--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Durdil Miroslav
Název: Lidová armáda,ať nám vleze na záda...
Zdroj: NN Ročník........: 0004/003 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

LIDOVÁ ARMÁDA, AŤ NÁM VLEZE NA ZÁDA... (tenkrát za Novotného i Svobody)

Motto: Za Středoruskou vyvýšeninou, Dněprem, Dněstrem i Karpaty, leží jedna země, zemička, z pohledu Kremlu malá, maličká... Přivítání v mladoboleslavských kasárnách bylo nečekaně příjemné. Sotva jsem zaklepal na bránu "Žižkových", už jsem byl odkázán do tzv. věžičkových, na druhém konci města. Restaurace s typickým názvem "Hvězda", stojící zhruba uprostřed cesty, byla nejen pro mě, ale i další povolance doslova pastí. Ťukání sklenic zde nabývalo na intenzitě, vzhledem k přibývajícímu počtu příchozích. Také já jsem se aktivně zapojil, vždyť to vlatně bylo přesně podle instrukcí, neustále nám vštěpovaných. Soudruzi, co nejdříve se musíte na vojně zapojit do kolektivu, a ten byl v oné hospůdce skvělý. Okolo dvacáté hodiny vpadlo dovnitř vojenské komando a rázně ukončilo další stmelování kolektivu. Zatímco předcházející setkání s hezčím pohlavím ve věci vojenské (viz odvod) bylo celkem vzrušující, to na dlouhou dobu poslední, naopak. Lepé děvy mající v rukou mašinky se na nás doslova vyřádily... Po povinné koupeli míněné zřejmě jako očistec od věcí civilních, jsme nafasovali atombordely, které nás doprovázely až do civilu...

A nastala vojna...

Komínky, rajóny, pochody, komínky, rajóny, pochody, komínky... Přískokama vpřed, pravá, levá, toť úděl nováčka lidové armády. Třetí den, kdy již většina uměla dupat v rytmu raz dva raz, uspořádali naši představení pro nás malou zkoušku odolnosti. Když jsme po mnohakilometrovém pochodu okolo Ml. Boleslavi dorazili na místo zvané "Neprevázka", proslulé to místo v širém okolí a spatřili táhlý kopec, vzpomněl jsem si na známý román "Pahorek" od Raye RIGBYHO: K nervy drásajícímu výcviku však naštěstí nedošlo. Pravděpodobně i kvůli tomu, že tak fyzicky schopné důstojníky jsme neměli. To jen zasloužilí představitelé naší armády nás chtěli okouzlit svým uměním. Z inscenovaného představení síly socialistické armády nezbylo po deseti neúspěšných pokusech jednoho z důstojníků trefit pancéřovou pěstí nepřítele, vyvedeného v barvách kapitalismu, zhola nic. Rozmrzelí velitelé spěšně opustili provizorní tribunku a nechali nás na povel nižším důstojníkům. Svůj žal si pak začali relaxovat spořádáním jitrnic z prasat, která jako vedlejší zájmová činnost byla v areálu pěstována. Jak pobaveně se nám do kasáren šlo, lze si dovtípit. Dny ubíhaly, a tím i nácvik na slavnostní přehlídku, při které vojín přísahá svou oddanost socialistické vlasti atd. Den X se přiblížil... Poslední říjnovou sobotu roku 1967 na přeplněné náměstí, kterému vévodila socha V. I. Lenina (kdo jiný?), postupně napochodovaly řady nás, vylepanců, růžolící generálové přitom spokojeně předli, matky slzely a otcové zdrbávali každé jednotlivé zaváhání. Takový byl obraz spokojené soc. společnosti. Sladkou odměnou za tolik zavazující slib byla první vycházka, pro naše rodiče vyprazdňující se peněženka a pro ohvězdičkovanou "elitu" bujaré veselí při "ušetřených" porcích masa a uzenin.

To zas byla mobilizace...

