--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Dialog místo zákona ?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/019 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 03.07.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Antikomunistický zákon nepotřebujeme, jenž končí slovy: "Antikomunistický zákon nepotřebujeme. Potřebujeme dialog, vedoucí k poznání a tím i k usmíření." K žádanému dialogu se přihlásila Sidonie Dědinová z Mnichova a poslala do Rudého práva svůj názor. Tentýž text poslala ke zveřejnění i do naší redakce. Nevíme, zda RP článek paní Dědinové otisklo. Nám se líbil. Sidonia Dědinová

DIALOG MÍSTO ZÁKONA?

Jakkoliv je pro mne z mnoha důvodů pikantní psát do Rudého práva, činím tak ve smyslu výzvy Petra Uhla k dialogu mezi činiteli a trpiteli bývalého režimu. V jedné věci má Uhl pravdu: obě části národa, pokud to lze tak nazvat, musí i nadále žít vedle sebe. Mělo by tedy dojít k něčemu, co se podobá vyrovnání a smíření...

Jako jeden z těch nesčetných občanů, kteří museli trvale žít ve vnitřní, později i vnější emigraci, nemám dnes důvěru v čestnost dřívějších ani dnešních komunistů, a to z mnoha příčin. Svůj polistopadový image komunisté dali všanc hned v prvních dnech, kdy začaly mezi lidmi kolovat, zřejmě autentické, výzvy strany k systematickému podkopávání nového demokratického pořádku. Novými lstmi a obchvaty ve veřejném životě, ve školství a ostatních oblastech měli do rohu zatlačení straníci usilovat o obnovení totality v naší zemi. V první chvíli jsme se tomu smáli. Dnes je národ opět ochromen strachem z poznání, že se řada plánovaných lstí uskutečnila. A zatímco se hospodářský rámec jakž takž vzpamatovává z dirigistického systému, zůstává - a právě díky těmto lstem - český vnitropolitický život ve stavu bezmoci a znetvoření.

1. Nepodařilo se v myslích lidí odbourat komunisty až karikaturně zkreslený obraz vnějšího světa, do nějž patří i hypnotický obraz vnějšího ohrožení - které samozřejmě neexistuje.

Po rozdělení státu, jež nehodlám komentovat, se opět cementuje obraz nepřítele jako nejlepší způsob, jak ovládat veřejné mínění. Lví podíl na obrazu německého, resp. sudetoněmeckého nepřítele nese dodnes komunistická strana. Jejího válečného pokřiku se údajně bojí všichni ostatní politici, takže ani oni se neodvažují sdělit národu čirou pravdu - že totiž Němci, včetně těch sudetských, jsou dnes někým jiným, než byli jejich předci před padesáti lety. Že jejich demokratičtí představitelé a demokratické organizace, jakož i demokraticky smýšlející a jednající jedinci, jsou dnes potenciální přátelé, ochotní Čechům pomáhat, nikoli podrážet jim nohy.

2. Další klín co českého vědomí byl vražen kryptokomunistickými představiteli hned po listopadu, a to mezi občany žijící doma a občany, kteří žijí v zahraničí. Teprve odmítnutím všech práv pro exulanty a zahraniční krajany mohla vzniknout křiklavá hospodářská nerovnováha, na niž si potichu stěžuje naprostá většina domácích občanů: že totiž komunisté, ať bývalí či současní, uchvátili opět nejchutnější části hospodářského koláče, a tím i faktickou moc. Za okolností opakované krádeže nelze vést dialog s tím, kdo z krádeže těží a bude zřejmě těžit i dlouho do budoucna.

3. Není mi známo, že by se komunisté či jejich následníci byli po listopadu zasloužili o propuštění, rehabilitaci nebo odškodnění jedniného politického vězně. Zajímavým způsobem k této věci zůstala lhostejná i polistopadová Charta, VONS a další složky, o nichž vyšlo najevo, že byly prostoupeny komunistickými aktivisty.

