--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Potáhnou konečně šéfredaktor a vydavatel Českého deníku za jeden
provaz?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/026 Str.: 027
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:

-----------

Zvláštní věc: dvacet redaktorů včetně šéfredaktora dává výpověď v Českém deníku a shodou okolností v téže době jich potřebuje Telegraf právě tolik. Kdo někdy pracoval v deníku, ví, že hromadná výpověď nevznikne ze dne na den, a ví také, že chybí-li v deníku polovina redaktorů, nedají se dost dobře kvalitní noviny vůbec dělat. Umí i porovnat náklady na jedno vydání (mzdy, tiskárna atd.) s počtem prodaných výtisků tak, aby získal přehled o tom, zda je deník ziskový či ztrátový.

Telegraf ziskový není, přesto si rozšíření počtu redaktorů může dovolit zaplatit. Znovu se vynořuje záhada finančního zázemí tohoto deníku, dříve pojmenovaného Metropolitan, a člověk zcela logicky činí závěr, že kdyby peníze, kterými je Telegraf sycen, byly čisté, nebylo by kolem nich tolik tajemství. Kromě toho se nabízí otázka, zda kdosi nečistý neučinil oněch dvacet redaktorů nástrojem na ničení listu čistého Kudláčka. Kdoví?

Problémy pana Kudláčka s šéfredaktory odmítajícími jakýkoliv jiný názor než svůj (včetně vydavatelova), se periodicky opakují. Vzpomeňme na dobu, kdy pan Kudláček Český deník koupil. Odmítl tehdy dělat hlásnou troubu Občanskému hnutí, redaktoři protestovali a střed byl tak silný, že nezbývalo, než se rozejít. V redakci zbyl tehdy pan Kudláček sám s jedinou redaktorkou, pozdější šéfredaktorkou, paní Šindelářovou. Seděli u počítačů ve dne v noci a s pomocí většinou neznámých lidí, kteří na výzvu pana Kudláčka do redakce přišli, dělali noviny. Byly to pro oba velmi stresující chvíle.

Netrvalo dlouho a o volbách do parlamentu pan Kudláček zjistil, že se dostal z deště pod okap. Pár dní po výměně paní Šindelářové za arogantního pana Patočku bylo jasné, že nový šéfredaktor nese pevně štafetu své předchůdkyně a po čase došlo k další změně nezměně. Šéfredaktorem se stal pan Šafr, pod jehož vedením došlo v redakci ke krizi, kterou právě teď Český deník prožívá. Ačkoliv nynější nový šéfredaktor pan Kostlán není v tak tíživé situaci, v jaké se kdysi nacházela paní Šindelářová, a bude mít možnost provést výměnu redaktorů postupně, není jeho situace záviděníhodná. Doufejme, že pod jeho vedením zmizí v Českém deníku jednou provždy seznam pravicových novinářů, kteří nesmějí do Českého deníku psát, paní Šindelářovou zavedený a jejími následovníky pečlivě udržovaný. Mimochodem mezi nežádoucími novináři, jako byl Pavel Černocký, Alena Hromádková a všichni redaktoři Necenzurovaných novin, bylo i jméno Františka Kostlána.

Jak jsme se dozvěděli z levicového tisku, jednou z příčin revolty redaktorů Českého deníku je právě spor s vydavatelem Kudláčkem o tento nepsaný seznam. Pan Kudláček, jak jsme mohli číst, si přál, aby v jeho novinách mohly vycházet i články redaktorů Necenzurovaných novin, šéfredaktor a část jeho podřízených byla zásadně proti. Naše články skutečně měsíce a měsíce v ČD vycházet nemohly a také nevycházely, pro ustavičné potíže jsme mu je nakonec sami přestali nabízet. Když jsme napsali něco, co by ve čtrnáctideníku příliš zastaralo, zveřejňoval to Telegraf. Český deník ovšem zadržoval i informace, které měl z vlastních zdrojů - například svého času seznam 23 novinářů, registrovaných jako agenti StB, který, jak jsme se dozvěděli, měla paní Šindelářová v šupleti ve stejné chvíli jako my a Telegraf, aniž by vadilo, že se před čtenáři blýskne někdo jiný. Druhý den byla všude veliká sháňka po Telegrafu a Český deník ostrouhal mrkvičku.

