--------------------------------------------------------------------------------
Autor:
Název: Svědectví z Golgoty
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(ukázka z příběhu jednoho člověka) Pavol Tunák (nar. 1925) pochází z Turzovky, malé obce ležící ve slovenské části Beskyd. Jako 20letý byl po skončení války odvlečen NKVD a deset let strávil v sovětských koncentračních táborech na Sibiři.

V roce 1959 byl souzen a odsouzen za hanobení sovětských představitelů. Přelíčení se konalo 31. března a předsedou senátu byl JUDr. Alois Klár, P. Tunák nebyl zdaleka jeho jedinou obětí. Tehdejší předseda senátu i dnes soudí dál a bývalým politickým vězňům uděluje opět tresty, tentokrát zbytkové ...

(Seriál o osudech P. Tunáka začneme zveřejňovat v některém z příštích čísel NN)

Proč vzpomínám

Řediteli Březinovi jsem také vyprávěl, jak se v Rusku krade, ačkoliv jsou za bezvýznamné krádeže nehorázně vysoké tresty. To ve Vítkovických železárnách se kradlo pořádně. Jednou koncem směny mě mistr spolu s dvěma jinými poslal složit z nákladního auta odpadky. Před vrátnicí předjela vrchovatě naložená V3S, ale pod stavební sítí a smetím se objevilo pětadvacet metráků cementu. Šofér zamířil do Zábřehu, rovnou na stavbu ředitelské garáže. "Drž hubu, ty idiote, a nepokoušej se něco kecnout", varoval mě svářeč Franta Novák a dodal, že udavače mezi sebou nestrpí.

Brzy následovalo další přátelské posezení u soudruha Březiny. Opět byl sám. "To pokaždé, když si mě pozvete, posíláte sekretářku pryč?" zajímalo mě. Soudruh ředitel znervózněl. Do vedlejší místnosti byly pootevřené dveře. Skočil jsem k nim a než se ředitel a jeho povedená sekretářka nadáli, otevřel jsem je. Na stole byl magnetofon a sekretářka měla na čele bouli. Březina na mě začal řvát.

Věděl jsem, že na závodě neobstojím a Důl Hlubina zrovna potřeboval horníky. Ale kádrová se mnou nechtěla na počkání rozvázat pracovní poměr. Rozhodl jsem se pro fintu. "Spojte mě s ředitelem závodu, jsme dobří přátelé," zalhal jsem. Kádrovačka chvíli váhala, pak vytočila číslo a podala mi sluchátko. Musel jsem zahrát komedii. "Ahoj Josef, zdravím tě! Mám tady problém, dělají mi tu potíže s rozvázáním pracovního poměru." Březina byl estébácký lišák a poznal mě. Kádrovačce něco řekl a ta se na mě usmála. "Máte štěstí, že jdete na šachtu, jinak bych vás nepustila." Domů jsem jel s pocitem úlevy, že se dostanu z hnízda zatvrzelých komunistů.

Na dole jsem byl přidělen k razičům důlních chodeb. Předák Stáňa mě poslal naproti střelcovi. Jak jdu, najednou vidím, že po levé koleji pochoduje sedm potkanů. Vpředu zřejmě otec, za ním pět mladých a průvod uzavírala velká potkaní matka. Ustoupil jsem, aby mohli projít, a pocítil k ošklivým zvířatům něco jako úctu. V době strašného hladu v Archangelsku mi potkaní maso zachránilo život ...

Do vánoc zbývalo osm dnů, když jsem dostal od okresní prokuratury obsílku. Ve stanovený den jsem vyhledal budovu okresního soudu. Znovu železná vrata, špehýrka a co prý si přeju. "Ale nějaký soudruh si se mnou chce popovídat." - "Však ona vás legrace přejde!" spustil na mě estébák, když uviděl obsílku. "Mě zastrašovaly větší šarže a nadarmo!" Další železné dveře se otevíraly bzučákem a v jedné kanceláři seděl vyšetřovatel. Nabídl mi židli a připálil. Jistě prý tuším, kvůli čemu tu jsem. "Asi mě udal Březina, nebo parta svářečů." - "Doufám, že také víte, kvůli čemu." - "Měli tolik otázek! Řekl jsem jim ale jen pravdu. A hanobení sovětských představitelů? Svářeči mě špatně pochopili. Kolik lidí bylo v Sojuzu popraveno, to nikdo nespočítá. Ale odsouzení na doživotí jsem poznal v sibiřských táborech, mohu vám říct jejich jména. Možná se o tom někdy bude psát..."

Vyšetřovatel mě poslouchal s velkým zaujetím. "Pane Tunáku, udělal jste velkou chybu, když jste odmítl v Žilině výhodnou práci a šel na šachtu. Nelitujete? Máte přece rodinu ... Ve spisech, které jsem pročetl, je spousta nehorázností, ale u soudu budete mít možnost se hájit." - "Cože, vy mě poženete před soud za to, že jsem řekl pravdu ...?" "Znáte Františka Hanáka?" - "To je přece můj strýc!" - "Vidíte, máme od něho hlášení, že jste vedl štvavé řeči proti našemu spojenci. A u paní Štajnigerové v Přerově jste byl? I vaše sestřenice na vás poslala udání." Přelíčení se konalo 31. března 1959 a z obsílky jsem pochopil, že už je to podruhé. Poprvé mě vůbec nepozvali. Uvnitř živě debatovali a moje zaklenání nezaslechli. Když jsem vstoupil, Zvěřina (už je dnes po smrti) a další svědci by se asi raději propadli pod zem, jen aby mě nemuseli vidět. Předseda senátu dr. Klár rozčileně vyskočil a začal mě vykazovat. "Proč jste mě tedy předvolali?" bránil jsem se. Soudce mezi zuby utrousil, že se to stalo omylem a že mi rozsudek bude doručen písemně. Stalo se a já musel na 14 měsíců do heřmanovického dolu, kde jsem fáral do 8. května 1960. Antonín Novotný dal tehdy politickým vězňům amnestii. Ale byl to neveselý návrat. Ačkoliv jsem celou dobu posílal domů výdělek i kapesné, manželství se mi stejně rozpadlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Po čase jsem potkal mírnou a trpělivou dívku. Žijeme spolu přes třicet let, ale to už je jiná kapitola.

Abych nezapomněl, že čekám netrpělivě na svou rehabilitaci a žaluji dr. Klára, který mě protiprávně odsoudil (a nyní má na starosti rehabilitace). Proto jsem ti, milý čtenáři, musel všechno tak dlouho vyprávět. Nevěř, když se někdo hájí, že tenkrát byla taková doba a nic jiného nešlo dělat.