--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: 5 skutků bývalého generálního prokurátora
Zdroj: NN Ročník........: 0003/019 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

JUDr. J. Krupauer jen poslouchal příkazy V síni Obvodního soudu pro Prahu 4, ve které se 18. srpna projednávala žaloba proti bývalému generálnímu prokurátorovi JUDr. Jaroslavu Krupauerovi, byli, kromě novinářů, pouze tři postižení. Projednávalo se pět samostatných případů, při nichž byl obžalovaný obviněn z nezákonného postupu. V celé republice se za dobu sedmatřicetiletého prokurátorování JUDr. Krupauera, z nichž po patnáct let vykonával funkci generálního prokurátora České socialistické republiky, našlo tak málo postižených, že by se dali spočítat na prstech. Člověk by čekal, že žalujících bude plná soudní síň, že zde lidí domáhajících se spravedlnosti zde budou stovky. Nebyli. Buďto neexistují, a JUDr. Krupauer až na jeden jediný případ postupoval vždy správně, anebo existují, ale jako svědkové či postižení se nepřihlásili, natož aby podali trestní oznámení. Pozastavují-li se tedy lidé nad tím, že rozsudek v délce 13 měsíců s podmínkou zkušební doby na 3 roky, je příliš nízký, zatímco oni očekávali několik let nepodmíněně, pozastavují se špatně.

JUDr. Krupauer, narozený 14.4. 1925, nyní v důchodu, byl souzen za jeden jediný trestný čin, a protože nikdy v minulosti nebyl dosud trestán, dostal podmínku. Žalobu ostatních čtyř případů soud, jemuž přesedal JUDr. Ivo Skoupý, zamítl.

Prokurátorem v této věci byl JUDr. Michal Vorlický z prokuratury pro prahu 7.

PŘÍPAD PRVNÍ

Žaloba v případě causy Zapadlo (bývalý ředitel mladoboleslavské Škody) byla zamítnuta z toho důvodu, že JUDr. Krupauer jednal na přímý příkaz tehdejšího generálního prokurátora Československé socialistické republiky, který už dnes nežije. Tento přímý nadřízený JUDr. Krupauera nařídil propustit soudruha Zapadla z vazby a nedovolil vyslýchat některé účastníky. JUDr. Krupauer, který původně trestní stíhání zahájil, od něj na tento pokyn upustil.

Připomínáme mladším čtenářům, že mladoboleslavský skandál před více než deseti lety spočíval v tom, že ředitel automobilky dával svým nomenklaturním kamarádům auta za symbolickou cenu, údajně jakoby na testovací jízdy. Ve věci bylo namočeno mnoho ředitelů velkých národních podniků a řada vysokých prominentů tehdejšího režimu. Podle tehdy platného zákona o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví nebyl nikdo souzen. Všichni spolupachatelé zůstali na svobodě, jen byli "uklizeni" z očí veřejnosti - většinou vykopnuti výš, jak se tehdy říkalo. V době, kdy skandál utichl a veřejnost žila v domění, že všichni jsou už v base, začaly prosakovat tu a tam zprávy, že ten či onen dostal vysoké státní vyznamenání (například bývalý generální ředitel Armabetonu soudruh Kala, který asi za rok po skončení aféry obdržel, jakožto novopečený pracovník ministerstva, vyznamenání "Za zásluhy o výstavbu". Dodnes se traduje po Armabetonu jeho údajný někdejší výrok: "On chce za to auto dvacet tisíc! Takové peníze! Copak kradu?").

Osobní intervence generálního prokurátora ČSSR u JUDr. Krupauera byla soudu dokladována a na lavici obžalovaných tudíž patří hlavně ten, kdo tento příkaz vydal. Poněkud to připomíná nacistické "já nic, já jen plnil rozkazy".

