a ač nás chomout pálí,

zaujímáme postoje,

místo, abychom stáli.

Demokracie dozrává

do žaludečních vředů:

bez poctivosti, bez práva -

- hlavně bez ohledů.

A je to mýlka soukromá -

- snad z optického klamu,

že místo srdce - břicho má

a místo duše - tlamu ...

Pak jsme požádali o odpovědi na několik otázek pro čtenáře Necenzurovaných novin.

Pane Kryle, málo Vás vídáme, málo o Vás slyšíme, proč ? Pro mnoho z nás jste se stal jakýmsi živým svědomím a vzorem a je nám to líto. Zklamali jsme Vás ?

Bývám málo v Praze, protože ta nějak nemá zájem. Bývám v Redutě, jednou za měsíc. Tam dělám pořád, v malém sále, pro pár lidí, z historie svých písniček. Podobný pořad jsem dělal dříve ve Svobodné Evropě. Možná, že budu podobný pořad dělat ve Slovenském vysílání Svobodné Evropy. Tam mi to bylo nabídnuto a byl jsem shledán nebýti zrádcem, vzdor své neloyálnosti vůči dosavadnímu zaměstnavateli. Američtí šéfové mne zase prověřili, že bych byl "tüchtig", že nejsem bezpečnostní riziko. Tady jím jsem, já zřejmě vždycky budu pro někoho bezpečnostní riziko. Že mě nevidíte v televizi, je zcela normální. Tady se jedná o vkus lidí. Kdyby mě lidi chtěli, řekli by si o to. Nebo je to tak, že by si lidi rádi řekli, ale už se ani neodvažují. Nebo to může být tím, že si lidi řeknou, ale nikoho to nezajímá, ne ?

To jste řekla Vy. Lidi mě ale mohou slyšet na koncertech, protože jezdím po republice (dosud ještě). Jezdím čím dál víc na východ, čím dál více dál od Prahy, dnes už většinou na Moravu a převážně na Slovensko. Zřejmě "přenabídka hodnotného heavy metalu" a hodnotného šmejdu ze Západu naplňuje poptávku běžných spotřebitelů. Pravděpodobně panuje názor, že už nemám co říci k současné situaci, ono vlastně je možné vyhrabat pár mých starých písniček a tam to zase všechno máme, takže co bych si vymýšlel. Vymyslel jsem si nové věci, vyšla nová deska s novými věcmi. Prý se neprodává. Tak se neprodává, no.

Že jsem se stal živým svědomím, se nedomnívám. Otázka čistého svědomí je většinou otázka špatné paměti.

Jestli jste mě zklamali? Ne, ne, já sám jsem se klamal. Sám sebe jsem klamal, domnívaje se, že v člověcích v tomto státě (a pro mě je to pořád ještě jeden stát) je větší snaha vybřednout z gubernizace.

Víte u každého exulanta jaksi zůstává hodina "H" a představa o lidech, které tady zanechal, představa lidských charakterů, vlastností, ochoty se prát a obětovat svůj prospěch ve prospěch větší věci. Zůstává na úrovni toho okamžiku, ve kterém je opustil. Jinou představu o českém národě měl Petr Zenkl, jiná byla představa Ferdinanda Peroutky, jiná Pavla Tigrida, jiná byla představa moje, jiná lidí, kteří byli vyštváni z této země po podpisu Charty 77. Ty představy byly jiné, podle data odchodu z Československa.

