--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Morální zadostiučinění
Zdroj: NN Ročník........: 0003/019 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 30.08.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

přiznává zákon o protiprávnosti komunistického režimu každému, kdo jím byl nespravedlivě postižen a perzekuován. Tedy, pokud byl někdo nespravedlivě postižen ztrátou majetku, budiž politován. Majetek však zůstane tomu, komu nakonec připadl po jeho odnětí nespravedlivě postiženému. Mezi nimi jsou však i takoví šťastlivci, kterým byl majetek navrácen v rámci nápravy některých majetkových křivd. Zdůraznění slova některých je záměrné jak pro tento článek, tak zejména pro předkladatele zákonů, na jejichž základě se nespravedlivě zabavený majetek navrací.

Totiž, uplatnění nároků na navrácení majetku podle těchto zákonů je již nemožné pro uplynutí lhůty, v níž měly být uplatněny. Naskýtá se otázka, zda vyhlášení zákona nebylo záměrně oddáleno právě na dobu, kdy takové lhůty uplynuly.

Majetek je vždy citlivým problémem. Jeho navracení těm, jimž byl nespravedlivě zabaven, což je jen intelektuální výraz pro obyčejnou krádež, je dnešními zákonodárci považováno za zdroj dalších možných křivd.

Odpůrci zákona o protiprávnosti komunistického režimu vidí v něm nepřípustné stanovení kolektivní odpovědnosti. Ta však je kladena na bedra všech členů KSČ jen v preambuli zákona a lze ji proto chápat jako odpovědnost morální. Rovněž tak ş 1 zpřesňující takovou odpovědnost na okruh osob prosazujících komunistický režim jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti, nehovoří o odpovědnosti právní, lze tedy mít zato, že i zde jde o odpovědnost morální. To zejména proto, že nehovoří o trestu. Na jedné straně stojí tedy morální zadostiučinění obětem proti morální odpovědnosti, ne-li samotných pachatelů, tak přinejmenším těch, kteří o páchaném zlu věděli, souhlasili s ním nebo z něho dokonce měli prospěch. Nevybočil tedy ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu z koloritu doby. Pokud kdo využije snad jediného ustanovení zákona ş 6, které dává konkrétní právo konkrétním osobám, a dočká se rehabilitace a odškodnění, půjde nejspíš o odškodnění z prostředí státního rozpočtu, tedy na účet těch, z nichž ne všechny lze zařadit mezi ty morálně odpovědné.

Výše již bylo poukázáno na ošidnost nápravy majetkových křivd. Na omezenost takové nápravy, jen na některé z nich. Zde stojí za povšimnutí ustanovení ş 4 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, kde se nepřiznává morální zadostiučinění těm, kteří, ač postiženi, podíleli se na persekucích páchaných komunistickým režimem, o nichž se hovoří v ş 1 uvedeného zákona. Zkušenosti s nápravami, zejména majetkových křivd podle příslušných zákonů, poučují o pozadí celé problematiky. Rychlostí pro rehabilitace nebývalou byl rehabilitován zločinec Pich-Tůma. S toutéž vervou se derou o majetek po předcích bývalí funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé komunistického režimu v politické a ideologické oblasti. Nejspíš již všichni dosáhli svého. Nyní těm ostatním musí stačit morální zadostiučinění. O potrestání zločinců mluvit sametu neprospívá.

V Praze dne 30. srpna 1993, pro NN

Vladimír Kolář