Sporné je tvrzení JUDr. Krupauera že, cituji "neměl jsem jinou možnost, než uposlechnout příkazy svého nadřízeného, a to i v tom případě, že byly nezákonné". Kdyby se mu skutečně nezákonnost tolik příčila, mohl to svému nadřízenému oznámit, ovšem pak by s velkou pravděpodobností přestal být generálním prokurátorem. Možnost volby má člověk vždy. I soudruh Krupauer volil. Chtěl být generálním prokurátorem za každou cenu.

Funkce především - zákonnost až potom. Nedůvěryhodně pak zní tvrzení JUDr. Krupauera u soudu, že "vždycky jsem usiloval o úctu k zákonům a vedl jsem k tomu i své podřízené. Bděl jsem přísně nad dodržováním zákonnnosti". Prodat svou duši lze jenom jednou. PŘÍPAD DRUHÝ

Za tento případ, kdy JUDr. Krupauer jednal z vlastní vůle nezákonně, obdržel už zmíněný trest.

Historikové dr. Otáhal a dr. Prečan (dnešní ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd) sestavili po srpnových událostech roku 1968 dokument, nazvaný "Sedm pražských dní", který vyšel v USA pod názvem The Czechoslovak Black Book (Československá Černá kniha). Za uspořádání a rozšiřování tohoto díla byli obviněni z pobuřování. Trestný čin pobuřování byl později prezidentem republiky amnestován a měli být tedy amnestováni i oba "pachatelé". To se však nestalo. JUDr. Krupauer, aby nemuselo být zastaveno trestní stíhání, překvalifikoval hbitě jejich čin na "podvracení republiky", jež amnestováno nebylo. Vše se tehdy velmi táhlo, dr. Vilém Prečan byl nucen vystěhovat se ze země, což mu úřady velmi rády zařídily.

PŘÍPAD TŘETÍ

Jmenuje se Ing. Bohumír Kuba a spol. (spol. jsou historik Jan Svoboda z Ostravy, PhDr. Vít Lepil z Brna a Oldřich Libosvár.) Kromě O. Libosvára, u něhož byla pouze provedena domovní prohlídka, byli všichni umístěni do vazby pro pobuřování po té, co u zadrženého ing. Kuby byl v roce 1974 nalezen neodeslaný dopis adresovaný Amnesty International v Kanadě. V dopise ing. Kuba ličí svůj životopis.

Připomínám, že Amnesty International byla pro komunistický režim špionážní organizací, předstírající jakési humanitní cíle. Půl roku byli obvinění ve vazbě, bez soudu byli propuštěni na svobodu, za pět let byl případ zastaven, zabavené věci však nikdy nebyly vráceny.

Podle obhájce JUDr. Krupauer těmto obviněným, očekávajícím velmi vysoké tresty, vlastně pomohl.

PŘÍPAD ČTVRTÝ

Evangelický farář Jan Dus. Nejprve paragraf na podvracení republiky, potom poškozování zájmů republiky v cizině, potom napadení veřejného činitele a potom slovní napadení veřejného orgánu a nakonec křivé obvinění. Toto všechno kvůli tomu, že v roce 1986 obvinil z podvodu pracovníky StB, kteří podvrhli do kanceláře jeho přítele Heřmana Chromého (exposlanci) hanopis na Husáka a Gorbačova. Sepsali jej, podepsali jménem pana Chromého a pak jej našli. Jan Dus byl 12 měsíců a 20 dní ve vazbě, odkud byl bez soudu propuštěn, což byl za minulého režimu obvyklý způsob, jak se na chvíli zbavit disidentů. Dál už nic nepokračovalo, ačkoliv orgány byly povinny dovést případ do konce. Generální prokurátor Krupauer a jeho podřízení tyto případy stále protahovali, disidenty ani nepropouštěli z vazby, ani je nesoudili, což bylo v rozporu se zákonem.

PŘÍPAD PÁTÝ

Paní Dolores Šavrdová z Ostravy-Zábřehu se dostavila k soudu na návrh ing. Kuby, aby svědčila ve věci svého manžela dr. Jaromíra Šavrdy, zemřelého v květnu 1988 následkem špatného zacházení v opakované vazbě. Umístěn do ní byl dvakrát na přelomu 70. a 80. let, ačkoliv jeho rodina důrazně upozorňovala generální prokuraturu ČSR na jeho špatný zdravotní stav.

