--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sedlářová Iva
Název: Jakpak je dnes u nás doma? aneb sobota se spisovatelem
Zdroj: NN Ročník........: 0004/001 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ANEB SOBOTA SE SPISOVATELEM. (Pokračování)

Spisovatel Jan Beneš sedí vedle mne v bytě své maminky. Před sebou máme rozložená alba s fotografiemi. Dětství, vystrčený zadeček Honzíkův na tanku Rudé armády v r.1945. Studentská léta, paní ředitelka Nováková, naše společná "sudička", která svým neochvějným přesvědčením v ideologii komunismu vynikala rozhodně více než pedagogickými schopnostmi a z pozice ředitelky školy předla osudy dítek nehodných svým buržoásním původem dýchat stejný vzduch jako dítka rudých proletářů a důsledně selektovala.

Sedíme a filozofujeme, vyprávíme si "o dřív", jak mně vždy v postýlkách žádaly mé děti abych jim vyprávěla.

-Co je to podle vás, pane Beneši láska k vlasti ? Láska k vlasti je věřit v ducha této země tak, jak jej představují ti nejlepší z nás. Znamená to neodrodit se tomu, čemu jsem věřil. Myšlenkám, kterým mně učili rodiče. Nikoliv pacholci režimu. Je to místo, kde se cítím doma. Zároveň ale doma se mohu cítit tam, kde se cítím bezpečný. Jste-li nucena k vůli bezpečí domov opustit, nesete sebou podivnou bolest. Vadila mi, cítil jsem jí nejvíce ve Francii a Německu. V USA to tak necítíte. Pravděpodobně proto, že mimo indiány jsou vlastně všichni přistěhovalci.

Jinými slovy znamená to, že mám úctu i k jinému názoru a vyslechnu ho, i když jej nesdílím. Třeba paragraf 102 a zejména 103. Bylo nám vysvětleno, že je obvyklým i ve vyspělých demokraciích. Ono je to trochu jinak. Tam nemáte potřebu říct, že prezident je vůl- způsob voleb prostě je tak selektivní, že se nemůže stát, aby hlava státu byla zvolena přes vůli občanů. Již v tom je fair play, který je v americké demokracii typický. Máte-li pocit, že nemá pravdu, tak mu to klidně řeknete. Tady se hned použije slovo lež. Vůbec se zde klade důraz na jiné hodnoty, třeba přeceňováním stran. Důležitější je v které je ten či onen politik straně, než jaké má charakterové vlastnosti. V USA volí v první řadě slušného člověka a potom teprve demokrata či republikána.

Ale i v Čechách dělba na pravou a levou stranu spektra přestane platit, jakmile zvolený pocítí moc . Dědictví po komunistech. Jakási forma chámství. Přeplněné konteinery, paneláková sídliště s devíti vstupními schody jako v Omsku, aby sis před domem stačil oklepat boty od bláta.

Taková je teď i duše občanů. Všech. Nevím, proč by vláda měla být vyjímkou, neboť je vzorkem národa.

Když jsem utekl, živil jsem se dělnickou profesí. Ve Francii jsem dokonce jako melouch uklízel vilu slavné BB. V Chicagu jsem pracoval jako železář. Když jsem šel na Harward, mistr mně otcovsky radil, abych se vrátil kdyby mě to nebavilo, že jsem železář jako víno.

V exilu jsem všude vyprávěl, že Československo je zemí šikovných a chytrých lidí. Počkejte až budou svobodní, říkal jsem všude na potkání. A ejhle. První co bylo, že si sami tu zemi zrušili. Nebylo to chytré ale pro mnoho politiků šikovné.

-Vrátil jste se domů, bydlíte na sídlišti , majetek vám vrácen nebyl.

Já jsem nebyl také nikdy odsouzen za opuštění republiky. Můj dům v Bohnicích mě byl kupodivu ukraden až v roce 1988. Když jsem utekl, ten dům zůstal opuštěn. Nastěhoval se tam nějaký pan Zíma, ten se po deseti letech vystěhoval a omylem odvezl i ústřední topení a veškeré zařízení. Mou matku mezi vyhrožováním zastavení penze učinil národní výbor i správkyní té nemovitosti. Mně napsali, abych zaplatil daně, já odepsal, aby se s důvěrou obrátili na pana Zímu. Když jsme již u toho topení. To jsem dělal přesně v srpnu 1968. 20.večer odjel na motorce topenář a v noci slyším motorku. V polospánku si říkám-zapomněl nářadí. Jenže on mi přijel říct utíkejte, je zle, jsou tu Rusové.

