--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: O sporu disidentů
Zdroj: NN Ročník........: 0003/034 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 20.12.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pan redaktor Dušan Šrámek se v Telegrafu rozepsal o události, o níž psaly všechny noviny. Jde o spor o ochranu osobnosti mezi Cibulkou a Vydrou a straně žalující proti panu Havlovi na straně žalované. Předmětem sporu je protichůdný názor stran, jež jsou takto ve při, na zveřejnění seznamů spolupracovníků StB.

Toto nebude psaní o výroku Petra Cibulky na adresu pana Václava Havla. Dosti na tom, že byl záminkou pro důkaz vlezlosti nějakého blba, který vidí příležitost se zavděčit každé existující autoritě. U něj jde o sílu zvyku.

Pan Dušan Šrámek vyhmátl leitmotiv sporu. Jím je právě na jedné straně úporná snaha pro tlusté čáře za minulostí, zejména tou, která je živá svými protagonisty typu osob zapsaných v seznamech. Druhá strana sporu vidí nutnost vypořádat se se skutečností, kterou seznamy dokumentují. Pokud však pan redaktor Šrámek vytýká Petru Cibulkovi globalistické pojetí viny, neví o čem mluví. Nečetl seznamy jinak, než ti, o nichž je škoda psát. Takoví hledají jen jména, aby měli snadný důvod někomu pořádně zasolit. Tak hledali před vydáním seznamů jiné záminky pro znepříjemňování života druhým, včetně jejich denunciace u orgánů StB.

Kdo však četl úvod k zveřejnění seznamů, kdo četl instrukci ministerstva vnitra, dle níž se tajní spolupracovníci náborovali, ten nemůže nepochopit smysl zveřejnění.

Hovoří-li pan redaktor Šrámek o povinnosti zkoumat, zda ten či onen skutečně přispěl v některém konkrétním případě k utrpení svého bližního, pak je nutno konstatovat, že to jsou právě zveřejněné seznamy, které mohou ke zkoumání takové skutečnosti přispět. A kdo jiný, pane Šrámku, by měl mít povinnost oponovat zápisu svého jména do seznamů, něž ten, kdo je tam zapsán? Z téhož principu vychází i t. zv. lustrační zákon ve svém ş 18.

Není pochyb o tom, že stát měl dát občanům lepší příležitost, než podle shora uvedeného ustanovení lustračního zákona. Ale když tak neučinil, nelze vše přejít mlčením. Za všechny příklady lze uvést případ pan Škutiny. Byl to nakonec on, kdo svoji žalobu stáhl. Proč asi? Co by vešlo ve známost tak závažného, kdyby byl při soudním jednání přečten jeho svazek?

Zatímco pan Havel uváděl ve svém extempore v soudní síni pouhé iniciály jmen, Škutinův případ je skutečností. Pokud kdo chápe zveřejnění seznamů jako nařčení, chápe špatně. Pokud z nich něco vyvozuje, jde o projev jeho blbství, zloby, vady charakteru, či jak to nazvat.

Do doby, než budou zpřístupněny veřejnosti materiály StB, dotud je zveřejnění seznamů nezbytností. Byl-li kdo propuštěn z práce, jak uvádí pan Havel, jen proto, že je zapsán v seznamech, je darebák ten, kdo jej propustil a hlupák ten, kdo se nechal bez soudu propustit. A jestli někdo začal nenávidět svého otce či se za něj stydět jen proto, že je zapsán v seznamech, byl to on, kdo nezvládl situaci. Kdo jiný, než rodinní příslušníci, by měl žádat vysvětlení a pochopit nebo nepochopit, či odpustit nebo neodpustit.

Spor disidentů je tak dalším argumentem pro nezbytnost zabývat se minulostí. Nejen tou před padesáti a více lety, která již pomalu nemá pamětníků, ale hlavě tou, jejíž pamětníci, tvůrci a oběti doposud žijí a budou žít i v politopadové době, která sama sebe prohlašuje za lepší té předlistopadové. Aby se oběti opět nestávali obětmi a pachatelé nemohli nadále páchat zlo.

V Praze dne 20. prosince 1993, pro NN Vladimír Kolář