--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Čtenářské ohlasy
Zdroj: NN Ročník........: 0004/003 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O s o u d n í m s p o r u.

Nebylo možno očekávat, že naši čtenáři přejdou mlčením výroky Petra Cibulky na adresu pana Václava Havla. Tak jako se nehodnotí nejvyšší a nejnižší známka bodování výkonů v některých sportech, vynechme krajní slova hany i chvály. Věnujme se hodnocení jež lze nazvat střízlivým. Někteří čtenáři odsuzují Petra Cibulku za použité výrazy. Považují je pro soudní síň za nevhodné. Avšak hovoří nejen o nevhodnosti výrazů užitých Petrem Cibulkou, ale i o nevhodnosti výroků Václava Havla na adresu Petra Cibulky a Luboše Vydry. To i mnozí z těch co nesouhlasí se zveřejněním seznamů. Mají vcelku za to, že si Václav Havel o označení jehož se mu dostalo, koledoval.

Ti, kteří se k výrokům Petra Cibulky připojují, navozují současně další tema, které je zdrojem sporu mezi NN a Václavem Havlem.

D v o j í d i s e n t.

Ať již jde o signatáře Charty 77, či o občany, kteří svůj podpis pod Chartu nepřipojili, shodují se naši čtenáři v jednom. Dle jejich názoru byl disent dvojí. Zde je možno připomenout tvrzení Petra Pitharta o uzavřenosti představitelů Charty, o vytváření jakési kasty vyvolených disidentů. Z nich se pak stali první představitelé polistopadového Československa.

Ponechme stranou úvahy o takovém rozdělení disentu, jako o úmyslném kroku někoho, kdo toto vše v pozadí řídil. Čtenáři z řad signatářů Charty sdělují v této souvislosti zkušenost s rozdílným přístupem represivních orgánů totalitního státu k disidentům. Tomu nasvědčují i zkušenosti samotného pana Václava Havla z vězněním, v kontrastu s tím, co ve vězení museli prožít Petr Cibulka a mnozí jiní.

Bez zajímavosti není ani rozdíl v přístupu význačných osobností západních demokratických států k disidentům. Některým byla věnována pozornost z míst nejvyšších, jiní posloužili jako příklady porušování lidských práv, ostatní byli rádi, že se jich ujala Amnesty Inetrantional či jiné nestátní organizace zabývající se ochranou politických vězňů.

D v o j í n á z o r.

Nutně se pak musel vyvinout po listopadu z předlistopadového dvojího disentu, i polistopadový dvojí názor na ty, kteří vůči disentu v době totality rozdílnou míru represe uplatňovali. To podpořil i zájem oficiálních západoevropských představitelů zaměřený po listopadu jen na ty z disidentů, o něž projevili zájem již před listopadem. Lze však mít za to, že onen dvojí názor měl základ již v dobách předlistopadových. Mezi ty vyvolené disidenty patřili zejména tak zvaní osmašedesátníci. Tedy lidé s komunistickou minulostí, jichž se však sami komunisté zbavili. Mnozí z takto postižených své vyloučení z partaje těžce nesli. Avšak žádný z nich se nevyrovnal s vlastní aktivitou v padesátých letech a v letech před srpnem 1968. A pokud někdo toto učinil, je čestnou vyjímkou. Pravidlem naopak je, že své postavení jehož dosáhli před srpnem 1968 přisuzovali svým dokonalým vlastnostem, mezi které však neřadí přimejnemším slepotu a hluchotu k událostem padesátých let, svoji servilitu k tehdejší bolševické vrchnosti, motivovanou touhou po moci.

Nad ono umění, nevidět dozadu, vyniká například postoj pana Dienstbiera, který se, dle svých vlastních slov, nemá za co stydět. Jeho osoba je příkladná i pro přístup západních politiků k disentu. Oni jej přeci znali již z dob před rokem 1968 a hlavně v onom osudovém roce, kdy jim poskytl naději na možnou změnu poměrů v prospěch jejich politických záměrů. On mohl z titulu svých funkcí, jež díky své komunistické minulosti zastával, být pro ně užitečný více, než ten, kdo pod totalitou pouze trpěl.

H l a v n í r o z d í l.

A v tom je snad ten hlavní rozdíl mezi oběma disenty. Jedni vždy byli něčím více. Zprvu komunistickými kádry, pak hlavními postavami disentu. Do pozic komunistických kádrů se dostali aktivním prosazováním idejí bolševismu. Ke své úloze v disentu se dostali díky své imafge ukřivděných a poražených vůdců.

Druzí byli vždy jen neúspěšnými, a proto věčnými, mnohdy bezejmenými odbojníky.

