--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Svoboda slova, nezávislí novináři
Zdroj: NN Ročník........: 0004/001 Str.: 007
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 27.12.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Motto Tak, jako všichni lidé proto svázáni choditi nemají, proto že někteří ke krádeži rukou svých zneužívají, tak se nesmí svoboda tisku zameziti proto že jí někteří zneužívají, ..... Svoboda tisku nemá býti v opravdivě konštitučním státu ničím obmezena než neodvislým soudem, jenž tresce přestupky svobodným tiskem spáchané, a všeliké přímé a nepřímé prostředky, které jinak svobodu tisku obmezují jsou cenzura, a vždycky méně nebo více jen farizejství.

Slovan 15. června 1850, Karel Havlíček Borovský. Měsíčník Českého deníku.

Radio ALFA a Český deník pořádaly besedu na tema svoboda slova a novinářská odpovědnost. Protagonisté besedy si, jak jinak, stěžovali na poměry. Jedněm bylo málo svobody, druzí prahli po odpovědnosti. Na podporu svých stanovisek uváděli i příklady ze života.

Například, paní Hromádková, publicistka vyučující na Fakultě sociálních věd UK, vidí v omezení svobody slova nebezpečí možnosti zneužití nesvobody slova. Následky svého názoru pocítila nejvíce ona sama, když byla unisono, pravicí i levicí parlamentu odmítnuta její kandidatura do Rady televize. Proprána byla v besedě i moc soudní, která na jedné straně nestíhá vydavatele týdeníku Politika za zveřejnění Protokolů sionských mudrců a na straně druhé urychleně poskytuje občanskoprávní ochranu špiónovi Minaříkovi proti Respektu.

Pan poslanec Gjurič si liboval v příkladu z USA, kde televize v pořadech o dětech uváděla na obrazovku i děti černé, aby tak sugerovala společnosti to, co bylo tak jako tak známou, i když pro někoho nevítanou skutečností, že černí jsou jejich spoluobčané. Snad by si pan poslanec přál, aby nám byl on i jeho kolegové sugerováni sdělovacími prostředky jako ti nejlepší z nás.

Pan vydavatel Kudláček se prezentoval jako vyznavač dialogu. Jeho požadavek na novináře, jako na psy číhající na kost, kterou je politikova chyba, je předznamenán desetiletým pobytem v cizině. Kdo však má být diskutujícím v dialogu? Neměli by diskutovat politici s občany právě prostřednictvím novinářů?

Pochvalu sklidila televize za Duel Sládek kontra Zeman. V něm si oba pánové vysloužili své pouze vlastním přičiněním. Nebylo třeba komentáře, divák viděl i slyšel co bylo třeba. Nechtěně či chtěně uhodil hřebík na hlavičku pan Hoffman, ředitel radia Alfa. Citoval slova sportovního moderátora k výsledku utkání Slavia - Liberec, 2:O. Moderátor dodal svoje: ..To mě těší. Panu Hoffmanovi naopak přešel mráz po zádech. Ne z oznámeného výsledku, ale z faktu, že moderátor smísil zpravodajství se svým komentářem.

O komentářích.

A skutečně, nejvíce lze vytknout našim novinářům a novinám a ostatním t. zv. masmédiím, neschopnost oddělit zpravodajství od komentáře. V tom lze spatřovat největší zneužití moci, která k sedmé velmoci, jíž masmédia jsou, neoddělitelně patří. Takovou mocí je možnost formovat veřejné mínění. Tak jak se od doby pořadů o dětech v televizi USA změnil postoj bílých k černým k lepšímu, tak se může měnit následkem sugesce prováděné masmedii, postoj veřejnosti k horšímu. Postačí k pravdivě sdělené události ten "správný" komentář. Toto však rozhodně není požadavek na zrušení komentářů. Ty mají neoddělitelné místo ve svobodě slova. A dobré noviny konemtují události. Dá se i říci, že množství a různost komentářů k téže události v jedněch novinách je mírou jejich nezávislosti. Podle svého zaměření mají mít každé noviny své stálé komentátory, ať již z řad svých pánů redaktorů, tak i z řad nezávislých publicistů či z řad význačných osobností veřejného života. A je uměním vydavatele či šéfredaktora, nalézt takové komnetátory, jejichž komentáře budou pro čtenáře lahůdkou, lákadlem pro odběratele jejich novin. Bude-li výběr komentátorů omezený zaměřením, stejně omezený bude okruh čtenářů.

Tvrdí-li kdo o nejčtenějším Rudém právu, že vyhovuje shora uvedené představě, je na omylu. Jeho hodnota je dána množstvím a růzností zpráv. A jsou to právě komentáře, volba titulků, co je v nich onou sugescí zaměřenou na veřejné mínění. Aby v tom nezůstalo RP samo, lze takto hovořit i o Mladé frontě, o televizi i rozhlasu.

Odpovědnost sdělovacích prostředků. Odpovědnost za svou práci má mít ten , kdo ji provádí. Má tedy zpravodaj publikovat jen takové zprávy, které si sám ověřil, o jejichž nepochybné pravdivosti se sám přesvědčil? To by byly zprávy velice chudé. Záleží na vztahu zpravodaje a jeho zdroje, respektive důvěry zpravodaje ve svůj zdroj. Pak je to zpravodaj, kdo nese riziko z publikování nepravdivé zprávy. A konečné určení, kdo je právně odpovědný za publikování nepravdivé zprávy, má činit tiskový zákon a občanský zákoník. Oba tyto předpisy musí však rozlišovat mezi odpovědností profesionální, novinářskou a občanskoprávní, to vše i s odlišením sankcí.

Jiné to bude u komentářů. O nich lze těžko hovořit jako o pravdivých či nepravdivých. Hodnocení pravdivosti se může týkat pouze zpráv, které jsou komentovány. Komentáře jsou buďto špatné nebo dobré. Poměřovatelem takové jejich kvality má být pouze čtenář. Obsahují-li verbální útoky, vulgární výrazy, nejde přeci o obraz pravdy, jde jen o způsob komentátorova vyjadřování.

V Praze dne 27. prosince 1993, pro NN Vladimír Kolář