--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Aubris Jiří
Název: Vyšetřování skončilo, zapomeňte...
Zdroj: NN Ročník........: 0003/016 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.10.1992 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
"Po vinných ani slechu a jiným ku prospěchu jsou naši ranění, jsou naši ranění ..."
Z písně K. Kryla, jaro 1990
"Nevím, jestli je to dobře, nebo ne, ale díky téhle komisi jsem trochu nahlédl pod pokličku dějin a najednou mám pocit, že jsme všichni strašně naletěli. Byli jsme nevědomými pěšáky ve velké hře, kterou hrály cizí ruce daleko odsud. Byli jsme nadšeným komparsem velkolepého dramatu, kterému nechyběl napínavý děj ani efektní zvraty. Jenže začínám mít nepříjemný dojem, že tohle drama mělo i předem napsaný scénář.
Jsem nevyspalý a jím v bufetech saláty a oschlé chlebíčky, ale opojný listopadový pocit svobody mě už dávno opustil."
V. Bartuška, člen Parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním 17. listopadu, 30. 1. 1990
Je načase shrnout si výsledky práce dvou parlamentních komisí a mnohých vyšetřovatelů. Stručně řečeno, podle oficiálních údajů mají na svědomí 600 raněných (několik těžce - s doživotními následky) asi 4 viníci, řadoví zabijáci, nástroje moci, která je podle "Rumlovy zprávy" na Národní třídu snad ani neposlala. K nim lze přičíst ještě jednoho estébáckého plukovníka, který údajně spáchal sebevraždu (aniž by zanechal dopis na rozloučenou). Všichni ostatní viníci unikli a unikají i nadále světské spravedlnosti.
Nebude na škodu si všimnout, k čemu dospěly obě dvě parlamentní komise. Prvá neměla vyšetřovací statut a celou záležitost pouze nakousla, ale - především zásluhou zástupců koordinačního studentského stávkového výboru Bartušky a Kříže - dospěla dosti daleko. Tak daleko, že bylo třeba i po nových volbách v červnu 1990 utvořit komisi novou. Podívejme se, k čemu dospěla tato. Nebude to jistě na škodu, protože výsledky jejího šetření zůstaly zcela ve stínu sporu o lustrace, zřejmě záměrně vyvolaného. O důvodu vzniku 1. komise prohlásil její člen V. Bartuška v Disku (sídle koordinačního studentského stávkového výboru) toto: "Tahle komise vznikla proto, protože rozhodující politické síly potřebovaly uklidnit veřejnost. A dneska si tytéž síly přejou, aby vyšetřování co nejdřív skončilo. Chtějí klid, nic než klid." - "I Občanský fórum?" - "Nejvíc ze všech. Dosáhlo všeho, čeho chtělo. Snadno a rychle. Tak proč teď riskovat?" (Bartuška: Polojasno, s. 87). V této souvislosti je až zarážející, s jakou upřímností odůvodnila svou činnost Rumlova komise ve své závěrečné zprávě: "Potřeba úplného objasnění událostí 17. listopadu 1989 je dána množstvím hypotéz a spekulací, které se (...) objevily a které mohou vést až k politicky účelově motivovanému výkladu schopnému narušovat politický vývoj naší společnosti. (Závěrečná zpráva vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, nakl. Futura, únor 1992, s. 3 - dále jen "Zpráva"). A dále: "Zpochybňování 17. listopadu 1989 úvahami, že šlo o podvod, předem připravené události apod., vede k záměrnému zpochybňování současného společenského vývoje." (Zpráva, s. 3). Členové 1. komise Danisz (OF a nejen OF) a Stank (KSČ) byli v tomto směru ještě sdílnější, ovšem jen na půdě komise. Danisz odpověděl na naléhání Bartušky a Kříže na objasnění masakru z Národní třídy takto: "Ale co blázníte, kluci. Vždyť my tu svobodu dostali úplně zadarmo, ve srovnání s jinejma. Přece nebudeme toho, kdo nás k ní postrčil, soudit pro pár zlomených kostí." (Polojasno, s. 86). "Pravdu teď stejně nemůžete najít. Je na ni moc brzo. Mohla by poškodit mnohé mýty, a to by bylo velmi nebezpečné, obzvláště v téhle době. Mýto jsou někdy velice konstruktivní a potřebné." (Polojasno, s. 87). Muziku tvrdil budoucí předseda nejvyššího soudu Motejl (OF), ale přesto zůstal ve stínu komunisty Stanka: "Pan prezident Havel ve svém novoročním projevu velmi pěkně řekl, že poprvé v dějinách nemusíme za svou svobodu děkovat, že jsme si ji vydobyli sami. A přece nechcete říkat něco jiného, než pan prezident." (Polojasno, s. 86). To i Rumlova komise uznala, že "vývoj ve Východní Evropě na podzim roku 1989 (...) by nemohl proběhnout bez souhlasného postoje obou velmocenských složek" (Zpráva, s. 5).