Ti první se znovu chopili příležitosti uspokojit svoji věčnou touhu po moci, neschopní analýzy svých chyb z jiného hlediska, než z hlediska potřeb boje o moc, neschopní vidět zlo, které takovými svými chybami napáchali druhým a už vůbec neschopní se alespoň omluvit obětem svých omylů. Ti druzí se dívají dozadu a analyzují křivdy na nich spáchané proto, aby k takovým křivdám nemohlo již nikdy docházet. Snad se někomu mohou zdát zatrpklými. To co se zdá zatrpklostí nad minulostí, je obavou o budoucnost. O vzájemném vztahu obou disentů platí to, co napsal kdysi dávno straoindický mudrc Mahá Bhárata: Člověk, jenž jede ve voze, nikdy nebude přítelem toho, jenž jde pěšky. V Praze dne 6. ledna 1994, pro NN Vladimír Kolář@CT 0 ÚZKOPROFILOVÉ ZBOŽÍ

"Běžně kupuji NN u stánku na Florenci v podchodu metra," telefonovala nám paní ing. Jana Šedivá." Dnes, tj.7.ledna jsem marně sháněla NN č.1/94. Prodavačem mně bylo sděleno, že místo požadovaných 60ti výtisků byl vyzásoben Tiskservisem pouze 10ti kusy s tím, že více nemají. Stejná situace byla v podchodu metra na Pankráci. Dále vám sděluji, že na mnoha místech v republice jako na příklad v Třešticích vůbec prodejci nevědí, že NN existují. Domnívám se, že PNS vůbec neuvádí tyto noviny v nabídkovém listě."

Ihned jsme volali do Tiskservisu. Slíbili záležitost prošetřit a podat zprávu. Zřejmě pro nával práce s distribucí Naší pravdy a Haló novin nenašli chvilku. PNS potom touto cestou upozorňujeme, že můžeme poskytnout jakékoliv žádané množství. Nešetřte nás ! Zkuste nás nabídnout nejen v Třešticích, ale každé zapadlé vísce, i tam žije "spodina, nad kterou vítězí stará známá pravda s láskou"a třeba by si početli ve" stoce lží".

Potom, jako na příklad manželé Roztočkovi z Bělehradské musí uvažovat chtějí-li (jak je v tržním hospodářství zvykem) uspokojit zákazníka, že do své trafiky budou muset noviny dovážet sami, když jim PNS NN nedodá i když je stále požadují.

Iva SEDLÁŘOVÁ@CT 0

OSMAŠEDESÁTNÍCI ?

Pan Benjamin Kuras z Londýna reagoval na seriál B.Karla "Třetí odboj v zahraničí II ", respektive na část týkající se "posrpnové emigrace" v č.33/93.

Pan B.Kuras je toho názoru, že by se red.Karel měl omluvit za tvrzení, že "většina posrpnových utečenců se rekrutovala

z komunistů, kteří v počátku režimu nebyli nečinní a nechtěnému rudému dítku vehementně pomáhali na svět". P.Kuras toto označení pokládá za neinformovaný nesmysl, který přispívá k nevraživosti k emigraci a k "posrpnové" obzvlášť. Většina emigrantů byla ve věku 20 až 30 let a nemohla tudíž žádnému rudému dítku na svět pomáhat. Členů KSČ mezi touto generací byl zanedbatelný počet. Tito byli výlučně v generaci starší, jako Pelikán, Goldstuecker,Tossek, Liehm,Kohout atd.Byla jich menšina, ale byli hlučnější.

**************

Nemohu odpovídat za B.Karla, Váš názor však mne, vážený pane Kurasi zaujal natolik, že si dovolím reagovat. Domnívám se, že se mýlíte v tom, že B.Karel označuje všechny utečence před komunistickým peklem v kritické situaci okupace Rudou armádou a spojeneckými vojsky za "osmašedesátníky". Tímto označením, respektive pojmenováním se snad dodnes titulují sami reformisté socialismu s lidskou tváří.Je logické vzhledem k tehdejší situaci, že vlna emigrantů byla mnohem vyšší než léta předcházející ( s vyjímkou 1948) a než léta následující.Rovněž je logické, že mladý člověk dokáže mnohem snáze se rozhodnout k takovému kroku.

Osmašedesátník je však zvláštní odrůda komunisty, která má snížený smysl pro internacionalismus a je vnímavější pro pojem vlastnických práv, zvláště osobních. Pokud by se snad cítili dotčeni že je nazývám komunisty, připomínám, že v onom památném roce se jimi cítili, v této straně se dostali do čela a pod jejich emblémy nás pár měsíců vedli, než na nás soudruh Brežněv poslal tanky.Že oni před nimi utekli na kapitalistický západ není komické, ale typické. Dalším charakteristickým znakem je nezvratné přesvědčení nejen o absolutní pravdě jejich ideologie, ale neochvějné vědomí vlastní nadřazenosti, která je předurčuje k tomu, aby vedli to hloupé stádo do blaženosti,třeba přes jeho vůli. To nakonec potvrzují události listopadu 1989 a další vývoj až k dnešku. Tykadla voličů sice správně odhadla situaci a nedala v parlamentních volbách příležitost jistému hnutí, které je , resp.bylo hnízdem tohoto druhu, čímž by, chytrému napověz,mělo být odpovědí kam chceme. Typickým vzhledem k líčeným mentálním vlastnostem však byl odliv z tohoto hnutí, přechod do stran, které se do parlamentu dostali, a kloubení zbytku do jakési nové strany usilující o koaliční dohody u veřejnosti s oblíbenějšími.Ovšem ti prozíravější včas přešaltovali ve své oběhané rychlostní skříni z jedničky přímo na čtyřku a teď k nám hovoří z televizní obrazovky jako rodilí kapitalisté.

