--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Eger Josef
Název: Češi, Němci a Evropa (B. Karel)
Zdroj: NN Ročník........: 0003/026 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: . . Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Vážená redakce, jak u protivníků, tak i u zastánců ideje českosudetoněmeckého (resp. česko-německého) smíření postrádám hlubší pohled do problému dle zásady padni, komu padni. Odpůrci žijí z podstaty dané výsledky stoletého přesvědčování o zlu germanismu, jež se ve zmanipulovaném podvědomí lidu rovná satanskému výplodu pekla ke ztrpčování života hodným Slovanům, na své straně mají i paměti o událostech třicátých a čtyřicátých let. Zastánci jsou proti nim téměř bez šance a riskují ztrátu občanské cti, snadno a rychle přijdou k pověsti vlastizrádců, jež záhodno stavět ke zdi. První mohou bez překážek razit staré heslo "mrtvý Němec dobrý Němec", druzí se v bezradném přešlapování zmohou jen na chabou námitku ke způsobu provedení transferu, riskujíce tu opět nařčení z poslužnosti nadsazující propagandě SL.
Při nestranném zkoumání příčin dnešního oživeného problému bychom se, jdouce od jevu k jevu, jež měly všechny svoji posloupnou návaznost, dostali až do rané historie střední Evropy. Smyslem té exkurze bude otázka: zpochybňující ultimativní právo jakékoli přísně dle pokrevní příslušnosti determinované etnické skupiny či větve na tento prostor - už proto, dím kacířsky, že taková skupina či větev tu prostě NEEXISTUJE. Ani v nejzapadlejších koutech pevniny včetně Islandu nenajdeme obyvatelstvo beze zbytku homogenní, prosté, stop nějaké dřívější smíšenosti, takové by dávno muselo vymřít na degeneraci. V kotli zvaném střední Evropa se vařil pak odjakživa až dodnes pestrý etnický eintopf a dnes je už nesmyslem určovat něčí rodový původ podle občanského průkazu - všichni Středoevropané se jeví tak promíseni a nesou dědictví i po předcích z hodně vzdálených končin, že de facto vytvářejí společnou evropskou subrasu nerespektující jazykové nebo státní hranice. Postřehnutelné typové rozdíly ve fyziognomiích a mentalitě jsou dány odlišnostmi v návycích denního života podle krajů i uvnitř jednotlivých zemí, velkou roli tu hraje strava, dále pracovní rytmus daný podmínkami, převažující podíly děděných vlastností, a jazyk - jazyk nikoli coby nástroj šovinismu, nýbrž jako procvičovatel lícních a krčních svalů. Každý jazyk i každé nářečí v něm má své specifické hlásky a zvuky a spřaženiny hlásek, jichž užívání se i vyznačí ve výrazu tváře (všimněme si, jak ztěžkle a bezvýrazně působí obličeje nemluvících hluchoněmých). Laponské dítě adoptované v kojeneckém věku španělskými pseudorodiči se bude po obvyklé porci výchovy doma a ve škole cítit naveskrz Španělem, resp. Kataláncem nebo Aragoňanem podle zaměření té porce. Na překážku nemusí být ani jeho tělesný habitus, neboť i Španělsko je obydleno směsicí všemožných ras a podras od potomků afrických Semitů až po severské Vizigóty na krajních pólech.
Tváří v tvář těmto skutečnostem dlužno hodnotit výroky jako "naši slovanští předkové..." a podobně ostře kategorizující jako zavádějící šovinismus postavený beztak na vodě z dohadů a zjednodušujících předpokladů, a především škodlivý, stejně škodlivý jako někdejší nordický ideál nacismu, jen také stál na vodě z dohadů a zjednodušujících předpokladů. Jak už je náš pozemský život plný paradoxů, nejnáruživěji my lidé pro sebe reklamujeme ty hodnoty, jichž držení je sporné, a tak se za čistou rasu prohlašují nejstrakatější voříškové - my za Slovany, Němci za Germány, a třeba takoví Rumuni za taliány taliánštější než sami Italové... čím pochybnější, nečistší původ, tím více kraválu. Zatímco národy daleko zachovalejší díky ústraní udiveně krčí rameny.
