--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hubáček Petr
Název: Kateřina střílí vedle
Zdroj: NN Ročník........: 0003/026 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Před několika dny se na stránkách Rudého práva zamýšlela Kateřina Perknerová nad tím, co by bylo vhodné udělat s archívy StB. Někdo tvrdí, že právě paní Perknerová patří mezi osoby skutečně povolané o tomto tématu přemýšlet. Hloubka a směr jejího vhledu tomu nasvědčují také.

S požadavkem odtajnění osobních spisů StB pro každého občana vystupuje Klub angažovaných nestraníků už delší dobu. Současný stav totiž umožňuje každému podezřívat každého a někomu ovládat všechny. Hovořit v této atmosféře o potřebě klidu na práci pro blaho národa je vrchol pokrytectví. Nikdo totiž neví, který národ má takový mluvčí na mysli: národ estébáků, konfidentů a nomenklaturních zlodějů nebo národ utlačených a bezprávných skoroobčanů odsouzených platit za morálku nemožností prosadit se ekonomicky. Kateřině Perknerové a jí citovanému Pavlu Rychetskému je evidentně bližší národ první. Obávám se, že povážlivě přirůstá k srdci i mnohým vysokým vládním činitelům. Pokusme se teď podívat na argumenty z pohledu těm, kteří mají raději ty slušné lidi.

"Lustrační zákon byl přijat. aniž byl právně definován listinný materiál StB. Pouhý zápis v registru svazků se stal dostatečným důkazem... Jak nedostatečná legislativní úprava to byla, prokazují i nynější soudní spory pozitivně lustrovaných lidí, které poškození v naprosté většině vyhrávají." Pomiňme skutečnost, že autorka se nám snaží podsunout chápání agentů StB jako poškozených chudinek. Skutečnost, že estébáčtí konfidenti vyhrávají spory o své konfidentství, je naopak důkazem toho, že listinný materiál mimo registry svazků byl zčásti svévolně a protiprávně skartován a rozkraden. Kromě toho promlčení trestných činů s kratšími tresty umožňuje řídícím orgánům StB u soudu vypovědět, že svazek na "poškozeného" založili bez jeho vědomí, třeba kvůli prémiím. Kdyby byl běh promlčecí doby u zločinů komunismu stanoven až dnem platnosti Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jak ve svých připomínkách k zákonu KAN požadoval, určitě by naprostá většina "poškozených" k soudu nešla. A tak náhrady vyplácené dnes ministerstvem vnitra jako odškodnění jsou jen další formou přerozdělování státních - tedy našich - peněz estébákům. A pak že KAN nemá pozitivní program... "Základní překážkou je mnohými připomínaný fakt, že občan by měl mít výhradně přístup nejen ke svým materiálům, ale že by se v nich neměl nic dočíst o třetích osobách." Tedy: získávat a šířit jakékoli informace jakýmkoli způsobem je základní lidské právo. Takže po odtajnění každého osobního spisu pro předmětného jedince (t. j. odtajnění neúplném, z něhož by vyplynuly ve známost konkrétní osoby s vedením svazku spojené a v něm uváděné, ale už by nebyly zřejmé konkrétní vazby systémového propojení) není už občana čím omezovat. Má naprosté právo vědět, kdo o něm vedl spis, a hlavně kdo o něm podával informace či dezinformace, neboť to jsou zpravidla lidé z jeho nejbližšího okolí, kteří mají proti němu nepřípustnou výhodu. Navíc mohou být vydíráni a nuceni k dalšímu poškozování občana. Vydírání je založeno na ochotě oběti platit různou formou (peníze, služby, mlčenlivost ap.) iniciátorovi, výlučnému vlastníkovi kompromitující informace o oběti, za nezveřejnění této informace. Tou může být jak intimita z osobního života občana vedená ve spisu ve vztahu k občanovi, tak skutečnost konfidentství ze spisu vyplývající ve vztahu k informátorům. Tento nátlakový prostředek zůstává i nadále v rukou ÚŘEDNÍKŮ MV. Neexistuje rozumný důvod pro to, abychom tuto zbraň schopnou MANIPULOVAT prakticky celou společností, tedy zbraň hromadného ničení, nechali AKTIVOVATELNOU v rukou NĚKOLIKA JEDINCŮ. A je nerozumné, že koalice už dávno tuto zbraň nezlikvidovala a právě uvedeným způsobem takto neočistila náš veřejný život. Vystavuje se tak stálému riziku, že lidé si přestanou připouštět její argumentaci v jakýchkoli rozhodnutích, která mohou podle potřeby vždy být vysvětlena jako akty kýmsi ovládaných jedinců. Nutno dodat, že uvažující lidé se už z ulehčeně oslavného ustrnutí nad skvělostí našich posttotalitních politiků probírají.

"Je přece známo, že řídící orgány si zprávy ze schůzek se svými oběťmi mnohdy vymýšlely. Dokonce v takové míře, že obsahovaly informace o osobách, které kontaktovaná osoba v životě neviděla, a přesto podle záznamů StB na ně donášela. Představa, že nyní někdo nahlédne do podobně zfalšovaného svazku a na jeho základě si bude dělat úsudek o svých známých, případně rodinných příslušnících, mě děsí." Kateřina udělala dobře, že své tvrzení formulovala vágně - je přece známo, místo aby je opřela o nějaké konkrétní případy. Sama sebe ovšem usvědčuje z osobní zainteresovanosti na tomto výkladu a tím z účelového vidění. Jinak by myšlenku dále rozvedla: jestliže státní zaměstnanci tak usilovně falšovali skutečnosti, dopouštěli se tím trestných činů. Pokud slušný novinář na něco takového přijde, alespoň o tom napíše... Rozhodně je nutno tyto případy prošetřit a přes případné promlčení trestnosti aktéry tohoto PLACENÉHO LHANÍ jak zaměstnance, tak i agenty StB jednoznačně a provždy vyřadit ze státních služeb. Autorka je ovšem zaštiťuje názory významných. Například Pavel Rychetský chce, aby se archívy StB zničily, "protože byly vytvořeny nezákonným způsobem". Jako nositel titulu JUDr. by pan Rychetský měl vědět, že takovéto navádění k likvidaci předmětu doličného rovněž není se zákonem v souladu. Premiér Klaus by se zase do svých materiálů podívat nešel. Nezasvěcenému se to může jevit jako láska k bližnímu. Pan Klaus ale v Boha nevěří. Kromě toho není prostý občan, aby měl PRÁVO ODPUSTIT a NEVĚDĚT, CO. Mnoho občanů to totiž může chápat jako alibismus.

Autorka dobře věděla, proč křesťana Luxe nechala nakonec. Jeko výrok je skutečně zlatým hřebem: "Tato situace by neměla nic společného s účtováním s minulostí (jakto?, pozn. aut.), ale účtování souseda se sousedem, spolupracovníka se spolupracovníkem. (Ale vždyť to je v pořádku. Účty musí být přesné a adresné. To přece jako ministr a šéf křesťanské strany víte. I Váš osobní účet bude jednou přesně sečten a uzavřen. Myslete na to! - pozn. aut.) Nijak by se to nepodobalo fázi smíření, kterou jsme prosazovali jako další krok pro konstruktivní život společnosti." Tak tomu nerozumím ...

Aha, už vím. Občan se zkrátka má smířit s tím, že stejně nic nezmění. Má nechat estébáky na pokoji, aby mohli konstruktivně žít a sloužit blahu národa. (Toho prvního). Tak takhle když nám to někdo vysvětlí rovnou, tak to už nemůžeme nic namítat... Petr Hubáček, tisk. mluvčí KAN