Tak jsme utíkali. Po upálení Palacha jsme se vrátili a žil jsem zde asi do října-dál to nešlo. Od jednoho vlasteneckého estébáka jsem dostal varování. Dvakrát jsem byl zavřený, potřetí být nemusím-řekl jsem si. Dokonce se vyjevil i můj prokurátor, kterého jsem na ulici potkal, co prý tu ještě dělám. Bohužel, zůstaly tu obě moje děti, nastala nekonečná anabáze s jejich získáním. Byl jsem připraven je i unést a udělal jsem si pilotní zkoušky na helikoptéru. Trvalo to dlouhých deset let, než se mi podařilo je vyvézt za hranice. Tak zpátky k tomu domu, když vás to zajímá. Někdy v roce 1977 mně napsala prokuratura, že mám dům v Bohnicích a že to je majetek amerického občana. Za maminkou se dostavil jakýsi pán a velice škemral, že nemá kde spát, že má spoustu dětí. Matka mu dala klíče, že jí bude platit jakési nájemné. Zaplatil několikrát, potom začal požadovat opravy domu na matce. Do toho přišel v roce 1987 světový sjezd PANu. Kde byla úřední zpráva od pražské pobočky, což byl pan Jiří Mucha a Marta Kadlečíková, že PAN nemůže v Praze pracovat, neboť nemá místnosti.Tak jsem se rozhodl jim ten dům darovat. Napsal jsem darovací smlouvu. Dále se nic nedělo. Když se poměry změnily, tak jsem napsal Kantůrkové a Klímovi. Mezi tím jsem jim to i osobně řekl, protože jsem tu již byl. A oni oba jen "no jo, no ".Nikdo mně nepoděkoval. Prostě ten dům nikdy nebyl přijat.

Nakonec, dá se říci na poslední chvíli, v prosinci 1988 byl ten dům zabaven jako opuštěný majetek. Nárok na restituci nemám, protože jsem americký občan a hodlám jím zůstat. Dům je v absolutně devastovaném stavu. Byl jsem se tam jednou podívat. Bydlí tam stále pan Brikcín a když mne viděl, tak ječel jako Viktorka u splavu :" Koukej zmizet ty tlamo, než zvednu něco těžkýho ".

- A co na to PAN klub ?

Nic. Upřímně, ani se nestýkáme. Já jsem znal paní Kantůrkovou ještě jako pilnou svazandu. Ovšem teď jsem žil v domnění, že jsme všichni na jedné lodi, viz četné dokumenty Charty. Když byla v New Yorku konference o české literatuře, tak paní Kantůrková projevilila přání, že by k nám ráda přijela. S ní asi pět význačných revolucionářů. Tak jsem dělal veliké přípravy. Nezávisle na mně totéž pan Bubeník s Jaruškou Graubnerovou. Byla to ostuda. Rozhlas,velitelé pevnosti, velitelé posádek a nikdo nepřijel.

O tři pozdějí přišla pohlednice s oznámením že nepřijedou . V druhém případě to dopadlo stejně.

-Jaké jsou vaše zkušenosti s V.Havlem od té doby, co není disidentem ale státníkem ?

Z pražského Hradu jsme nikdy nedostali odpověď i když šlo o zaslání darů. Přivezl jsem osobně do Prahy pozvání na univerzitu s projevem pana prezidenta.

Telefonoval jsem to na Hrad a tam mi ta dotyčná co jezdila na koloběžce řekla, abych to poslal poštou. Řekl jsem, že když jsem již ušetřil na poštovném z Kalifornie, že tři koruny ušetřím také. Tak prý to sem tedy přineste. Jedna z otázek byla, jest-li je to placené. Ano, odpověděl jsem. A kolik? Zněla další. To nevím. Tak nám to zjistěte. A resumé bylo, že pan prezident má mnoho práce, neb je také ještě spisovatelem.

