--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Damm Petr
Název: Další argument "padl". Bohužel? Bohudík!
Zdroj: NN Ročník........: 0003/029 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.10.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Rozhodnutí vlády dostavět "Temelín" se opíralo o řadu "zaručených" argumentů. Jeden ze stěžejních důvodů, který měl výrazně ovlivnit veřejné mínění (zajistit mlčenlivé přihlížení občanů) v době před hlasováním vlády, byl důvod ekonomický, totiž údajně výrazně nejnižší výrobní náklady v jaderných elektrárnách sovětského typu, provozovaných na našem území (Dukovany, Temelín po dostavbě).

Lidem byla předložena jistě lákavá alternativa "čisté" a levné energie. Jak je tato energie "čistá", je dávno a dostatečně známo. Na kolik nás přijde, to jsme jen tušili. Málokdo však předpokládal, že místo udržení ceny, resp. jejího mírného snížení, bude naopak cena zvýšena, a to velmi podstatně. Celkem dojde ke zvýšení ceny elektřiny pro obyvatelstvo (požadavek ČEZ) zatím do konce roku 1995 o téměř 100 %. Při trvajícím vládou podporovaném monopolním "uspořádání" energetického hospodářství v ČR je zcela oprávněná obava z dalšího zvyšování cen energií (elektřina i teplo) po zmíněném datu.

Při této příležitosti je třeba připomenout několik zásadních skutečností, které z pohledu především zvyšování cen energií jsou dnes velmi významné. Málo známé jsou výsledky srovnání s ekonomikami vyspělých zemí. Porovnejme poměry např. v Německu a u nás. V ČR je sice úroveň spotřeby elektřiny asi kolem dvou třetin německé, náš hrubý domácí produkt (HDP) však nedosahuje ani jedné třetiny HDP západního souseda. Vyjádřeno směnným kursem, je dokonce na úrovni jen asi jedné desetiny německého.

Náročnost HDP na spotřebu elektrické energie je tedy vůči Německu více než dvakrát, resp. až šestkrát (směnný kurs) vyšší. Jak je to s cenou? V roce 1992 zaplatili odběratelé v ČR cca 60 miliard Kč při HDP ve výši přibližně 700 miliard Kč, t. j. více než 8 % HDP. Ve srovnatelných zemích OECD platí za elektřinu kolem 4 % HDP, tedy polovinu. Vzhledem k cenové hladině je elektrická energie u nás mimořádně drahá. Elektroenergetika doslova devastuje naše národní hospodářství a odčerpává z něj obrovské částky. Jaderná elektrárna, která v Německu "přijde" na 1,5 % HDP, u nás stojí až 6 % HDP a přináší nesrovnatelně vyšší rizika pro společnost.

Za tím vším stojí u nás monopol elektrárenské společnosti (stát vlastní 67 % akcií ČEZ), který doslova dusí nesměle vznikající konkurenci, vytváří příznivé podmínky pro své "působení" (legislativa), diktuje ceny elektřiny a nestydatě "sahá" stále hlouběji do kapes chudnoucích občanů republiky. Čistě formální (alibistický) je postoj ČEZu k úsporným energetickým programům, k využívání alternativních zdrojů energie, společné výrobě tepla a elektřiny a maximálnímu šetření primárních surovin důsledně kogenerační výrobou energie ap. Bolestně nám chybí funkční a zcela nezávislý regulační úřad, který by chránil spotřebitele před drancováním jejich již většinou skromných prostředků. Místo upřímné snahy o snížení výrazně nepříznivého poměru "platba za elektřinu HDP" (viz výše) buduje ČEZ nové zdroje, aniž předložil k objektivní oponentuře podklady, na základě kterých by bylo možno vyloučit možnost získání potřebné energie jiným, pro společnost vhodnějším a především bezpečnějším způsobem. Zde mám na mysli především masivní investování do úspor, a ne tedy do pochybného, nebezpečného a z mnoha pohledů nepředstavitelně riskantního jaderného programu. Nejaderný přístup je vždy "řádově" bezpečnější, ekonomicky přijatelný, šetří životní prostředí, a zejména (to podtrhuji) stále se zmenšující zásoby primární suroviny. Proč asi člověk přestává myslet na své děti, na děti jejich dětí, na budoucí generace? Proč jim systematicky připravuje téměř jistě neřešitelné problémy spojené se zajištěním jen těžko představitelného množství kontaminovaných míst na celé zeměkouli (těžba a zpracování uranu, jeho přepracování, zajištění stovek odstavených a kontaminovaných jaderných reaktorů, úložiště vyhořelého vysoce radioaktivního paliva a demontovaných reaktorů ap.)? Najde se někdo z "druhé strany", kdo se alespoň pokusí přiblížit normálním lidem, občanům této stále ještě krásné země (především její jižní části) "důvody" zmíněného scestného počínání? Jde samozřejmě o řečnickou otázku. Každý ví, že to není v lidských silách. Kdyby to totiž bylo možné, dávno a s neskrývanou radostí (ulehčením) by to exponenti "jaderné lobby" učinili. V konkrétní situaci světové jaderné energetiky mohou jen mlčet nebo vyslovovat polopravdy a "kalit vodu". Naštěstí! Z celosvětového hlediska zajišťují jaderné elektrárny jen cca 5 % světové potřeby elektrické energie. Problémy, které přináší jaderná energetika světu (a budou se stárnutím reaktorů prudce narůstat), však mohou být, a pravděpodobně budou, zcela zásadní a neřešitelné. Kdy skončí tento nesmyslný vývoj, vůbec nepřihlížející k potřebám budoucích generací? Kde se v nás bere ta sobeckost, brutalita a naprostá neschopnost vcítit se do postavení budoucích generací? Nezáleží nám již ani na životech našich dětí?