Aspoň zhruba nastíněno: zdravému selskému rozumu se příčí domněnka o absolutní výměnnosti všech předslovanských kultur v této zemi. Nikdy odnikud neodejdou všichni, a při tehdejší řídkosti obydlení zde v geomorfně značně členitém území mohlo dobře přežívat více etnických vrstev nebo aspoň jejich zbytků, aniž si konkurovaly, což znamená, aniž se nutně musely beze zbytků vybíjet nebo vyhánět pryč - čili považuji za pravděpodobné, že mnohý z nás má v sobě nějakou tu kapku krve po lidech éry halštatské, knovízské, laténské a jiné, jež dosud třeba čeká na objevení a pojmenování, nemluvě už o slušných porcích krve keltské a germánské z novější doby - že nejpozději dorazivši tlupy slovanské s vitalitou sobě vlastní všechno předchozí vstřebaly a asimilovaly po dobrém či po zlém, je nasnadě takové pohyby a mísení příchozích s domácími se dálo, aspoň podle etnohistoriků, všude jinde. V Bulharsku, zdá se, slovanská menšina dokázala poslovanštit turkotatarskou většinu původnějšího obyvatelstva přibylého, nemýlím-li se v informacích, z Chazarie dávno před obsazením Anatolie osmanskými Turky. Domněnky o liduprázdném lesnatém území mezi Šumavou a Krkonošemi a v líbezné Moravě mohly snadno vzniknout z dojmů cestováním unaveného římského komandýra, jemuž se nechtělo tak daleko od domova podnikat pochybná dobrodružství přes další hory, odkud nejspíš beztak nic jeho říši nehrozilo. Ostatně, dokázal už někdo zjistit, kolik indiánských kmenů se dožívá dnešních dnů ve zdánlivě neprostupných amazonských lesích? Tomu přirovnání bych se nesmál, něco má do sebe
Schematicky zjednodušeně je dosud pojímán i pozdější vývoj až do dnešních dnů, jako v dětské hře na bílou vílu a černého draka. Vinu nesly obě strany, pateticky harašící jedna svým germánstvím a druhá slovanstvím, na jejich pošetilost doplácela i ostatní Evropa. Pomineme nyní hloubku té pošetilosti poukazem na stálý pohyb lidí a mísení krve v důsledku stěhování, vojenských tažení (zanecháváním levobočků v dobytých územích přítele i nepřítele. Činili tak všichni), u nás přemyslovská kolonizace navíc, se vznikem měst, jež se postupně jazykově počeštila přílivem lidu z venkova, a pro české země nejsilnější deslávizující šok přišel s 30letou válkou. Tvrdím, že v 18. století nebyl český jazyk a české povědomí na vymření tolik v důsledku nějaké cílené germanizace, jako spíše přílivu cizího lidu na uprázdněné majetky, najmě lidu služebného v panských družinách po té válce. Mluvit tu ještě o kompaktním slovanském kmenu a navíc si jej představovat jako čisté potomky družinníků vybájeného, nikdy neexistujícího "praotce Čecha", je už notná dávka naivity až prolhaného /sebe/balamucení. I v německých zemích týž "obohacující" proces mísení krve. Levobočky z válečných, jakož i spojeneckých tažení tam nechávali žoldnéři čeští jako i jiní z různých světových stran, přiváželi se zajatci, ukořistěné či řádně pojaté ženy, migrace sem migrace tam, jíž ani středověký řád nezabránil, mezinárodní směna držav a pohyblivost zemských útvarů s sebou nesly samočinně proměnu prvků v populacích. Mnoho českých protestantů se houfně usadilo v protestantském severním a východním Německu, severozápadním, víceméně Němci ovládaném Polsku a ve Skandinávii, lze se domýšlet, že i do Holandska nešel J. A. K. sám jediný. Pomineme i do očí bijící fakt, že území bývalé NDR je prošpikováno negermánsky znějícími jmény obcí, což nabízí úvahu, nejsou-li tamní obyvatelé nositeli větší porce slovanské krve než my sami, najmě není-li pověstná prušácká neomalenost a kult bezduchého drilu výsledkem spojení germánského smyslu pro řád a slovanského uctívání vrchnosti jako božstva... Konstatujme pouze, co je na dlani:
že Češi mohli za svůj vysoký technický i sociální standard ve srovnání s východnějšími zeměmi vděčit právě tomu, nač je manipulátoři naučili kysele žehrat, své pozici ve sféře německého vlivu. Otáčka o 180° nás za 45 let dovedla téměř ke zkáze a učinila zemi leckde neobyvatelnou, místo odmítané germanizace míříme rychle k romizaci a snad už naši vnukové budou v této zemi etnickou menšinou...
(pokračování příště)
Josef EGER, Karlovy Vary