Podívejme se nyní na složení obou parlamentních komisí, jak je uvádí zpráva druhá, t. j. Rumlovy komise. V prvé byla KSČ zastoupena 3 členy, po dvou měli ČSS, SSM a VŠ studenti, jednoho ČSL a zbývající dva byli "bez politické příslušnosti". 3 členové komise (jen 3 ?, Bartuška uvádí 6) byli dle Zprávy agenty StB. Dále se zde můžeme dočíst, že Bubeník a Solil byli zástupci studentů, ačkoliv každý zatím ještě ví, že zastupovali SSM. (Solil byl vyškoleným členem agitační skupiny ÚV KSČ z r. 1989). Zpráva se nezmiňuje o tom, že se předseda 1. komise Stank snažil opakovaně uzavřít vyšetřování, jsa podporován zástupcem OF Daniszem. Stejní byli i odpůrci změny statutu komise na vyšetřovací a požadavku studentů na zveřejnění všech materiálů, které se komisi při práci dostaly do rukou: pouze se přidal Motejl (OF, odkazem na dodržování právního řádu, který pojem vyšetřovací parlamentní komise nezná - pozoruhodné je, že 2. komise zmíněný statut získala), popř. i dr. Ládr (tehdy ještě člen ČSS).
Ať už bylo složení 1. komise jakékoliv a počínání některých členů namířeno proti vyšetření čehokoliv (Stank, Danisz, Motejl), dospěla přesto k zajímavým závěrům (zásluhou studentů Bartušky a Kříže a vyšetřovatelů vojenské prokuratury). Komise vyslovila podezření, že zásah byl předem naplánován (včetně "mrtvého" Zifčáka - Růžičky), a domněnky, že akce byla řízena ze dvou velitelských center, že o akci byl informován KGB a že zásah na Národní třídě měl vést k odstranění tehdejšího vedení KSČ, které již nemělo pod kontrolou Státní bezpečnost. První komise přiznala, že se jí nepodařilo objasnit úlohu Dražské (informátorky o domnělé smrti M. Šmída) a činnost StB při zásahu. Rumlova komise tyto dva problémy "objasnila" a domněnky "vyvrátila" (s výjimkou informovanosti KGB). Podívejme se, jak. Začněme však složením 2. komise. Na první pohled je zarážející příslušnost jejích členů k politickým stranám, které v době ustavení komise neexistovaly (ODS, OH, nezávislí). Ve skutečnosti polovinu členů (8) tvořili zástupci OF, 3 zástupce měla VPN a po 1 ČSL, SNS, HDS-SMS, KSČ a KDH. V podstatě poslanci vládních stran vyšetřovali, jak se dostali k moci. Nezávislost byla jistě předem zaručena. Dále z neznámých důvodů "vypadla" ze seznamu členů komise jména B. Hubálka (OF) a M. Jansty (KSČ, později nezávislý). Předsedou komise byl (jednomyslně, jak jinak) zvolen zasloužilý exkomunista Jiří Ruml (OF), i ostatní funkce si rozdělili poslanci OF. "Některých úkolů" (?) se zúčastňovali poslanci OF M. Benda, F. Doner, D. Šuman (ve zprávě označeni jako studenti - asi proto, že právoplatní zástupci studentů již raději přizváni nebyli), T. Kopřiva a J. Mlynárik z VPN. Jen jeden z členů 2. komise byl označen jako agent StB. O agentech KGB se ve Zprávě nehovoří.
Úlohou Rumlovy komise bylo působit "k objasnění událostí ze dne 17. 11. 1989 v Praze, včetně příčin, následků a jmenovité odpovědnosti (ať politické či trestní) jednotlivých osob odpovědných za brutální zákrok na Národní třídě" atd. (Zpráva, s. 11). Komise však zahájila svou závěrečnou zprávu Historickým přehledem let 1948-89, k jehož sestavení si přizvala na pomoc Jana Mlynárika (VPN), exkomunistu a bývalého vedoucího katedry marxismu-leninismu Akademie múzických umění v Praze.