Když již bylo zřejmé, že se pozice prezidenta Antonína Novotného otřásá v základech, přemýšlelo vedení armády, jak jeho post udržet. Nejkrásnější prezident, pocty, které se Ant. Novotnému dostalo při jakési anketě, neoblíbený na Slovensku, byl v okolí Prahy spíše znám jako, no řekněme milovník. Jak jinak si mohli vysvětlovat obyvatelé malé vesnice nedaleko hlavního města, nesoucího název Hvozdnice, pravidelné procházky soudruha prezidenta, hovořícího pokaždé s někým jiným, na čele průvodu sledovaným ochrankou, jehož nejmohutnější součástí byly ženy, oděné zpravidla v tmavý šat. Vzhledem k tomu, že za mých školních let se ještě neučily množiny, vím i přesný počet. Celkem čtyřicet dam sympatických tváří dotvářelo image prezidenta. Co se dělo večer v areálu, stojícím na lesním pozemku v katastru obce, ví bůh, respektive jeho socialistická náhražka, KGB. Hlavy hloubavé ve vedení armády i sama prezidenta konečně něco napadlo! Co takhle mobilizace! To je ono, to je ono, znělo v jejich mozcích. K čemu máme poflakující armádu, na co máme záložáky? Vždyť státní pokladna je bezedná. Prosperující či neefektivní hospodaření, všechno jedno jest, pracující rukujte, jdete chránit prezidenta... Intenzivní vaření vuřtgulášů, chuťově jim podobných (dámy prominou) blivajzpolévek, nebralo v kasárnách v Mladé Boleslavi konce. Na povel naložení do vétřiések a odjezd na mobilizační místo (jak zněl strategický plán), nalézající se v prostorách kravína v nedaleké obci Bezně, bylo holou realitou. Krávy zaskočené příjezdem khakibarevných o to více bučely, a my, prostí vojáčci spolu se staršinou čučeli, očekávajíc příchod mobilizovaných. V hodinu "H" se však kromě nás a krav nikdo živý v objektu nenacházel. Skoprnělý "bufák" (upravený výraz pro staršinu), mimochodem předtím v civilu předseda ČSM na okrese Benešov, neustále vyhlížel tolik očekávané davy vojnychtivých záložků, leč marně. Po tříhodinovém marném čekání, kdy nebyl schopen souvislejšího slova a po probrání se z utrpěného šoku, chtěl začít žhavit telefony. Zapomněl však, že není na sekretariátu ČSM. Telefon prostě nebyl. Frekvence jeho srdečního pulsu gradovala. Jeho život tak zachovala moje spásná myšlenka podložená logickým uvažováním, kde by asi mohli žáložkové být. Došel jsem za zřejmě nejmladší dojičkou v širém okolí (o které se vědělo, že důchodový věk překročila někdy před deseti léty) a od ní jsem se dozvěděl místo, které bylo dostaveníčkem mužů z širého okolí. Po slibu bufákovi, že dlouho očekávané záložáky přivedů stůj co stůj, se on konečně uklidnil a spokojeně natáhl na improvizovaný kavalec v podobě plachty zavěšené ve vétřiesce... Po zhruba 300 metrech chůze jsem vkročil do útulné hospůdky, zakouřené až ke stropu a plné toužebně očekávaných povolanců. Po bleskovém zhodnocení situace, kdy mi bylo jasné, že ani dělovou salvou je z hospody nikdo nevyžene, zvolil jsem ten nejoptimálnější kompromis. Zjistil jsem jména popíjejících a zůstal s nimi. Náš bufák, známý to strašpytel, který nebyl za celou vojnu ve stráži, nevystrčil, jak se později přiznal, za zbytek noci z vétřiesky ani nos a opuštěn tak hlídal, pouze fiktivně majetek lidové armády, jemu svěřený. Od místních jsem se poté dozvěděl tu zvěst, že moje informátorka byla opravdu nejmladší z těch dojiček... Za ranního kuropění táhlo stádo vypitých zmobilizovaných mozků napříč vesnicí, splnit konečně vlasteneckou povinnost. Kravičky čekajíc na podojení, však marně nastavovaly svá vemena, neboť přes svůj pokročilý věk dojičky vidouc ztepilé muže, nacházejících se neočekávaně v objektu kravína, se věnovaly příjemnější zábavě. Mléko nepijící horda se postupně začala ukládat ke spánku... Pracovnice začínaly plnit své povinnosti a kravičky spokojeně bučely podobně jako jejich ošetřovatelky, spokojené s nevšední pracovní náplní. Zmenšená bojová schopnost povolanců na tzv. záložní cvičení (později pouze neoficiálně nazvané mobilizací) se naštěstí nemusela projevit, neboť přišel rozkaz o jeho zrušení. "Labužnický guláš" i neméně skvělá polévka nakonec skončily svou slávu v kanálech a potácející se svobodní i otcové rodin kdesi v náručí milenek, manželek (kdo ví?). Jmenovaný soudruh prezident měl pak ještě jednu příležitost, už poslední, jak získat přízeň obyvatelstva, zejména "boje" schopné části národa. Jeho novoroční projev byl očekáván s velkým zájmem vojáků, trávících svá "nejhezčí léta" v místech tolik neoblíbených, kasárnách. Zkrácení vojenské (základní) služby o šest měsíců bylo jejich zbožným přáním, avízovaný projev prezidenta nesoucí se v podobném duchu, pouhým snem. Nový rok 1968 začal v kasárnách bouří nevole a skončil podobně.

(příště: Se Svobodou za svobodu?)

Mir. Durdil