Dr. Šavrda, spisovatel, chartista, signatář HOS a jeden z hlavních iniciátorů vzniku SPUSA (Společnost přátel USA) byl in memoriam nyní rehabilitován.

JUDr. Krupauer si na Šavrdův případ vůbec nevzpomíná. * * *

Soud neměl lehkou práci. Po závěrečné řeči žalujícího prokurátora JUDr. Michala Vorlického, obhájce obviněného (mimochodem - jen výjimečně je v soudních síních slyšet tak dobrá řeč obhájce, na rozdíl od prokurátora Vorlického, jenž byl stručný a ve své kraťounké závěrečné řeči nepřinesl nic nápaditého) a JUDr. Krupauera samotného se před vynesením rozsudku radil tři hodiny.

Po té, co vstoupil v platnost Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (ve skutečnosti jej v soudní síni necitoval nikdo, ani prokurátor, ani soud a kupodivu ani postižení) se obhájce posmíval obžalobě, která žádá trest za nedodržování socialistické zákonnosti, které mělo za následek propuštění postižených z vazby, aniž byli souzeni. V případě Zapadla poznamenal, že šlo o podnikatelskou aktivitu, kterou by dnes nikoho nenapadlo stíhat.

Pravda, zákon o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví už dávno neplatí. Platil za režimu, který je nyní zákonně prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Lze se na zákonů zločinného režimu vůbec dovolávat? Lze stíhat někoho za jejich nedodržování?

Právní guláš, navařený po listopadu federálním i českým parlamentem, se nyní dostal do debaklu. Ať bude soud brát tehdejší zákony v potaz, anebo naopak je odmítne respektovat, všechno bude špatně. Přijetím Zákona o protiprávnosti komunistického režimu se potvrdilo, co český člověk zoufale zaznamenává už od listopadu 1989: ať se děje cokoliv, vždycky z toho mají prospěch komunisté.

"Byl jsem v KSČ, souhlasil jsem s jejím programem a podporoval její politiku, ale stranickým funkcionářem jsem nikdy nebyl. Byl jsem chápán jako odborník na právo," řekl, kromě jiného, JUDr. Krupauer.

Krupauerův obhájce i obviněný sám, aniž by si to uvědomovali, hovořili u soudu o organizovaném zločinu. Poukazovali na nevinu obžalovaného, který musel poslouchat svého nadřízeného, který zase tyto věci kunzultoval s prezidentem republiky G. Husákem. Na trestném činu se tedy podílely nejméně tři osoby, přičemž bylo přesně stanoveno, kdo jej provede.

Pokud se prokurátor Vorlický v soudem stanovené lhůtě osmi dnů proti rozsudku neodvolá a na organizovaný zločin nepoukáže, zůstane causa Zapadlo navždy neodsouzená.

Zde však jde o daleko víc, než jen o trestné činy lidí kolem Zapadla a trestný čin "nekonání povinnosti prokuraturou", které zůstanou nepotrestány. Jde zde i o další trestné činy tlupy zločinců, která podvodem a násilím uchvátila stát, o právní vztah k této tlupě vůbec a tudíž o vytvářející se morální profil polistopadového státu.

Znovu a znovu sdělovací prostředky přinášejí zprávy o tom, že lhát, krást a podvádět se vyplácí. Znechucená veřejnost se stydí sama za sebe: tohle přece není tradiční evropské myšlení, z kterého jsme vzešli a do kterého se míníme vrátit. Naopak se mu vzdalujeme, každým dnem, velkou rychlostí.

Zbývá jen zaznamenat další bolestnou zkušenost: za tyto poslední tři roky mrzačení lidských myslí budou platit celé generace. Hospodářským systémem jsme západu už velmi blízko. Morálně jsme však nebyli nikdy tak blízko východu, jako teď. Jitka Studničná