Co nevadilo šéfredaktorům, vadilo pochopitelně panu Kudláčkovi. Je to koneckonců podnikatel. Jako každý vydavatel chce mít ve svých novinách každou závažnou informaci, kterou lze získat. Mohu s plnou odpovědností prohlásit, že úmyslné zadržení informací o novinářích - StBácích nebylo jediné. Vím o dalším, zpráva se týkala shodou okolností rovněž novinářů v souvislosti s StB. Informaci jsem dodala já sama, pan Kudláček ji doslova propašoval do redakce, a to tak, aby kromě redigujícího redaktora nikdo - paní šéfredaktorka Šindelářová pak zejména - nevěděl, kdo je skutečný autor (viz seznam požadovaných pravicových novinářů ČD, k němuž rovněž patřím). Nad vyšlým článkem jsem se druhý den zhrozila. Neobsahoval ani tak kritiku Syndikátu novinářů, který si odhlasoval poskytovat právní ochranu novinářům Stbákům a odmítl můj návrh všeobecné lustrace svých členů, jako spíš kritiku mé osoby - co jsem v tak špatné společnosti vlastně dělala. Tím redaktorem nebyl nikdo jiný, než pozdější šéfredaktor pan Patočka.

Proč šéfredaktoři za zády pana Kudláčka občas důležité informace nedávali vůbec sázet, anebo je zdeformovali k nepoznání, je záhadou. Pokud vím, všichni redaktoři ČD mají lustrační osvědčení v pořádku. Přesto tu něco nehrálo. Jakoby pořád někdo tahal za ruční brzdu, zatímco pan Kudláček, kdykoliv mu to starosti s Annoncí dovolí, vší silou šlape na plyn.

Je ironií osudu, že zatím naše kontakty s kolegy z Telegrafu (už od dob, kdy se jmenoval Metropolitan) byly bezproblémové, v redakci Českého deníku jsme naráželi na neuvěřitelné a kdekomu nepochopitelné potíže. Je to tím podivuhodnější, o co větší důvěru máme v majitele Českého deníku a o co méně důvěryhodnými se nám jeví majitelé Telegrafu, jako by si majitelé obou listů své redakce nezasloužili. Jako by si je vzájemně kdysi nějak prohodili. Lze si celkem snadno představit, že pan Kudláček už ustavičných problémů měl dost a že se rozhodl uplatnit práva majitele, což pana Šafra pravděpodobně rozladilo. Poslední v řadě šéfredaktorů, z nichž zatím každý, jako většina reminiscence na paní Šindelářovou, navázal tam, kde jeho předchůdce přestal, poskytuje určitou naději, že tento řetěz bude konečně přetržen. Až doposud jakékoliv jednání s šéfredaktory ČD bohužel připomínalo jednání se svazáckým sekretariátem či s byrokratem socialistického národního výboru: nezájem, infantilní pocit nadřazenosti a naprosto iracionální vedení jakéhokoliv rozhovoru. S mnoha redaktory jsme naopak měli shodné názory a velmi přátelské vztahy, avšak ti pochopitelně nerozhodovali.

Velmi bude nyní záležet na tom, jaké spolupracovníky si nový šéfredaktor vybere a zda se ubrání tak těžko odolatelnému svodu vstoupit do Klubu Neomylných, který už tolik lidí s čistým předsevzetím stáhl úplně jinam, než kam měli namířeno.

Přejme tedy panu Kudláčkovi, aby měl konečně redakci, jakou si vpravdě zaslouží. Až budeme naopak mít problémy v kontaktech s Telegrafem, kam od něho dvacet redaktorů přichází, dáme vám, vážení čtenáři, vědět.

Jitka Studničná