Už tato úvodní pasáž se přímo hemží nepodloženými a často i pohybnými tvrzeními. KSČ tak prý byla až od r. 1929 plně v rukou KSSS (sovětský agent Alois Muna a další čeští zrádci snad nebyli vysláni do ČSR k ovládnutí ČSSD, resp. k založení KSČ?). Závilost vedení KSČ na KSSS prý po r. 1968 vzrostla (jako by to bylo vůbec ještě možné, dost průhledná snaha stalinistů 50. a 60. let svalit všechnu vinu na normalizátory). Dozvíme se i takovou perličku, že Československo rehabilitovalo svoje oběti až poslední, t. j. roku 1963 (rehabilitace Husáka a spol.)!?! To už vyžaduje značnou dávku cynismu - rehabilitace nejsou dokončeny dodnes, nemluvěo odškodnění, do r. 1963 byli rehabilitováni pouze komunisté, tzn. že s. Mlynárik zřejmě pokládá pronásledování nekomunistů za právoplatné. Ovšemže, vždyť i on se podílel na paskvilu, jemuž se eufemisticky říká zákon, podle něhož je dodnes kriminalizován 3. odboj. Dále je ve zprávě psáno, že studentské demonstrace r. 1967 na Strahově proběhly v prosinci namísto v říjnu, což lze chápat jako drobnou nepřesnost. To však v žádném případě neplatí pro tvrzení, že snahy po demokratizaci byly utlumeny vpádem Sovětské armády. Jednak právě okupace aktivizovala touhu občanů po svobodě a demokracii, právě na podzim 1968 dosáhla vrcholu aktivita odborů. Jednak demokratizaci utlumovali komunisté již před příchodem rudého bratra (např. s. Dubček připravoval pro antikomunisty koncentrační tábory). Hrubě zkreslující je i konstatování, že prvky stalinismu obnovil až G. Husák. Normalizace započala vlastizradou čsl. komunistů v Moskvě, popř. jejich návratem do vlasti koncem srpna 1968, a podíleli se na ní téměř všichni tzv. reformní komunisté - až do doby, kdy byli odstaveni (převedeni do zálohy). Dále se ve zprávě tvrdí, že čistkami r. 1970 bylo postiženo 600 000 kvalifikovaných pracovníků. Opět tu jde převážně o komunisty. Normální lidé se na významnější místa buď nedostali vůbec, nebo byli vyhozeni většinou do konce r. 1969. Počátkem r. 1970 probíhaly čistky v KSČ a tu je dosti pochybné mluvit o odbornosti postižených. Ještě r. 1991 se ve zprávě hovoří o "vstupu spojeneckých vojsk 21. 8. 1968", výraz okupace je zřejmě pro soudruhy Rumla a Mlynárika v souvislosti s jejich (ne naším) "velkým bratrem" nepřijatelný. Při líčení situace v 70. a 80. letech jsou připomenuty převážně procesy s exkomunisty - s výjimkou zmínky o Jazzové sekci. Ve výčtu vzniklých nezávislých iniciativ r. 1988 se jediný "Klub Obroda" objevuje se zkráceným názvem (správně: Klub za socialistickou přestavbu Obroda). Jeho činnosti jsou věnovány celé dva odstavce, naproti tomu je petice moravských katolíků pouze zmíněna ve výčtu (na posledním místě), ačkoli šlo o nejmasovější a nejvýznamnější výraz protestu v době normalizace. O anonymním oznámení o další živé pochodni z r. 1989 zpráva konstatuje (spíše rozhoduje), že šlo "jistě" o akci StB - bez jediného důkazu nebo vysvětlení. Nabízí se tu myšlenka, že by komise udělala lépe, kdyby zhodnocení let 1948 - 89 přenechala historikům, nebo kdyby si aspoň nějakého místo s. Mlynárika přizvala ku pomoci.
Pro pasáž věnovanou přímo vyšetřování 17. listopadu je příznačné, že zpráva opomíjí některá závažná fakta a vyvozuje nelogické a nepodložené závěry, jež jsou často i v rozporu se samotným textem zprávy. Uveďme alespoň několik příkladů.