Zkušenost např. USA ukazuje na významnost kvalifikovaného rozhodování v tak závažných záležitostech, jako je energetika. Zde funguje "regulační komise", která má nesmírnou autoritu a odborně vynikajícím způsobem udržuje požadavky elektrárenských společností v mezích optimálních pro celý stát. Především však hájí spotřebitele - občana. Investice do nových elektráren jsou tím nejnákladnějším způsobem získávání elektřiny. Je-li potom novým zdrojem jaderná elektrárna, jde ekonomicky o vůbec nejméně příznivý případ. O tom svědčí i počátek dramatického zvyšování cen elektřiny u nás. Od roku 1978 nebylo v USA vydáno žádné povolení k výstavbě jaderné elektrány. Zde jsou však "ve hře" především důvody ekonomické. Stěží se najde nákladnější a riskantnější způsob získávání jen elektrické energie (dvě třetiny výkonu reaktoru unikají ve formě odpadního tepla bez užitku do ovzduší a poškozují široké okolí, z vloženého paliva se využívá doslova zlomek) než "z jádra". Přitom jde o ten nejprimitivnější, ale současně nejnebezpečnější způsob získávání páry využívané k nepředstavitelně nehospodárné (hledisko účinnosti využívání primární suroviny) výrobě pouze elektřiny.

Celá záležitost však má, jako ostatně téměř vždy, i kladnou stránku. Spotřeba elektřiny poklesla v důsledku snížení výkonnosti průmyslu (restrukturalizace) na současných asi jen 80 % spotřeby v roce 1990. Odborné prognózy naznačují klesající trend poptávky po elektřině daleko za rok 1995. Samozřejmým důsledkem drastického zvýšení cen elektřiny v letech 1994, 1995 a jistě i následujících bude nutně další omezení jejího odběru. Obě zmíněné "úspory" spolehlivě eliminují stále zdůrazňovanou "potřebu" Temelína pro naše hospodářství ještě před rokem 1995. Zvýšení ceny elektřiny podnítí dále její výrobu mimo oblast ČEZu, s důsledky pro cenu (pozvolné vytváření konkurenčního prostředí). Již dnes nabízí tzv. "závodní energetika" výkon přes 2 000 MW. ČEZ se nevyhne dramatickým potížím s financováním dostavby JE Temelín (úvěry), kterou ostatně vůbec nepotřebujeme. Tím, že se nutíme do jejího dokončení, ruinujeme národní hospodářství s jednou možná katastrofálními důsledky. Lze oprávněně očekávat, že právě z tohoto důvodu nemusí být JE Temelín dokončena, s příznivými důsledky nejen pro region, ale i pro celou ČR. Naděje je sice malá, ale je. Věřme, že se zdravý český rozum nakonec prosadí. Budeme k tomu potřebovat i trochu štěstí, a především podporu soudných občanů této země, kterým není lhostejný alespoň osud budoucích generací. Naše společnost by se měla dále zaměřit jen na to, co je bezpečné, smysluplné, potřebné, efektivní a hlavně v nejvyšší možné míře ohleduplné k těm, kteří přijdou po nás. Nejdříve to budou naše děti. Mysleme na ně!

Doufejme, že se ČEZ do té doby nezabetonuje v dluzích, aby se tak stal stejně neprodejným jako elektrárny např. ve Velké Británii, kde teprve při pokusu o jejich privatizaci zjistili velikost jejich zadlužení a objem státem poskytovaných dotací pro výrobu energie z jádra v zájmu zajištění její konkurenceschopnosti. Ze zamýšlené privatizace potom samozřejmě rychle sešlo.

Přejme mu, aby se nedostal do situace slovenského SEPu, který je v současné době "kolonizován" západoevropským konsorciem, nabízejícím dostavbu JE Mochovce za cenu vývozu podstatné části vyrobené elektřiny do západní Evropy. Přitom požaduje plné záruky slovenské vlády za bezpečnost této jaderné elektrárny. Tento přístup označují i západní sdělovací prostředky za vydírání. Plným právem a výstižně. Snad nás to nepotká. Všichni tak pro to musíme něco dělat. Nečekat lhostejně stranou a spoléhat, že to nějak dopadne. Krátce, je třeba alespoň v tomto případě opustit běžný, typicky český vyčkávací postoj. Bývalý "klasik" by jistě na našem místě uplatnil znovu své: "Lidé, bděte!" K tomu ještě dodávám: "A uvažujte, projevte zřetelně svůj postoj, a především nikdy nezapomínejte na ty, kteří přijdou po nás."

V Táboře v říjnu 1993

Váš Petr Damm