--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Zákonnost odboje nebo protiprávnost režimu?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 16.07.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Tato a další otázky vznikají při porovnávání návrhu zákona o protikomunistickém odboji s konečným zněním zákona o protiprávnosti komunistického režimu.

Návrh i schválený zákon mají však více společného než rozdílného. Nejvíce bezzubost.

Hovoří-li konečné znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu, je třeba si ujasnit pojem režim.

Teorie státu a práva užívá tento termín jednak jako státní režim, a dále jako politický režim. Státním režimem je pak metoda fungování politického systému společnosti.

O protiprávnosti režimu v tomto jeho smyslu slova lze tedy těžko hovořit, pokud budeme za zákony považovat produkty činnosti orgánů daného režimu. Tam, kde je právo považováno za nástroj k prosazování, například třídních zájmů, nebo zájmů jen části společnosti, jak o tom hovoří pan premiér Klaus v Českém deníku z 19. března t. r., nelze o protiprávnosti režimu hovořit. Alespoň ne do té míry, jakou režim dodržuje zákony, které si sám dal. V tomto světle bude režim protiprávní jen tehdy, bude-li uplatňovat takové metody svého fungování, které budou v rozporu se zákony, které si pro své fungování sám dal. Pak ve srovnání režimu současného režimem komunistickým nevyjde ten současný beze šrámů. Viz například neexistence v ústavě zakotveného Senátu.

Pokud však budeme za zákony považovat něco, co je svojí přirozeností nad společností, v níž daný režim funguje, pak má tvrzení o protiprávnosti komunistického režimu své opodstatnění. Předpokládá to však odlišný náhled na zákony a jejich úlohu ve společnosti. Tvorba zákonů pak zde musí vycházet z teorie, že zákony, jimiž se řídí společnost, jsou přírodními zákony zrovna tak, jako jimi jsou zákony, jimiž se řídí jiné přírodní jevy, že snahou zákonodárců není zákony vytvářet, ale objevovat je, formulovat je a dbát na jejich dodržování - řídit se jimi. Ve srovnání této představy s představou o zákonech jako nástroji uplatňování nějakých partikulárních zájmů, ať již třídních či jiných, bude tvrzení o protiprávnosti komunistického režimu opodstatněné. Jím vytvářené předpisy nebyly skutečnými zákony, jimiž se přirozeně řídí společenství lidí. Byla to pouhá nařízení vládnoucích dávaná ovládaným. Ovládaní pak mají přirozeně právo se vládcům vzepřít. Takto viděno, je termín protikomunistický odboj výstižnější. Přirozenost takového odporu je dána právem utlačovaných na odboj proti utlačovatelům.

Není pochyb o tom, že komunisté pomocí jimi vytvořeného režimu utlačovali své odpůrce a nejen je. Utlačovali každého, kdo nepatřil mezi ně, skutečné tvůrce svých předpisů prezentovaných jimi jako zákony a právo.

Takovými komunisty však byli jen ti z nich, kteří patřili v sociologickém smyslu slova mezi mocenskou elitu. Tou byli funkcionáři strany s pravomocemi danými jim stranou, rozhodovat o osudech společnosti jako celku i o jednotlivých jejich členech. Politická příslušnost takto ovládaných byla irelevantní. Určující byl jejich vztah k tomu, kdo rozhodovací pravomoc měl. Motivací rozhodování byl zájem toho, kdo rozhodoval. Zájem na udržení jeho moci, jeho životní úrovně a tím i zájem na udržení mocenského postavení strany, která mu rozhodovací pravomoc udělila. V Praze dne 16. července 1993

pro NN Vladimír Kolář