4. Polistopadová komunistická strana neučinila z vlastní iniciativy naprosto nic pro to, aby své řady očistila od někdejších zločinců, aby usnadnila stíhání těch, kdo se provinili na národu, jeho skupinách a jedincích. Naopak, strana tyto zločinné elementy dodnes kryje pod rouškou "lidských práv", která ona sama po půl století prznila.

5. Dosud udávají polistopadoví komunisté a kryptokomunisté tón v médiích, takže je velmi obtížné nazývat skutečnosti pravými jmény. Nekonečnou demagogií zastrašují nezávisle myslící lidi. Výsledkem je, že v Čechách a na Moravě opět vládne myšlenkové dusno. Mnozí lidé, kteří se obávají existenčních postihů, vyjadřují své mínění pouze v soukromí.

Slovem - komunistické myšlení včerejška se proměnilo v kryptokomunistické jednání dneška. Ovšemže lze demokratům vytknout častou pasivitu, do níž byli vboxování v minulosti, a kterou nedokázali setřást v přítomnosti. Občanská kuráž má velmi málo protagonistů. To však nezbavuje bývalé ani dnešní zastánce totality jejich odpovědnosti za pokřivení páteře národa. Neslyšela jsem zatím, že by jediný komunista vyslovil nad tímto proviněním politování a snažil se je napravit.

Kdyby se čeští komunisté a bývalí komunisté chovali alespoň tak jako Michail Gorbačov, Boris Jelcin, Vitautas Brazauskas a jiní, kteří svým demokratizujícím se národům pomáhají dostat se z nejhoršího, bylo by možno čestně diskutovat.

Dosud se však mnozí čeští komunisté a kryptokomunisté, po té, co jim byla odňata viditelná moc, chovají jako hraboši, kteří těží ze všeho, co nový režim přinesl, a podhlodávají vše, co jim není po vůli.

Věřím, že je mezi bývalými komunisty i řada lidí, které tyto skutečnosti trápí, stejně jako jejich vlastní svědomí, jen pro ně píší tyto řádky. Takovým lidem však zbývá jedna velká šance: kdo jim brání v tom, aby se projevili jako čestní představitelé nové demokracie? Nikdo! S takovými se my, kdo jsme byli totalitním režimem potlačováni, můžeme časem smířit.

Proti těm statním, dodnes lstivým, demagogicky podvádějícím a zastrašujícícm, platí pouze zákon.

Konečně i označní "terorismu" pro jisté násilné činy, které se udály v sebeobraně proti teroristickému státu, je zvlášť vtipný kousek komunistické propagandy. Po desetiletí byli kriminalizováni političtí vězni, kteří se před násilným státem nesklonili jako ovce. Ba i proti těm, kteří se nedotkli jediné osoby, byly přiřknuty domnělé zločiny "krádeže" letadel, aut, zbraní a jiných hodnot, které potřebovali k útěku z velkého vězení zvaného stát. Jiní byli obviněni z "braní nevinných rukojmí", když se už ocitali na útěku před pronásledující je policií. Komunisté tak obrátili, a dodnes obracejí pravdu naruby. Výsledkem tohoto praní mozků, včetně mozků justičních, jsou zbytkové tresty, které i po rehabilitaci zůstaly velkému počtu bývalých politických vězňů. Jesliže Uhl tvrdí, že "ne všichni muklové se zbytkovými tresty jsou totiž teroristy", pak jen potvrzuje perverzní pojetí reality, vtloukané do hlav ostatnímu národu. Teroristou, nedodržujícím mezinárodní dohody, byl totalitní komunisticý stát.

Pokud se komunisté a kryptokomunisté své kolosální lži o povaze někdejšího, jimi řízeného režimu, veřejně nezřeknou, nepovede s nimi dialog nikdo z bývalých postižených. Český parlament převážnou většinou a prezident svým podpisem stvrdili nutnost zákona o protikomunistickém odboji. Právní kontinuita komunistického zločinu je tím u konce.