--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Pich-Tůma, noční můra rehabilitací
Zdroj: NN Ročník........: 0003/031 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dcera jedné z obětí Picha-Tůmy, paní Jiřina Urbanová se obrátila v roce 1992 na Ústavní soud ČSFR s návrhem, jímž namítala nesprávnost kvalifikace jednání Picha-Tůmy, v němž v roce 1953 tehdejší Nejvyšší soud ČSR viděl sabotáž. Paní Urbanová je přesvědčena, jako ostatně většina lidí, kteří jsou s případem seznámeni, že šlo o nepromlčitelný zločin proti lidskosti. Její návrh byl Ústavním soudem ČSFR zamítnut pro formální závadu. Paní Urbanová se na Ústavní soud obrátila sama, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak je zákonem předepsáno. To proto, že na advokáta prostě nemá. Nedala se však odradit neúspěchem a v roce 1993 podala podnět Generální prokuratuře ČR. Ani tam však nepochodila. Bylo jí sděleno, že jednání Picha-Tůmy, spočívající v mučení nejen Emilie Faitlové, matky paní Urbanové, bylo již potrestáno. A nikdo nemůže být trestán dvakrát za totéž bez ohledu na to, zda byl jeho čin kvalifikován správně, či nikoliv. V tom má Generální prokuratura jistě svoji pravdu. Co však rehabilitační senát Vyššího vojenského soudu v Příbrami?

Nepochybně se musel případem Picha-Tůmy zabývat, a to i bez návrhu, protože byl Pich-Tůma odsouzen jak za sabotáž, tak za vraždu. Měl tedy rehabilitační senát stanovit přiměřený trest za vraždu. V případu se měl angažovat i prokurátor, kterému zákon o soudní rehabilitaci dává možnost podat námitky, jestliže skutek, který je předmětem rozhodnutí měl být posouzen podle jiného ustanovení, na které se rehabilitace ze zákona nevztahuje. Takovým jiným ustanovením by v případě Picha-Tůmy mělo být ustanovení ş 219 či ş 220 trestního zákona č. 86/1950 Sb.

Rehabilitační senát Vyššího vojenského soudu v Příbrami by pak mohl zjistit, že jednání Picha-Tůmy není sabotáží ve smyslu ustanovení ş 37 zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidovědemokratické republiky, ale trestným činem ublížení na zdraví podle ş 219 či ş 220 trestního zákona č. 86/1950 Sb. Skutkovou podstatou sabotáže, tak, jak ji vymezuje ş 37 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidovědemokratické republiky, mohlo být tehdy skoro všechno. Tak gumové ustanovení se vidí málokdy. Aby byl čtenář v obraze, následuje citace onoho skvostu bolševické jurisprudence: " Kdo neplní nebo poruší povinnost vyplývající z jeho veřejné funkce, úřadu, služby, povolání nebo zaměstnání v úmyslu ohrozit tím důležitý zájem republiky, bude potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, pro zločin težkým žalářem od pěti do deseti let ".

Byla to tedy horlivost tehdejších soudců, zavděčit se někomu, komu Pich-Tůma vadil. Ono samo slovo "sabotáž" jistě tehdějším mocisoudruhům znělo lahodněji, než pouhé ublížení na zdraví. Jako následek této horlivosti byl pak Pich-Tůma rehabilitován snad stejně horlivě jako souzen. Tentokrát byl horlivý rehabilitační senát. Horlivost je však mnohdy na překážku rozvaze. Nebo šlo o soucit s člověkem, který hájil něco, čeho i mnozí, nyní nezávislí soudci, želí? Právo soucit nezná, jen rozumovou úvahu. Posouzení zločinů proti lidskosti, jako sabotáže tak, jak se stalo v případě Picha-Tůmy, nemhlo být výsledkem rozumové úvahy ani v roce 1953, kdy byl souzen, ani nyní, kdy byl rehabilitován. Výsledkem je jen trpkost poškozených z padesátých let nebo jejich pozůstalých a apatie k mocným, jímž je to vše jedno. V Praze dne 30.listopadu 1993, pro NN Vladimír Kolář