--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pavlík Vladimír
Název: Budúci Karabcov Zlatý slávik ?
Zdroj: NN Ročník........: 0003/034 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 30.11.1993 Rok: 1993
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V utorok, 30. 11. 1993 mala v hoteli Panoráma v Prahe krst nová CD platňa pod názvom: "Tohleto lidi je demokracie." Autorom hudby, textu a pesničiek je pán Josef FOUSEK z Kladna, za spolupráce Dalibora JANDY a nakladatelstva HURIKÁN. Paradoxom bolo, že za kmotra svojej platne si pán FOUSEK vybral svojho priateľa, povolaním lakýrnika a bytového maliara, pána Jána VOTAVU.

Oslávencovi som položil niekoľko otázok.

V. P.: Prečo ste zvolili práve takýto názov platne?

J. F.: Název cédečka "Tohleto tedy je demokracie", to je úplně normální. Někdo mi říká, že to je už provokační název. Jaký provokační název? Kdo z nás tu demokracii poznal? Já jsem zkrátka napsal, co vidím a co cítím pod vlivem demokracie, co si lidé myslí.

Myslím, že všechny chyby, které se tu staly a dělají se dále, tak si nebudeme říkat, abychom znovu nosili kytice a křičeli: "Hurá, ať žije!" Jak nám říkali: "Soudruhu Fousku, je to málo optimistické." Proč? Vždyť i smutek je též krásný a Lermontov říkal, že smích a pláč vzbuzují ve světě podporu. Já si myslím, že je to v každém režimu.

A když dnes někdo ukáže na nějakou nepravost, tak mu řeknou, že jde doleva. Panebože, proč? Já nejsem ani levý, ani nadpravý, ani nadhorní, já jsem jen obyčejný Fousek. Chodím mezi lidi, poslouchám, mám doma dvě vnoučata, chci, aby se tu žilo dobře. Aby naše děti a vnoučata nepovídaly, že jsme byli blbci a kreténi. A to je všechno.

V. P.: Čo je vo vašej profesii dôležitejšie: "Talent, alebo charakter?"

J. F.: Ano, v takové profesi talent znamená mnoho. Já jsem do 40 let dělal pomocného dělníka, potom mě Šimek objevil na ulici a dal mi šanci. Já jsem mu za to vděčný.

Sice má se mnou strašné problémy, neboť jsem konfliktní člověk. Říkám to, co si myslím, a budu to říkat celý život. A když uvidím, že bych měl znovu přepisovat texty a zpívat jen to, co se líbí pánům, tak radši půjdu pryč a budu klidně na ulici, v Kladně. V bufetech hraju tak rád, jako hraju v divadle Jiřího Grossmana. Ale myslím si, že ten charakter, to je věc osobní. Já jsem si tehdy říkal, že když jsem byl na "ÁRU", udělalo se mi špatně při představení v roce 1987 v Malenovicích u Zlína, tehdy to byl ještě Gottwaldov, a říkali mi, že zemřu.

Tam jsem napsal: "Až mě andělé zavolají k sobě", píseň, kterou potom nazpíval Petr Spálený. Původně se jmenovala: "Píseň pro mou ženu."

A já jsem si říkal: "Fousku, už nemáš čas lhát!" Chci říkat pravdu do smrti. Já se nebojím. Ale mohu ztratit. Můj lékař mi říkal, že nemám šanci tu být dlouho.

V. P.: Názov vašej CD platne ako keby kulminoval s podpisom prezidenta Havla ohľadom ş 102. Čiže podpísal to, z čoho v roku 1975 kritizoval v otvorenom dopise G. Husáka. Čo si o tom myslíte?

J. F.: Paragraf 102 je pro mě hanba! Já si myslím, že i když dělník říkal, že parlament stojí za hovno, někde v hospodě, to není vůbec sprosté slovo, ti lidé tak uvažují. Tak to není vina toho dělníka, ale parlamentu.

Myslím si, že stát by měl být tak silný, aby na tyto hlasy z ulice reagoval a říkal si své. Nadávalo se vždy, vždy byly anekdoty, vždy se nadávalo.

Já si myslím, že ti soudci budou rozumní, i pan Havel. Nosil jsem poslední jeho placku na klopě, v Kladně. Smáli se mi a trhali mi ji z klopy, a říkali: "Co blázníš." Dodnes věřím, že láska zvítězí s pravdou nad lží a nenávistí.

Ale aby se člověk bál říkat svoje slovo o někom: "Pane bože! To je směšné!" To dokazuje dřív slabost, než sílu.

V. P.: Očakávate, že vaša CD platňa môže ovplyvniť myslenie ľudí?

J. F.: Ne! (dlouhotrvající smích). Já si myslím, že my všichni jsme totalitní děti, a už se nikdy nezměníme. Ještě potkávám lidi, kteří mluví a stišují hlasy, když si vykládají anekdoty....

Za rozhovor a pozvání k tomuto setkání poděkoval: Vladimír Pavlík

(redaktor NN)