Zpráva nevysvětluje, jak je možné, že zásahové jednotky byly připraveny na Národní třídě s předstihem (že měly vyhlášenu pohotovost již před zahájením demonstrace na Albertově, není uvedeno vůbec), když sami demonstranti ve svých výpovědích uváděli, že neměli představu o pokračování pochodu z Vyšehradu. Dosti podivné je vysvětlení trasy demonstrace, která logicky měla vést přes Karlovo nám. Zpráva nevysvětluje, proč byli nejvyšší představitelé KSČ (např. Jakeš a Štěpán) informováni o zásahu zcela zavádějícím způsobem a proč nezasáhly bezpečnostní jednotky v sobotu nebo v neděli, kdy byli studenti osamoceni a značně vystrašeni brutalitou moci, přičemž značná část byla mimo Prahu. Není ani vysvětleno, proč si Jakeš povolával na pomoc Lidové milice, a to mimopražské. Znamená to, že pražské LM a policejní složky už neovládal on a ÚV KSČ? Ale kdo tedy? Jak může pak komise suverénně tvrdit, že neexistovalo dvojí velení?
Stejně tak není vysvětleno, proč StB nezasáhla při zakládání OF (M. Dolejší v Analýze 17. listopadu uvádí, že prominentní signatáře Charty 77 sváželi do Realistického divadla soukromými vozy pověření důstojníci StB). S tím souvisí i nevysvětlení skutečnosti, že téměř všechny disidentské špičky (popularizované Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky) opustily 17. 11. 1989 Prahu. Zpráva dále nevysvětluje, jak je možné, když zásah nebyl údajně připraven předem, že byl zastaven provoz tramvají na Národní třídě již dvě hodiny před příchodem průvodu a že všechny domovní dveře v místě pozdějšího zásahu byly uzamčeny jednu hodinu před příchodem demonstrantů. Není vysvětleno, proč byl nasazen Útvar rychlého nasazení (URNA) v čele s plk. Bečvářem (do funkce dosazeným R. Hegenbartem), jenž později právě před 2. výslechem (pro vně v pozici obviněného) umírá výše zmíněnou údajnou sebevraždou. Zpráva neobjasňuje ani přítomnost vysokých představitelů KGB a sovětského ministerstva vnitra (Gruško, Teslenko) v Praze ve dnech 11. - 18. 11. 1989, přičemž je zcela zamlčena skutečnost, že genpor. Teslenko byl přítomen ve velícím štábu zásahu, kde údajně sledoval pouze monitor. Ten byl však až do 19 hod., tedy několik hodin, bez obrazu, jelikož demonstrace se nacházela do té doby mimo snímaný prostor. Zpráva nic z toho nevysvětluje, ale tvrdí, že akce nebyla předem připravena, že neexistovalo dvojí velení, ža akci neřídil KGB atd.
Zpráva ve svých závěrech opomíjí i vlastní zjištění, např. o úmyslném obklíčení demonstrantů (Zpráva, s. 37). To přece nemohla být vlastní aktivita jednotlivých příslušníků. Stejně tak je velmi málo pravděpodobné, že záznamové zařízení zásahové jednotky nebylo uvedeno do provozu vinou zmatků. Rumlova komise tu dochází k závěrům, podle nichž byl celý zásah na Národní třídě překvapivým sledem náhod.
To platí i pro případ Dražské. To je zřejmě vůbec nejslabší místo zprávy. Jde tu spíše o snahu přesvědčit čtenáře, že si Dražská sama všechno vymyslila a že tudíž nebyla řízena StB, než o seriozní zkoumání. Porovnáme-li tato tvrzení s poznatky V. Bartušky, objevíme značné rozpory. Zarážející je i zjevná těžkopádnost vyvozovaných závěrů ve zprávě. Je opomenuta skutečnost, že se Dražská chovala natolik nepřirozeně (odmítnutí lékařského ošetření, i když byla vážně zraněna - mohla i zemřít!, neustálé měnění výpovědi, strach), že to nelze jednoduše přikládat pouze její narušené osobnosti (drogy). Je opomenut fakt, že na příkaz primáře 1. chirurgické kliniky na Karlově nám. měla být zničena její zdravotní karta a žd jí MUDr. Payne dal lék, po němž o sobě nevěděla po 4 dni. To uvádí Bartuška, který zároveň zaznamenává, že Dražská byla zaměstnankyní ministerstva vnitra. Zpráva tyto skutečnosti přehlíží, tedy nevyvrací. Zasunuta a významově posunuta je zmínka o vyšetřování P. Uhla za rozšíření zprávy o údajné smrti M. Šmída. Bylo třikrát zastaveno a obnoveno vždy až na žádost P. Uhla. Stejně tak je ve zprávě vsunuta do úplně jiných souvislostí skutečnost, že StB znemožnila uskutečnit 19. 