V poznámkám pana prezidenta, zaznamenané některým z jeho poskoků- pardon, poradců, stálo :" Jmenovat Honzu Beneše konzulem v San Franciscu ". Potom jsme se sešli, z iniciativy pana prezidenta v Klášterní a tam jsme řešili, jest-li je lepší San Francisco nebo Los Angeles. Na bussines jsme se shodli na druhé možnosti. A když se mi tedy toto nepřímé potvrzení budoucího jmenování dostalo z úst nejpovolanějších, a já se asi 3.ledna 1990 vracel, tak jsem bystře spěchal a opravdu jsem pro budoucí konzulát sehnal zadarmo celé první patro velice atraktivní budovy od dalšího známého Čecha Honzy Dobiáše a navázal jsem řadu kontaktů. Jenže potom přijela paní Rita Klímová. Šel jsem se k ní hlásit, ale ona byla překvapena, že o tom nic neví. Potom jsem od ní dostal dopis, že mluvila s prezidentem Havlem a že pan prezident o takovém jmenování nic neví.Samozřejmě, že jsem poněkud zatrpkl. Kdyby si mne paní Klímová zavolala a sdělila mi, že se to nehodí, že byla zvolena jiná varianta, věřte, že bych pochopil. Takhle jsem vypadal jako lhář. Když jsem s p. prezidentem hovořil v Klášterní, vysloveně mě jmenoval a tuším že S.Machonin to rovnou psal do záznamníku .Pochopil jsem až když se vedle paní Klímové začal vyskytovat náš dnešní velvyslanec v OSN pan Kovanda,který, pokud vím to dotáhl v Americe na učitele v obecné škole a zásadně se vyhýbal styků s českou komunité . Byl to jinak jistě hodný kluk utekl. V sedmdesátých letech a musím říct, že když se dělal nějaký protisovětský rámus, tak vždycky nastoupil. Ale u mne si značně rozlil ocet tím, že za prve se nechal živit svou družkou ale hlavně že na doporučení komunistické strany USA, patříčné frakce se stal vedoucí českého vysílání z Pekingu . Z vlastního přesvědčení, tzn. alespoň pro mne - maoista.

- Jaká je pro vás forma komunismu nejméně nebezpečná ? Leninismus, stalinismus, reálný socialismus, trockismus, maoismus, či ten s lidskou tváří ?

Mám-li si vybrat dobrovolně, tak syfilitismus.

-(Mezi smíchem) A tím to skončilo ? Ne. Mé styky s p. Kovandou byly velice anemosní a tak jsem někdy v březnu napsal panu prezidentovi , že na tu případnou funkci resignuji, ale odpověď jsem stejně nikdy žádnou nedostal.Že nejsem konzulem mu nevyčítám. Ale z obecného nadšení jsem zahájil sbírku, která vynesla 37 tis.US dolarů, z čehož 4 tis.dostala jazzová sekce, nebo Artforum, jak se to jmenovalo. Byly deponovány v Ženevě. Zbytek, který činil asi 32.7OO US dolarů dostal do rukou pan prezident přes F.Marlowa a také jsem nikdy žádné děkuji neslyšel. Co však nejvíce vyčítám, jsou dva křiklavé případy, které najdete podrobně popsány v mé knize" Indolence" a o kterých jsem pana prezidenta při setkání v Klášterní vinárně informoval. Pozorně naslouchal. Nebyly nikdy vyřešeny. Příště si podrobně povíme o Janu Lopatkovi.

Vím, že je zaměstnán, ale v pověsti o knížeti Soběslavovi, který jel do boje jak známo, do cesty mu klekla chudá vdova a řekla: Kníže, děje se mi křivda,pomoz. Jedu do války, děl kníže. Až se vrátím. Co když padneš, kníže ? I zastyděl se, z koně sestoupil a vdově pomohl..........

Zde prvně pan Beneš ztratil svou obdivuhodnou schopnost řečníka těhotného myšlenkami. Trochu chvějicím hlasem dořekl poslední větu a oči upřel na rozložené fotografie. "Hele"! Řekl náhle jiným tónem a podává mi fotku. Tady se žením ve skleňáku v Dejvicích Mně byl jak vidíte dnešní pan prezident za svědka, mé ženě měla jít moje i vaše společná přítelkyně Irenka Bryndová- Pitrová. Zmeškala však a tak jí zastoupila výtvarnice paní Lamarová. Potom jsem se dozvěděl, že na mne podávala zprávy jisté instituci. Prý byla donucena. Pan prezident a ..Život tropí hlouposti.

Iva SEDLÁŘOVÁ