--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Holeček Jan
Název: Malá privatizace ve velkém stylu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/002 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Žijí mezi námi lidé, kteří z nedostatku legislativních opatření zákona o malé privatizaci dokázali vytěžit opravdu mnoho, a to dokonce mnohem víc, než by bylo v normálně fungující demokratické společnosti vůbec kdy možné.
Ano, je tomu tak, výrok pana premiéra Klause, že ekonomika nezná pojem špinavých peněz, a tedy následně vznikající mutace českého "KNOW HOW", ve skutečnosti nadělala z předních amerických průmyslníků hlupáky, pro které by měly některé naše aukční síně dodatečně fungovat jako "doškolovací zařízení" s poznámkou, že jim pak některé obchodní operace, třeba v zemích bohatých na ropu, půjdou rozhodně lépe... A to ještě velevážení průmyslníci netuší, že se jedná o privatizaci pouze malou.
Tak tedy pro všechny ty, kteří chtějí znát recept toho strašně nedobrého dortu, který nám napekli naši ekonomičtí ministři... Tak tedy nejprve musíme vycházet z toho, že Češi jsou neuvěřitelný národ, který se umí nakonec vždy domluvit, a když ne, tak alespoň všechno udat na příslušných komisařstvích, nebo výborech, přičemž podmínkou toho, aby se národ "domluvil", je systém, který byl uplatňován hlavně v malé privatizaci, že musí být všichni dobře zaplaceni, a to nejlépe ve dvou směrech - shora dolů a zezdola nahoru, přičemž každý na tom musí patřičně vydělat.
V každé aukční síni je dále velmi důležité hned od prvopočátku oddělit tzv. "zapářky" od zasvěcených. Zapářkami se prosím nazývají ti "chudáci", kteří měli v aukčních síních jen ukoptěné dva miliony, kteří však byli záhy vyřazeni z boje poté, co jejich zasvěcení kolegové vyhodili cenu např. draženého objektu na takovou částku, na kterou jeho kupní síly okamžitě přestaly stačit.
A dál? To je přece jednoduché, další etapu dražební bitvy už režírovali jenom ti zasvěcení, kteří byli mezi sebou domluveni, tedy dobře zaplaceni, a dotáhli zpravidla tuto bitvu vždy do vítězného konce.
Tedy něco podle hesla "sláva vítězům a čest poraženým", přičemž těm poraženým vždy zůstala cena útěchy (nějaký ten meloun navrch), a to za to, že nezdvihali při aukci cenu draženého objektu příliš vysoko. Zůstává otázkou, že někdo musel vždy vyhrát, jak je možné, že ho výhry při aukcích musely přece finančně značně vyčerpat. Odpověď je však opět jednoduchá. Tito lidé šli přece jenom do zajímavých objektů, které bylo možno okamžitě předat cizinci, který o ně měl zájem. On sám se aukce zúčastnit nemohl, protože nebyl český státní občan.
Je ovšem pravdou, že veškeré atraktivní nemovitosti se nekupovaly pouze pro cizince. Při této příležitosti se používal jednoduchý trik, že se objekt zakoupil, pak se onou pověstnou obálkou přesvědčila nějaká banka o tom, že vydražená cena objektu je nižší než cena tržní. Na tomto základě se zrodil podnikatelský záměr, že hodnota draženého objektu v dohledné době stoupne a novopečený majitel si prostě vzal od banky úvěr, třeba na celkovou adaptaci objektu. Když pak došlo na splácení úvěru, řeklo se prostě bance, že majitel na splátky nemá a při následné konfiskaci objektu se banka připravila o velmi vysoké částky. Tyto spekulace bylo však nutno provádět v bankách na území celé republiky, aby v žádném případě nedošlo k podezření.
Dnes si sice banky najímají agenty na zjišťování skutečných cen nemovitostí, ale nikdo v podstatě neví, jak, a to proto, že na to není vypracována žádná standartní technologie, se zvláštním přihlédnutím k faktu, kdy všichni musí být zaplaceni a spokojeni. Uf, to bychom tedy měli, teď však přichází na scénu další problém, který tkví v tom, že takto snadno nabyté peníze jsou shodou okolností špinavé a musí je proto někdo vybrat. "Ale to je přece jednoduché", řečeno slovy MICHAELA, žoviálního ředitele WS, otevřeme si například hospodu, nebo třeba hned hotel, kupříkladu Thermal v Karlových Varech, a vykazujeme fingované zisky tak dlouho, dokud nevypereme veškeré množství peněz, které vyprat potřebujeme. Otázkou je, zda může někdy někdo zpětně zkontrolovat původ peněz, kterými jednotlivci disponovali při malé privatizaci.
Naprostá většina těch zasvěcených totiž oprávněně tvrdí, že i kdyby se o to někdy v budoucnu snad někdo chtěl pokusit, nedá se to v tom zmatku a množství prostě nikdy organizačně zřídit. Nehledě na to, že tou dobou už budou mít všichni vypráno a všechny špinavosti okolo budou dávno promlčeny.
Nezbývá tedy než vznést otázku: "Jak je tohle všechno možné?" Odpověď je opět jednoduchá, katastrofální nedostatek příslušných zákonů, které by tuto TUTOVKU, jejímž patronem není tentokrát BABA TUTOVKA, ale naši ekonomičtí ministři, ukočírovaly v kolejích hodných názvu právního státu a vyspělého demokratického zřízení... Problémů zaviněných nedostatkem legislativy je skutečně bezpočet. Největší problém bankám způsobuje např. obchodní zákoník.
Když přijme banka hypotéku na nemovitost, tedy ručí-li klient nemovitostí a nezačne úvěr splácet, objekt nepřechází do vlastnictví banky okamžitě. Banka je povinna prodat tuto nemovitost prostřednictvím veřejné dražby, které však ve skutečnosti neexistují.
Velkým problémem je bezesporu také stávající občanský zákoník., který chrání zájmy občana, a to v socialistickém pojetí, kdy umožňuje označit určitý majetek za nepostradatelný a nedotknutelný.
Ba co víc, v trestním zákoníku není vůbec postižena skutková podstata praní špinavých peněz. A kde je takzvaná totální ztráta prestiže zkorumpovaných bankovních úředníků, kterým opět nedostatkem legislativy není možné nic dokázat??? atd., atd.,.... Úplným závěrem tedy nezbývá než říct: "Alfonzo Capone, smekněte borsalino, jste nula!"
Z dostupných materiálů redakčně zpracoval: Jan Holeček