11. večer tiskovou konferenci u D. Němcové, na níž měly být údaje o smrti studenta uvedeny na pravou míru. V této souvislosti dávají tyto poznatky úplně jiný význam, než ke kterému dochází zpráva. Uvědomme si, že StB nebrání založení Občanského fóra, ale ten samý den znemožní, aby byla vyvrácena fáma o údajné smrti M. Šmída. To je do očí bijící, ne však zřejmě pro členy komise FS. Ale pokračujme v úvaze ještě dále. Matka M. Šmída upozornila již v sobotu 18. 11. v Realistickém divadle Žantovského, Havla a další, že žádný Šmíd nezemřel. Byla však odmítnuta. 18. 11. prošetřila i VB oba možné M. Šmídy. Bylo tedy již 18. 11. zcela jasné, že jde o lež. Přesto Svobodná Evropa večer 18. 11. odvysílala zprávu o lidské oběti pátečního masakru. Do té doby vyhlásili stávku pouze studenti DAMU. Všechny ostatní VŠ se přidávaly až od neděle. Zároveň s tímto vývojem StB znemožňuje uvedení celé věci na pravou míru. Dodejme zde ještě, že odbor analytiky vypracovával pro PÚV KSČ a vládu svodky vždy do 2. dne, tentokráte informuje ÚV Lorenc pouze ústně. Navíc V. Bartuška zjistil, že StB v době listopadových událostí zaznamenávala podrobné informace o vůdcích opozice, ale nevyužila je.
S případem Dražské úzce souvisí úloha Zifčáka - Růžičky. Jeho pravá totožnost byla do poslední chvíle tajena i před parlamentní komisí, dokud nebyla celkem náhodně vypátrána nezávislou vyšetřovací komisí. Podle výpovědi bývalého náčelníka II. odboru Správy StB Praha byl vojenský prokurátor obeznámen s pravou totožností Zifčákovou, přesto mu byl vrácen průkaz na jméno Růžička.
Přímo do očí bijící svou nepodložeností je tvrzení Rumlovy komise, že Zifčákova výpověď z března 1990 je "ve všech svých zásadních bodech nepravdivá." (Zpráva, s. 70). Komise udává výčet jen některých faktů, ale její závěry jsou v rozporu i s nimi. Příznačné je, že sám vyšetřovatel vojenské prokuratury po Zifčákově výpovědi zchladil nadšení Bartušky a Kříže poukazem, že než se něco dokáže, ztratí veřejnost zájem o vyšetřování a vše vyzní doztracena. Měl naprostou pravdu. O Zifčákově výpovědi se uskutečnila porada za účasti Stanka, gen. prokurátora Böhma, českého gen. prok. Rychetského, Sachera ad., studentům Stank účast odmítl. K rozhodnutí došlo po tříhodinovém rozhovoru dr. Sachera s Havlem. Závěr byl jednoznačný: vše ututlat. Vysvětlení v komisi podal nejlépe opět člen 1. komise za OF Danizs: "Kdyby se ukázalo, že tu revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty." (Polojasno, s. 203). Zde stojí za to uvést závěr Rumlovy komise v této věci: "Úlohu poručíka Zifčáka je tedy na základě zjištěných faktů třeba chápat jako zcela okrajovou, zákonitou zhlediska jeho předchozího působení, avšak bez zásadní a závažné důležitosti pro proces společenského přerodu, ke kterému v listopadu 1989 v Československu došlo." (Zpráva, s. 74). Pročpak je v pouhém jednom odstavci zdůrazněna bezvýznamnost Zifčáka hned dvakrát?!? Řekněme si, co vlastně Zifčák 2. 4. 1990 vypověděl. Sdělil, že byl 16. 11. pověřen plk. Bytčánkem (náčelník Správy StB Praha) hrát raněného, přičemž byla akce schválena Lorencem (1. náměstek min. vnitra Kincla), Vykypělem (náčelník II. správy StB, NN č. 35/92) a Hegenbartem (vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ). Dražskou označil za agentku StB, přiznal, že ji znal, ale odmítl ji jako spolupracovnici, chtěl pravou studentku.
Přidejme ještě několik souvislostí. Jakeš při návštěvě Moskvy v létě 1989 nebyl přijat Gorbačovem, který ho nepozdravil ani telefonicky. Po návratu do ČSR dochází k pořízení nahrávky z Červeného Hrádku, čímž je Jakeš zesměšněn, vždyť kazetu odvysílala opakovaně i Svobodná Evropa, již nerušená. Připomeňme si, že před listopadovou "revolucí" nenavštívil Moskvu pouze Jakeš. Jednal zde i Lorenc - s nejvyššími představiteli KGB (předseda Krjučkov, všichni náměstci, náčelník správy kontrarozvědky Gruško). V prosinci 1989 proběhl sovětsko-americký summit. Byl vyhlášen konec mocenských bloků v Evropě. Československo překážkou už nebylo.
