--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Vyhnání na začátku i na konci
Zdroj: NN Ročník........: 0003/018 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 16.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci se nezačaly utvářet ani v roce 1938, ani v roce 1945. Pro tato osudná léta je však charakteristické spojení s válkou. Rok osmatřicátý byl pro Čechy začátkem války, i když ta, pro ostatní válčící národy, vypukla až 1. září 1939.

Naděje na uchování míru, s níž se vrátili aktéři Mnichova, Daladier a Chamberlein z jednání, zemřela v mnozích Češích ještě před 15. březnem 1939, tedy před okupací zbytku republiky. Územní požadavky, vyslovené Hitlerem vůči Československu, nebyly požadavky jen vůči němu, ale obecná snaha německé expanze. Specifické pro československou situaci té doby je však stanovisko sudetských Němců k Hitlerovým expanzivním snahám. Zde, více než kdekoliv jinde podporovali sudetští Němci Hitlerovy územní požadavky, a nejen je. Veškerá činnost jejich politické reprezentace se ztotožnila s nacionálním socialismem, včetně antisemitismu, militarismu a ostatních jeho atributů. A to nejen slově, ale i militantním vystupováním vůči Čechům, Židům a politickým protivníkům, jimiž nepochybně byli sociální demokraté a komunisté.

Není pak divu, že za pravý a skutečný počátek války byly považovány po jejím skutečném vypuknutí Mnichov a okupace zbytku Československa. Tak to nejvíce cítili v Čechách, a nejen zde. I smyslem boje proti hitlerovskému Německu bylo osvobození jím okupovaných států.

Žádná válka nekončí posledním jejím výstřelem. Všeobecnou snahou vítězů je vždy dosažení a mezinárodně právní zakotvení takového stavu, který je při vstupu do války motivoval k boji. Zvítězí-li agresor, pak je jeho poválečnou snahou výsledky své agrese právně formulovat a zakotvit je jak v aktech kapitulací poražených, tak i v mírových smlouvách uzavíraných jimi s agresorem. V případě vítězství napadených je jejich snahou v aktech kapitulace a v následných mírových smlouvách dosáhnout takového mezinárodně právního stavu, který by zamezil opakování agrese poraženého útočníka, zejména tím, že odstraní motivy, které k jeho agresi vedly. Tak tomu bylo i po skončení druhé světové války.

Hodnotit nyní správnost rozhodování spojenců je zbytečné tehdy, má-li být cílem hodnocení náprava rozhodnutí. Nehodnotit však tato rozhodnutí, je též omylem. Hodnocení je třeba pro řešení současných problémů, obdobných těm, které tehdy spojenci byli nuceni vyřešit.

Jedním z takových rozhodnutí spojenců bylo rozhodnutí o vysídlení Němců z území Československa, ale i z území jiných států. Ať již bylo toto rozhodnutí Postupimské dohody motivováno požadavkem dr. Beneše, tehdejšího prezidenta Československa, či bylo požadováno přímo či nepřímo Stalinem, k prosazení jeho plánů na změnu západních hranic SSSR a Polska je třeba konstatovat, že vyhánění obyvatelstva z území, které obývalo třeba staletí, nebylo aktem, který se vyskytl až po ukončení války. Již sám Mnichov předpokládal vysídlení Čechů z území, která na jeho základě připadla Třetí říši. A i zde přecházelo divoké vyhánění rodin Čechů, již před samotným Mnichovem. Bylo tomu tak prakticky ve všech obsazovaných územích. Jako příklad lze uvést květnové události vedoucí nakonec k zákazu Henleinovy sudetoněmecké strany.

Jen v tomto světle lze posuzovat odsun Němců i jejich divoké vyhánění před podpisem Postupimské dohody. Křivdy, k nimž takto docházelo, byly jen koncem války páchány pod vlivem jí determinovaného myšlení a jí rozvrácených morálních hodnot. Současné evropské společenstvín nelze stavět na křivdách. Rovněž tak však nelze napravovat historii. Lze se jen z ní poučit ve smyslu poznání, co se již nikdy nesmí stát. A poučení důsledné uplatnit tam, kde je toho nejvíce třeba. Takovým místem je dnes bývalá Jugoslávie. I tam dochází k vyhánění skupin obyvatelstva, k agresi a územní expanzi. Ať se tedy ti, kteří mohou rozhodovat a mají sílu své rozhodnutí prosadit, poučí z příkladu Mnichova 1938 i odsunu v roce 1945. Trpké ovoce tehdejšího rozhodnutí politiků již nikomu nezesládne. Padanky a hniličky rozhodnutí politiků dnešních budeme nuceni jíst my všichni, nejen Evropané, ale obyvatelé planety Země.

A co Češi a Němci? Nezbývá oběma, než své vztahy budovat znovu. Lépe těmi z jejich středu, kteří nemuseli trpké ovoce Mnichova ani odsunu jíst. Avšak oni, ať se poučí z historie, nehledajíce v ní návod, ale odstrašující příklady.

V Praze dne 16. srpna 1993

pro NN, zvláště pak pro Bedřicha Karla Vladimír Kolář