Ve svém výčtu "osmašedesátníků" emigrantů, jste zapomněl na osobnost v této kategorii nejcharakterističtější a to na Zdeňka Mlynáře.Vzpomeňme si na jeho vystupování po listopadu 1989. Z celé té branže je mi nejsympatičtější Vámi jmenovaný Pavel Kohout, který jinými slovy sám řekl, že už zkazil co se dalo a chce zůstat soukromou osobou.

B.Karel měl pravdu a rozhodně neměl na mysli ty kluky co už měli dost lidské tváře se zadnicí u laufu děla, když napsal, že "vlastní vinou se v onom roce ocitli na druhém křídle, šli vždy s tím, kdo byl u moci a některým nezbylo potom nic jiného než odejít".

Kdyby se dostali k moci vodníci, těmto pánům do rána naroste mezi prsty blána a hned první večer na nejvyšší větvi vrby budou vykládat žábám svou teorii o zvelebení rybníka. Iva SEDLÁŘOVÁ@CT 0

Otevřený dopis - prosím o zveřejnění Milý Petře Cibulko,

omlouvám se za důvěrné oslovení a tykání. Viděli jsme se v životě asi dvakrát nebo třikrát, ale tím tykáním chci zdůraznit, že si velmi vážím Tvého statečného boje za pravdu, morálku a spravedlnost.

Děkuji Ti i za to, že existují Necenzurované noviny. Již i veřejně jsem někdy před rokem poděkoval celé redakci za zveřejnění seznamu konfidentů StB. Chci touto cestou znovu poděkovat ještě jednou přímo Tobě.

Pokud Václav Havel 14. 12. 1993 vystupoval u soudu jako soukromá osoba, vyjadřuji zásadní nesouhlas s jeho hodnocením zveřejnění seznamu konfidentů. Pokud vystupoval jako prezident České republiky, cítím se jako občan hluboce uražen a pobouřen, protože ať chci, nebo nechci, mluví v tom případě Václav Havel i za mne. A já se nechci před světem a před lidmi, kteří uznávají základní lidské hodnoty, stydět.

V prvních měsících roku 1990 bylo prvořadou povinností právě Václava Havla, aby se celou vahou své osobnosti zasadil o zveřejnění seznamu příslušníků a konfidentů StB. A místo toho, aby Ti poděkoval, připadám si dnes jako na absurdním divadelním představení, ve kterém soudce lituje vyšetřovatele, že si odřel ruku o vyražené zuby vyslýchaného!

Nebudeme si zastírat, že Tebou použitá slova směrem k Václavu Havlovi budou zneužita i různými pseudoestéty. Jistě by bylo šťastnější, kdyby jsi své zcela odůvodněné výhrady vyjádřil jinak. Ale když si představím, že by mne někdo postavil před úkol jedním nebo dvěma slovy zhodnotit míru provinění polistopadové vládnoucí garnitury na občanech této země, nevím, nevím ......... Asi bych také těžko nalezl slova, která by v konkrétních případech nebyla žalovatelná.

S přátelským pozdravem

Jaroslav Nosál

V Praze 18. 12. 1993

Vážený Petře Cibulko, Ostrava, 21. 12. 1993

hrubě mne urazil Váš výrok, že Václav Havel je prase. Připomínám Vám zákon na ochranu zvířat a žádám Vás, abyste svůj výrok zvážil a neurážel prasata, jsou to zvířata užitečná.

Já osobně považuji pana prezidenta pouze za zločince v nejvyšší funkci. A to proto, že kdo se snaží omlouvat zločiny a zločince, je sám zločincem.

Se svým stanoviskem jsem seznámil i pana Havla. S pozdravem neurážet prasata, trestat zločince! Jaromír Kocur

Praha, dne 7. ledna 1994

Na vědomí NN

Vážený pane prezidente Clintone, než zahájíte rozhovory s Václavem Havlem, seznamte se prosím s přiloženými novinovými články, které vyjadřují pravdivé mínění převážné části občanů České republiky o Václavu Havlovi. Velmi se omlouvám, že i ve svých 77 letech se bojím napsat svou plnou adresu. Václav Havel je velmi mstivý.

Novák

Příloha: 5 x novinové články

Velvyslanectví

Spojených států amerických

Tržiště 15

110 00 Praha 1

Ztratil jste skromnost, paměť a schopnost naslouchat NN, ČD - John Bok

O muži nejvyšším - ČD Josef Koudelka, Olomouc Havlova "Pravda a láska" - Antonín Bělohoubek

Jaký je V. Havel opravdu? - ČD Stanislav Cába, České Budějovice Vám bych svůj hlas nedal! - ČD Igor Koubek, Jablonec nad Nisou