--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Nejsme "spravedliví",snažíme se být pouze pravdiví
Zdroj: NN Ročník........: 0003/030 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Luboš Vydra Jeden mně blízký člověk mne nedávno nazval egoistou. Přivedlo mne to k zamyšlení nad sebou a zjistil jsem, že má stoprocentní pravdu. Když jsem však pod tímto pohledem sledoval ostatní lidské bytosti, zjistil jsem, že egoisty jsme prakticky všichni. A kdo egoistou není, nežije dnes již patrně na zemi, ale v nebi. Jak se tedy jeví, my, pozemšťané, se od sebe lišíme pouze mírou pravdivosti, si tento handicap přiznat a smyslem, pro humor, či jeho nedostatkem, s kterým jej snášíme.

Mým velkým přáním je přesvědčit čtenáře, že nemám snahu zasévat zlobu k našim protivníkům jako takovým, ale k jejich nesprávnému jednání. Namísto toho se však setkávám s rozšířeným názorem, že musíme držet jakousi solidaritu pravice za každou cenu a o jejich špatných skutcích nepsat. Ovšem, bude-li pravice špatná, čím se bude lišit od špatné levice? Někteří čtenáři mi přisuzují dokonce tak negativní vlastnost, jako je závist. Prosím vás, přátelé, proč bych měl jinému závidět jeho ubohou existenci, když vlastní ubohosti mám dost? Kdybych mohl, vyměnil bych všechny vymoženosti současné přetechnizované civilizace, včetně vzletných programů politických stran, za přírodu, jaká ještě u nás byla před třiceti lety. Sleduji-li delší dobu tisk, pak události ve všech těchto našich velkých uskupeních, o malých nemluvě, jsou tak bezvýznamné ve srovnání se současnou světovou populační explozí, kácením deštných pralesů, drancováním nenahraditelných surovin, hubením zvěře a ubýváním ozónu, že se člověk nepřestává divit naší lidské nepoučitelnosti. A plánování budoucnosti prováděné několikanásobnými odsouzenci k smrti má hořkou příchuť černého humoru. Pompézní reklamy harwardských fondů, na kterých radí populární ekonomičtí amatéři, a jiné hlouposti, z kterých noviny, nikoliv z pravdivých informací, žijí, mne nutí srovnávat s napodobováním ptačího cvrlikání onoho Diogena, který žil v sudě. Když se k němu občané města seběhli, tu on k nim prohlásil, že kvůli slabomyslnostem se hrnou, když jim však chce říci něco rozumného, nepřijde z nich nikdo.

Výtky, že se nezabýváme velkými tématy, jsou také zavádějící. Především podle mne neexistují malá a velká témata, neboť vše tu souvisí se vším, ale špatně a dobře zpracovaná témata. Obdiv k moci, tak typický dnes u našich mlaďochů, jimž chyběla v dětství osvícená mužská autorita, přivádí tyto obdivovatele nanejvýš do řad mocenského aparátu současné centralizované jakobínské demokracie, který si je během krátkého času zpracuje k obrazu svému. Z toho pocházejí i ona velká zklamání z našich politických hvězd. Noviny, které nechtějí šířit beznaděj, se proto snaží tvářit optimisticky a toto zklamání moc neventilují. Bohužel je to škleb škrabošky, o které si jak redakce, tak čtenář namlouvá, že je živá.

Zrovna tak odmítám zjednodušení, podle něhož pravice jdoucí doprava jinak než vládnoucí koalice, je nutně ultrapravicová. Ultrapravicový, stejně jako ultralevicový program chce vždy platit jako univerzální, totalitní moc. Je tedy zřejmé, že i tolik diskutovaný odvážný pokus vydavatele ČD pana Kudláčka, je ve skutečnosti upřímným hledáním cest pravice a výpady proti jeho osobě ukazují pouze na nízkou politickou kulturu v Čechách a na Moravě.

Závěrem na obranu těch, kteří se dosud nevzdali snah o nápravu společnosti. Tyto snahy nejsou utopií, protože pak by byly utopií i opravy domů, zlepšování životního prostředí, či uzdravení nemocných. Nebuďme však příliš velkými pragmatiky, protože bychom se přestali podobat lidem, zato však o to více krysám. Ukázněné, byť dravé stádo, nikoliv samostatně myslících a za sebe se rozhodujících bytostí, se stádníky ve vedení.