Exulant totiž sice má informace o tom, co se tady děje, nicméně nevidí "dvorečky", to, co tam voní, co se tam hraje, co se tam zpívá. Ferdinand Peroutka měl velice rád bolševické písně padesátých let, protože mu ilustrovaly to, co nevěděl. Věděl o všech zločinech, o všech popravených, nevěděl ale o každodenní idiocii, která obklopovala ucho normálního člověka. To permanentní ohlupování, oblbování, které se táhlo od písní až po komentáře sdělovacích prostředků. Tu drobnou stupiditu neznal. To je to, co jsem za posledních dvacet let ani já neznal a snad proto jsem předpokládal v lidech více demokratického cítění. Nedošlo mi, že jsem už dozrál bezmála ve starce (koneckonců mi jde na padesát). Domníval jsem se, že jsem nezestárl, že jsou tu stále ještě mnozí, kteří pamatují první republiku. Pozapomněl jsem, že těm zbývajícím pamětníkům je dnes přes osmdesát a že generace, které dorostly, demokratické období nezažily. Demokratická zkušenost dnešních šedesátníků pochází vlastně z kratinkého období roku 1945 až 48, kdy navíc byla demokracie značně omezena Národní frontou a zákazem některých stran. Dnes jsou zde generace, které vyrostly výchovou "respektu k vrbičkám" a spokojenosti se svými "výdobytky".

Myslím, že kdyby lidé chtěli něco jiného, tak to tu vypadá jinak, tak to už v demokracii je. Demokracie je vláda většiny, neříkám, že je to ideální stav (já jsem spíš pro konstituční monarchii, tam je lepší demokracie), ale dobře: "Máme Demokracii". Dnes už nemohu po zkušenostech zde předpokládat, že by tady žili lidé, kteří by řekli, co chtějí. "Srazili kufry", mlčí a domnívají se, že se další "demokraturou" prolžou, proplazí, nebo třeba prokradou.

Jenomže to není vina těch lidí, že jsem přecenil schopnosti své a dalších. Byl to jen můj omyl, mea culpa.

Je tu ale jisté procento lidí, na které tohleto nesedí. Nepochybně. Jsem tomu rád, proto sem ještě můžu vůbec jezdit. Proto mám ještě zájem o práci tady.

Nejkrásnější výstava, kterou jsem v poslední době viděl, byla na Uhelném trhu. Šel jsem na procházku a popadly mě dvě školní děti za ruce a odvedly mě na výstavu dětských výtvarníků. Byla ve všech prostorách školy a byla to největší demokratická lekce, kterou jsem v životě dostal. Vzalo mě to u srdce a pocítil jsem, že dorůstá další generace, kterou můžeme zkazit. Pokud budeme mluvit o dospělých, nebo raději o plnoletých: zodpovědnost nás plnoletých, kteří jsme prohráli tuto revoluci podruhé, je děsivá. Smutné je, že stále více slušných lidí odchází do vnitřního exilu, vnitřní emigrace. Vytvářejí si své úzké kruhy, své poustevny, jako to dělali dosud. Dokonce lidé, kteří se nebáli dřív, v dnešní vládě staronové struktury (struktuře horizontální, která nemá vertikálu), odcházejí do svých věží, azylů, jak řečeno - pousteven. Mnozí lidé, kteří byli angažováni, například v Chartě, žijí v úzkých uzavřených kruzích, do kterých jen zřídka přijímají nové lidi. To je věc, která mě trochu děsí, ale není divu.

Ve chvíli, kdy třeba ministerský předseda řekne: "Každý rozumný člověk přece ví, že ..." a následuje jeho demagogie, tak vlastně degraduje všechny lidi, kteří jsou jiného názoru, do role poloblbů. Když je takový přístup provozován dost dlouho (jak víme z působení různých demagogů stylu Göebelse), stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří nechtějí, aby se stala pravdou, odcházejí do exilu, protože jsou v menšině.

Většina lidí chtěla silnou stranu, jednu zavrhla a zvolila novou silnou stranu, tu jedinou, tu pravou. To o něčem svědčí. Ale: jestliže jsem v menšině, jako demokrat musím se s tím smířit, protože jsem ve volbách prohrál.

Ten, kdo demokracii chce, musí být na demokracii zralý. Demokracie je systém, který se musí hlídat, to není žádná "volnost, rovnost, bratrství". Demokracie je: legislativa, judikativa a exekutiva, které se vzájemně kontrolují a doplňují. Jestliže toto pouto neexistuje, nefunguje, tak můžeme mít tisíckrát volby a máme to tak, jak jsme to měli předtím. Ptala se: Pavla Grünthalová