--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Havlárna je lež, pod "slušností" veš
Zdroj: NN Ročník........: 0004/001 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra
Nejprve poděkování
Stale platí:" V nouzi poznáš přítele". Děkujeme všem, kteří nám vyjádřili otevřeně svoji podporu, ale i těm, kteří projevili své sympatie, alespoň tak, že o nás pravdivě informovali. Naštěstí jsou totiž takoví, kteří na rozdíl od hlupáků všeho druhu, jež havlárna ke svému fungování tolik potřebuje, rozpoznali, že hrubé slovo použité na pravém místě, je především zásadním odmítnutím rétoriky, do které by nás falešní hráči rádi vtáhli. Petr Cibulka nejenže odmítl roli na absurdní Havlově scéně, ale ke všemu Vaškovi pošlapal bábovičky. Tak - a státní tajemství je vyzrazeno. Samozřejmě, že zavyli i staří zavilí šakali. Viz nepřehlédnutelný soudruh Jičínský, tvůrce socialistické ústavy a legislativy havlárny, a jakýsi Martin Hekrdla, kterého občas ráno potkávám cestou do redakce. Obě jejich hlavy vykukují jako pulci z vazeliny, samozřejmě, že ze stránek Rudého práva
Plyšový psíček Hekrdla
Pan Hekrdla považoval předem připravený projev Václava Havla, přednesený u soudu, za přímo skvělý. Ve své upatlané servilnosti jaksi přehlédl, že soud má zjišťovat míru porušování zákona a nikoliv, aby byl řečnickou estrádou, podobnou těm jaké se provádějí na pouti pro přivábení zevlujícího davu. U té příležitosti by bylo záhodno připomenout i prvé nesmělé Havlovy projevy do televize, při nichž se tento drbal na hlavě jako zavšivená opice. Ano, je to pokrok, Václav Havel si již dnes, po podání ruky cizímu státníkovi, onu ruku neotře o kalhoty, jako tak často činil. Ale to bylo ještě v dobách, kdy na státnickém nebi Martinu Hekrdlovi zářil tak nanejvýš soudruh Mohorita. I dnes nedospěl ve své bludné pouti životem dál, než na úroveň běžných "crétino", když tvrdí, že žvást jeho Exelence, " je prostě pravda." Jediné co svědčí o naději, že jeho hlava se bude možná hodit i k něčemu jinému, než na vytřeštěné foto na stránkách Rudého práva je skutečnost, že ve svém článku z 27. 12. 1993 připouští, že Havel se může smažit nejen na cibulce, ale i ve své vlastní šťávě. Odvážnost občanských postojů Václava Havla byla v tisku obdivována naprosto systematicky. Srdce tak potěší, že odvážný pan Hekrdla netrčel osaměle jako kůl v plotě a že nebyl upálen.
Hrdinství nezávislého tisku
Pýchou našeho "nezávislého" tisku, jako NN jsou jeho hanbou, škoda že na to Václav Havel zapoměl jaksi upozornit, byla i štvanice na generálního prokurátora Šetinu a jeho "odstřel" skrze nicotná a většinou vykonstruovaná obvinění. Pan Šetina se dnes dostal do postavení člověka, který již nemá ani sílu podávat žaloby. Vládní koalice i demokraticky smýšlející veřejnost k tomu trapně mlčí a v soukolí Jičínského a Rychetského legislativy se pro sebe spravedlnosti sotva někdy domůže. V obdobně absurdní situaci je i premiér Klaus, když popírá, že by seznamy NN pocházeli z ministerstva vnitra, protože má na mysli ministerstvo současné a nikoliv předlistopadové. Toť opravdu chaos dramatikových protismyslných her, z kterých se na západě těší pouze intelektuálští snobové. České prostředí je přímo vynikajícím pařeništěm pro takové k negacím tíhnoucí obchodníky s absurdnostmi. A pouze až se bude u nás cenit více pravda, než hra na "slušnost", pak teprve budou mít naši velmistři demagogie konečně tvrdý chleba.
Co mohlo být, kdyby...
Co na tom, že čtyři roky již mohla běžet celostátní diskuze nad zveřejněnými dokumenty a seznamy estébáků, jejich agentů, LM, KSČ, komunistické nomenklatury, že mohla probíhat soudní jednání, ve kterých by viníci byli odsouzení a nevinní očištěni. Václav Havel to odmítl, protože to nepovažoval za slušné. Člověk, který již v disentu odsuzoval presidenta Raegana jenž uzbrojil Sovětský svaz a mluvil hloupoučce o uskutečnění míru mezi Západem a Východem, svým úsměvem a populistickým vystupováním, ovlivnil mínění občanů natolik, že místo aby provedli debolševizaci společnosti, všude Havla velebili, ukolébáni vypravěčským a hereckým talentem dramatikovým. Dnes, společnost již toho mohla vědět mnohem víc sama o sobě a poměry u nás se mohly, alespoň po stránce charakteru více blížit poměrům západoevropských zemí. Naši quislingové se však báli pravdy a jako špína, která vystupuje k povrchu, drží se tyto vši pod plyšem "slušnosti", své moci a privilegií. A to všechno i proto, že nepřestává platit staré pravidlo: " Národ má takovou vládu, jakou si zasluhuje."
"Slušností" k totalitě
Poměry v zemi, které dokazují, že zde nevládne slušnost vzniklá z poznání, ale jen falešná slušnost, ilustrují i zkušenosti, které máme po soudu s Havlem v distribuci. Tak na příklad známý kamelot mi sdělil, že místo jím požadovaných šedesáti kusů NN, prý obdržel od distribuční firmy pouhých deset. Na můj dotaz, proč tomu tak je, krčí rameny a říká: " Asi je to za to co Cibulka řekl panu presidentovi." Co na tom, že po našich novinách je poptávka. Soudružka z distribuce nás a tím i naše čtenáře výchovně trestá za to, že zlobíme. Chová se tedy přesně jako president Havel. Nejde tu v žádném případě o dokazování pravdy, jde o pouze o falešnou slušnost. A jednání bolševiků všech odrůd je vždy naprosto stejné: nepovažovat občany za dospělé myslící bytosti schopné se samostatně rozhodovat, ale naopak, manipulovat s nimi.
Tomu nejkrásnějšímu
Václav Havel patří k oněm intelektuálům, kteří by chtěli, aby se svět točil podle jejich slov. O poslední možnost, která intelektuálům po nástupu pragmatiků k moci zbyla, totiž kritizovat společnost, se svým seděním v presidentském křesle, již jaksi připravil. Nedomyslel totiž, že by touto kritikou musel především popřít sám sebe. S jakou netrpělivostí proto asi očekával soud se svými bývalými přáteli. Až se vše vyřídí, nezbude mu již nic jiného, než dál hrát svoji absurdní roli za posměchu stále kritičtější opozice, která na rozdíl od něho bude mít čím dál víc konkrétních argumentů.
Stane se tak čímsi jako fackovacím panákem a to do té doby, než jeho společenská zbytečnost bude všem občanům již natolik nad slunce jasná, že zájem o něho definitivně opadne. Jaký bude jeho obraz pak, si lze snadno domyslet, již nyní z jeho roztomilého žvatlání v Hovorech z Lán o tom, že obraz Václava Havla ve sdělovacích prostředcích se "jaksi trošičku liší od toho jaký opravdu jsem a co si opravdu myslím." A společnost se prý o něm dovídá "nesmírné množství zcela bezpodstatných věcí". - Ach zrdcadlo, zrdcadlo pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější? - No přece vy, vaše veličenstvo z Lán.