Je zajímavé, že se ve zprávě hovoří jen velmi málo a jen velmi opatrně o Hegenbartovi. Nevyčteme zde, kdo držel a drží nad ním ochrannou ruku (natolik, že si tento tvor dovolil žalovat dlouholetého politického vězně M. Dolejšího pro urážku na cti!). Zde se přímo vnucují Daniszova slova Bartuškovi v 1. komisi: "Vašek Havel mi tuhle říkal: "Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet." To je, co? Takže si tu přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí." (Polojasno, s. 174). Částečně v tomto smyslu odpověděla Bartuškovi a Křížovi i Litomiská: "Myslíte, že má vaše vyšetřování nějaký smysl? Nic nevypátráte, jenom můžete uškodit nevinným lidem. Věřte mi, tohle nikdo nerozluští. A snad je to dobře." (Polojasno, s. 130). Rumlova komise nevysvětlila, proč se dostavil plk. Bečvář bez rozkazu na Národní třídu, a ani se o to nepokusila. Neuvedla fakt, že pod prohlášením, zvoucím na studentskou demonstraci 17. 11. 1989, je podepsán Zifčák, který je přinesl Daně Němcové, aby je předala k odvysílání Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky. Za to se ve zprávě můžeme dočíst, že veškerá brutalita zasahujících příslušníků na Národní třídě byla pouze jejich samostatnou aktivitou. S. Ruml jim asi četl myšlenky, protože důkazy jako obvykle chybějí. Snad už ani nemá smyslu pokračovat.
Nezbývá mi, než učinit vlastní závěr. Domnívám se, že vyšetřovací (t. j. Rumlova) komise FS vykonala to, co jí bylo předem určeno. Překlenula období zájmu veřejnosti o 17. listopad a "vyvrátila" závěry předešlé komise, které vznikly v důsledku nepředpokládané aktivity studentských zástupců (došlo zřejmě k jejich podcenění). Výsledek šetření, který by o rok dříve pobouřil veřejnost, byl za spolupráce tisku, rozhlasu a televize přijat s lhostejností a případný zbylý zájem byl uměle převeden na problematiku lustrací. Vzpomeneme-li si, že vyšetření 17. listopadu a potrestání viníků bylo prvním a základním požadavkem studentské stávky, uvědomíme-li si, jak marné byly všechny snahy o debolševizaci, uznání třetího odboje a potrestání zločinů proti lidskosti, nezbývá, než se smutkem konstatovat, že listopadové povstání proti komunismu bylo poraženo. Bývalí straničtí funkcionáři dnes rozhodují dále, jen s tím rozdílem, že ne už z pozice svého postavení v KSČ, nýbrž vzhledem ke svému silnému ekonomickému vlivu a obsazením důležitých postů státní správy, včetně křesel ministrů. Následná porážka antikomunistických sil v červnových volbách 1992 byla už jen logickým vyústěním polistopadového vývoje.
Nemá smyslu hořekovat nad převlékáním kabátů a nad akrobatickými přemety názorů našich předních politiků. Již - dnes tak často a rádo připomínaný - J. A. Komenský píše v Pravidlech života toto: "Příležitosti nikoho nekazí, nýbrž jen ukazují, jaký kdo jest (dáme-li k ohni písek, nehoří, koudel hoří)".
Možná se někomu bude zdát nedůležitým mé připomenutí 17. listopadu - např. v porovnání se zvěrstvy spáchanými v 50. letech. To je však pouze zdání. 17. listopad je prvním krokem. Jak chceme dělat další, neučiníme-li ten první? Jak chceme objasnit zločiny proti lidskosti staré přibližně 40 let, když nedokážeme objasnit událost starou 3 roky?
Vzdát se pravdy o 17. listopadu znamená vzdát se vlastní paměti, minulosti. A národ bez paměti nemůže být svobodný. O tom jsme se snad už přesvědčili. Vyvodíme z toho pro sebe konečně nějaké ponaučení, nebo dáme opět přednost iluzi a sebeklamu a budeme i nadále tleskat demagogům a manipulátorům?
říjen L. P. 1992
Mgr. Jiří Aubris