--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Tři zákony
Zdroj: NN Ročník........: 0003/018 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 19.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pokud by množství vydaných právních předpisů bylo měřítkem "právnosti" právního státu, pak by svými bezmála 1 800 předpisy vydanými během tří let náš stát obstál jistě se ctí.

Nepůjde však o skromnost, bude-li níže hovořeno jen o třech z nich. Jde o zákon lustrační, o zákon o době nesvobody a o zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Diskuse vedená při jejich schvalování, zejména výroky pana prezidenta o lustračním zákoně pronesenými jím tehdy a nyní, kdy by jej prý nepodepsal, svědčí o jejich výjimečnosti.

Lustrační zákon byl motivován snahou zabránit těm, kteří vytvářeli zrůdnost totalitní doby, aby nemohli týmiž praktikami brzdit vývoj společnosti od totality k demokracii.

Zákon o době nesvobody charakterizoval dobu od roku 1948 do roku 1989 jako dobu, v níž komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony. Ponechal však právní akty, tedy zákony a vše, co bylo na jejich základě učiněno, v platnosti. Již proto nevznikl proti jeho přijetí tak bouřlivý odpor, protože jej lze charakterizovat příslovím o koze a vlku.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu však hovoří o odpovědnosti za jednání, které zákon o době nesvobody neoznačil jinak než jako porušování lidských práv a tehdy platných zákonů. Ale i to nutně muselo vyvolat diskusi dle jiného přísloví, tentokrát o potrefené huse.

Pokřik na lustrační zákon byl veden zpoza štítu Charty lidských práv. Dnes je štítem pokřikujících na zákon o protiprávnosti komunistického režimu právní teorie o nepřijatelnosti kolektivní odpovědnosti, o nepřijatelnosti tetroaktivity zákona, o promlčitelnosti trestných činů.

Pohříchu je nutno konstatovat určitou oprávněnost argumentace pokřikujících. Zejména úvahy vedené z pohledu teoretického jsou fundované, precizní, čisté.

Čisté, abstrahované odtržené od neblahých skutečností, jež nastaly v minulosti, odtržené od reality dneška. Jinak řečeno - laboratorní, skleníkové.

Avšak ani ti, kteří s nadějí ony tři zákony očekávali, nejsou jimi nadšeni. Mají také své výhrady. Popírají jednu teorii druhou, argumentují historickými souvislostmi, například denacifikací. Nejzávažnější jsou však výhrady proti praktickým důsledkům těchto zákonů.

Lustrační zákon dle jeho odpůrců znemožňuje odborníkům výkon povolání a porušuje zásadu, dle níž má být vina dokázána orgány soudní moci. Ti zapomínají na skutečnost, že jde v daném případě o stejný zákonný předpoklad výkonu činnosti, jako jím je předpoklad spolehlivosti k řízení motorových vozidel. Dle zastánců lustračního zákona je tento nedostatečný a nepostihuje například nomenklaturisty, kteří byli v mnohých případech mocnějšími pány nad lidmi, než leckterý tajemník KSČ na jakékoliv úrovni. Nepochybně je oprávněně napadána praxe v aplikaci lustračního zákona, která se soustředí zejména na "senzační" zprávy o konfidentech StB a nevidí ostatní body odstavce 1. ş 2 lustračního zákona, tedy aparátčíky KSČ, milicionáře, prověrkáře a moskevské "učeniky" z tamějších vnitráckých vysokých škol. Zákon o době nesvobody se obešel bez útoků ze strany odpůrců. Ale je kritizován některými jeho zastánci pro zakotvení právní kontinuity totalitního právního řádu, jako principu řešení problematiky vypořádání se s totalitní minulostí.

Zákonu o protiprávnosti komunistického režimu je vytýkána jeho odpůrci plošnost, viz výrok ministra Dlouhého. Je mu vytýkán přístup založený na kolektivní odpovědnosti, je mu vytýkáno porušení zásady nepřípustnosti retroaktivity zákona. Zastánci zákona postrádají zákonné zakotvení možnosti postihu tvůrců totalitního režimu a vykonavatelů jejich totalitní zvůle. Též postrádají možnost odškodnění těch postižených, které nelze odškodnit podle stávajících rehabilitačních zákonů a výsměch spravedlnosti považují ty části zákona, které hovoří o morálním zadostiučinění.

Všem třem zákonům však lze oprávněně vytknout jejich nedostatečnost. Ta spočívá v přístupu zákonodárců k budoucnosti. Až na výroky v preambulích, netvoří ani jeden z nich spolehlivý základ pro právní zakotvení takového stavu společnosti, jež by nikdy více nepřipustil návrat totalitních časů. Jež by nikomu z těch, pro něž je totalita metodou jednání, nedovolil takovou metodu znovu zavést a ji používat.

Zmínil-li se nedávno v Českém deníku pan JUDr. Milan Hulík o - 260 trestního zákona, jako prostředku použitelnému proti takovým společenským excesům vedoucím k návratu totality, uvedl skutečně pravý způsob, jak se do budoucnosti chránit proti metodám vycházejícím z totalitářského přístupu k řešení společenských problémů. Do budoucna je pouze trestní právo pravým prostředkem schopným jednak trestat projevy totality, ale též chránit svými ustanoveními veškerá lidská, občanská a politická práva a nerušený jejich výkon.

V Praze dne 19. srpna 1993, pro NN

Vladimír Kolář