--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Dvojí morálka Rudého práva
Zdroj: NN Ročník........: 0003/019 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Motto: Quod licet Jovi, non licet bovi. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Komunistická strana se moudře stará, aby o monopol na darebáctví, který držela přes čtyřicet let, nepřišla. Pečlivě hlídá každý krok svých třídních nepřátel a běda tomu, kdo by do jejího výsadního práva na svinstvo fušoval, byť i jen malinko. Křik, který spustí, nenechá nikoho na pochybách, že kdosi cizí zabrousil do jejích výsostných vod, jejichž špínu si žárlivě střeží.

Generální exprokurátor, komunista JUDr. J. Krupauer byl v těchto dnech souzen za někdejší zneužívání svého postavení, které mělo za následek utrpení nevinných lidí. Ve stejné době byl současný generální prokurátor JUDr. J. Šetina obviněn z nepřesného vyplnění bytové žádosti.

Tisk obvykle věnuje svou pozornost událostem více či méně podle míry závažnosti. Ne tak Rudé právo. Podle plochy, kterou oběma případům věnovalo, se zdá, že JUDr. Krupauer se jen poněkud spletl a jeho causa je celkem zanedbatelná, zatímco JUDr. Šetina je prvotřídní zločinec.

JUDr. Krupauer raději páchal nezákonnosti, nežli by odevzdal prokurátorský talár, který nosil třicet sedm let. Po zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 ještě chvíli obhajoval adekvátnost použitých prostředků a pak odešel, dobře zaopatřen, do důchodu.

JUDr. Šetina se z politických důvodů funkce prokurátora (po studiích ji vykonával sedm let) v roce 1966 vzdal a šel raději pracovat jako tajemník Svazu čs. výtvarných umělců. Po zrušení svazu (ten uspořádal na podzim 1969 výstavu, proti které protestovalo všech pět zemí Varšavského paktu diplomatickými nótami) pracoval dva roky ve Výstavnictví, ze kterého na zásah StB musel odejít. Začal znovu jako právník v Domácích potřebách, ale ještě ve zkušební lhůtě musel rovněž odejít. Podobně se mu vedlo po třech letech práce v České státní pojišťovně. Dalších pět let pracoval v Národní galerii při výstavbě Anežského areálu, v letech 1981 až 1984 byl správcem lázeňského domu ve Františkových Lázních.

Lázeňská města byla plná StB, která kontaktovala kde koho ve snaze zjistit, co tu ti cizinci vlastně dělají. Ačkoliv JUDr. Šetina se zahraničními pacienty a turisty celkem do styku nepřicházel, tak jako recepční, vrátní, lékaři a někteří další zaměstnanci lázní a hotelů, našli si StBáci i jeho a odměnou za příslib spolupráce mu nabídli vedoucí postavení ve městě. JUDr. Krupauer to asi těžko pochopí, ale JUDr. Šetina raději volil práci dělníka IV. tarifní třídy s mzdou 1800 Kčs měsíčně. Jinou práci po té, co byl odvezen k "domluvě" na StB do Chebu a následně vyhozen z lázní, nenašel.

Teprve v září 1990 se ke své původní profesi JUDr. Šetina mohl vrátit. Začal v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a později přešel na Inspekci MV ČSFR.

Když nastoupil do funkce generálního prokurátora ČR, komunisté to nemohli strávit. Věděli, že sotva byl ve funkci pár dní, zúčastnil se mezinárodní konference o zločinech komunismu, pořádané v Praze Klubem angažovaných nestraníků, a začal budovat koordinační centrum pro dokumentaci a analýzu trestné činnosti protagonistů komunistického režimu. Věděli - anebo už zapoměli? - že jej připravili o otce, kterého v padesátých letech věznili za politické delikty tak dlouho, až mu přivodili silikosu plic, na jejíž následky ve věku 49 let zemřel.

Bylo třeba najít hůl, jíž by bylo možné psa bít. A našla se. Pan prokurátor byl obviněn z neoprávněného získáni bytu, který musí vrátit. Bude-li vůbec ještě dál prokurátorem, bude opět trochu v podnájmu u svých dětí a trochu bude dojíždět ze Záhrobí na Strakonicku.

Jeho pražská činžovní vila, kterou obývají nájemníci, zčásti z vůle státu, zčásti z vůle vlastníka, mu není teď nic platná. Poslední patro pronajal v době, kdy jej nepotřeboval, v době, kdy ani netušil, že jej potřebovat bude. Lze snadno pochopit, že generální prokurátor si nebude počínat při vystěhovávání nájemníků tak partyzánsky, jak si počínají někteří svéráznější majitelé domů.

Pravdou je, že pražský magistrát se poněkud předává, když přiděluje byty na dobu neurčitou i lidem, kteří mohou mít smlouvu na dobu určitou, tedy na dobu, po kterou vykonávají v Praze státní službu, přičemž mají byt mimo Prahu a mají se tedy kam vrátit, nebo na dobu, po kterou nemohou bydlet ze známých důvodů ve vlastním domě. Zvláštní je, že problém doby určité a neurčité nikoho v minulosti nepálil a Šetinovi předchůdci a stovky dalších státních zaměstnanců byty dostali, a to nastálo. Musí-li JUDr. Šetina byt vrátit, přičemž je stále ještě ve funkci, musí ho zcela logicky vrátit i JUDr. Brunner, který už ve funkci není, a řady dalších. Nikdo to však nepožaduje. Proč se štědrá ruka magistrátu uzavírá až teď a právě před Šetinou? Quod licet Jovi, non licet bovi.

Nikdo z těch, kteří se o celý skandál zasloužili, se nezeptal, kde tedy bude pan prokurátor vlastně nyní fakticky bydlet. Kompletní adresář rodinných příslušníků, u nichž by to přicházelo v úvahu, byl zveřejněn komunistickým tiskem pro potřeby kriminálníků - však on se některému z nich bude třeba hodit. Stačí napovědět. Bolševické manýry Rudého práva a Haló novin, kterým věrně sekunduje Mladá fronta, se od dob, kdy byli na výsluní slavní sekerníci disidentů Boudová a spol., nezměnily. Politické strany vládní koalice, které mají dost starostí s blamážemi svých Kovářů a Macků, si pochopitelně nemají v úmyslu pálit prsty za outsidera. Není jejich.

Nevím, co pan prokurátor nepřesně vyplnil, doposud mi to nikdo nevysvětlil. Ale jedno vím zcela jistě. Není důstojné civilizovaného státu, aby jeho generální prokurátor chodil spát do stanu, do podnájmu, či k příbuzným jenom proto, že si ve vlastním domě nemá kam postavit postel.

JITKA STUDNIČNÁ