--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Veselá Jana
Název: O čem pan Švandrlík nepsal
Zdroj: NN Ročník........: 0003/025 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Černé barony pana Švandrlíka jsme četli všichni. Jejich vyprávění vychází ze skutečných událostí tak, jak se odehrávaly v Technických praporech naší armády. Bohužel se do knížky už nemohly dostat další osudy jednotlivých postav. Pan Oldřich Antoš nám napsal, jak šel život v jeho případě. Jako mladého chlapce ho nadchla idea komunismu. Líbila se mu představa, že nebude bohatých a chudých, že se budou mít všichni dobře atd. Jako student byl přijat za kandidáta KSČ. Dvouletá lhůta mu uplynula v době, kdy byl na vojně, byl přijat za člena a jako učitel dostal za úkol pracovat s mládeží. Ve Švandrlíkově knize se objevuje jako člen svazáckého výboru.
Chybou bylo, že si pan učitel ze stanov Velké strany zapamatoval pouze to, že každý straník je povinen poukazovat na nedostatky a kritizovat je. Další chybou bylo, že si všiml, že se tyto nedostatky vyskytují převážně u straníků. Jako voják sloužil v Mimoni. Tamní ARMU vedla pěkná blondýnka - od deseti k pěti. Pan Antoš - jako správný straník - šel a oznámil šlendrián náčelníkovi mj Žížalovi. Soudruh major vyskočil se židle a řval všechny nadávky, na které si právě vzpoměl. Samozřejmě na adresu našeho spravedlivého. Ten si šel stěžovat zástupci pro věci politické praporu kapitánovi Brychtovi. Pan kapitán zachoval ledový klid, jen utrousil: "To se nedivím, ta paní je jeho žena...".
Ještě téhož večera se při rozkaze v tu chvíli už bývalý knihovník dozvěděl, že je s okamžitou platností převelen k pracovní četě do Mladé. Z Mladé se dostal do Prahy. Už věděl, jak to dopadne, když si voják stěžuje u svého nadřízeného, a tak napsal do Obrany lidu. Stačil se ještě dozvědět, že v té době už ppk. Žížala na něj nadává, kudy chodí a stejně jako v prvním případě, ještě tentýž den večer se při rozkaze dozvěděl, že je přeřazen do Horní Plané na Šumavě. Měli tak naspěch, aby už byl pryč, že ho omylem dopravili do Plané u Mariánských Lázní. Všechno mu odebrali, nechali mu jen deku a přilbu. Během vojny vystřídal 18 posádek. Končil na Zelené Hoře v Nepomuku, kde se přece jen dostal do basy, jak sám říká, pro pouhý polibek. Když už se šikanování nedalo vydržet, řekl svému veliteli, co mu má políbit. Dostal tři dny, a to mohl mluvit o štěstí, protože v té době už mu hrozili prokurátorem za vyzrazení vojenského tajemství. Pan učitel si totiž psal deník, do kterého si zapisoval všechny lumpárny, o kterých se dozvěděl, i se jmény velitelů, kteří v nich figurovali. Když právě pomáhal budovat město Tábor, stalo se, že mu nějaká veselá kopa deník ukradla a předčítala z něj na ubikacích ostatním vojákům. Ten dobrák jej nechtěl dobrovolně vrátit, strhla se honička, když v tom se znenadání objevil politruk a deník zabavil. Samosebou že na vojína Antoše řvali, vyhrožovali mu, ale nakonec zůstalo jen u toho.
Vrátil se do civilu a začal učit. Ale ta jeho pusa! O každém darebáctví hned křičel do světa. Tak se dostal v 58. roce jako ředitel na jednotřídní školu ve vsi u Uherského Brodu. Pět ročníků v jedné místnosti... Učitel měl v té době ještě na venkově vážnost, a tak i za panem Antošem přicházeli lidé a vyprávěli mu o bývalém předsedovi MNV. O tom, jak stavěl kulturní dům a sám si při tom postavil vilu a ještě mu zbylo na spartaka. Uklidňoval pohoršené spoluobčany, říkal jim, když někdo něco ukradne, musí za to být potrestaný, ale když to udělá komunista, měl by být potrestaný dvojnásob, protože ten má jít příkladem. Slíbil, že se postará o to, aby pravda vyšla najevo. Varovali ho, ale nedal si říct. Tím mizerou, rozbíječem strany a národního výboru, notorickým kverulantem a bláznem byl samozřejmě shledán on. Mělo to alespoň tu dobrou stránku, že mu svitlo: tahle strana nebude asi to pravé ořechové. Soudruhům to napsal pěkně od plic a myslel si, že s nimi skončil.
V roce 1968 založil na škole kroužek Dubčekovců, panu farářovi z Provodova udělal korekci jeho díla "Boj za práva poddaných v horách Vizovických" a napsal mu předmluvu, psal kroniku. Ta kronika ho nakonec zradila. Když přišel srpen, psal, co viděl. A to byl konec jeho učitelování. Copak dnes asi dělá pan Stanislav Řezníček, tehdejší předseda zemědělského odboru na okrese Gottwaldov a člen byra okresního výboru KSČ?
To, že vystoupil ze strany, panu Antošovi poznačili do vojenské knížky, a tak měl o navštívenky, když se ucházel o jiné zaměstnání, postaráno. Pracoval u ČSD jako výhybkář, mazač drátovodů, dozorce výhybek, posunovač, tranzitér. Když se jednou dostal na lépe placené místo, zavolali si ho ráno, když končil noční dvanáctku, a minutu po minutě mu odpřednášeli, jak trávil pracovní dobu. Neměl ani ponětí o tom, jak ostře je sledován. Přeřadili ho na vykládku vagonů za 8,- Kčs za hodinu. Později pracoval jako topič, zauhlovač a nakonec jako vrátný - to už měl zničenou páteř a poškozené kyčelní klouby.
Jako odškodnění za to, že jej vyhodili ze školství, dostal od státu 56,- Kčs měsíčně.
Armáda jeho evidenční kartu zřejmě omylem zařadila mezi politicky nespolehlivé pétépáky, a tak se objevil na seznamu, který si vyžádal jistý pan Ančinec z vojenského archivu v Trnavě. Pozval pana Antoše na schůzi PTP do Veselí na Moravě, ten zaplatil 30,- Kčs členský příspěvek a dostal jako odškodnění 90,- Kčs měsíčně přídáno. Jednoho dne však přišlo z Vyššího doplňovacího velitelství v Brně oznámení podepsané panem Zdeňkem Říčařem, že byl rehabilitován neprávem, protože v době, kdy pan Antoš nastoupil k 51. praporu, byl tento prapor přejmenován z PTP na TP, takže už žádní političtí, žádná rehabilitace. Pan Antoš si za panem Říčařem do Brna zajel. Ovšem pana Říčaře jakýsi invalida, který chodí o francouzských holích, bydlí v penzionu pro důchodce a kvůli 90ti korunám jede z Hodonína do Brna vůbec nezajímal.
Brzy přišel nový důchodový výměr, ze kterého je patrno, že se na základě neoprávněného zvýšení o 90,- Kčs panu Antošovi snižuje důchod o 99,- Kčs.
Vážený pane Antoši, asi opravdu nemáte nárok na těch zatracených 90,- Kč. Ale máte právo tak, jako tisíce dalších lidí, na pokornou omluvu za zničený život, na důstojné zacházení, na to, aby lumpové byli potrestáni. Slíbit vám to ale nemohu.
Jana Veselá