--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Jak Vladimír Kandyba,při cestě labyrintem světa,ráj srdce nalezl
Zdroj: NN Ročník........: 0004/003 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra
Bylo jedno hloupé mládě
Pana Kandybu sebrala sovětská správa v roce 1947 v Německu ve městě Liegnitz, protože ho považovala za špiona. Drželi ho zde ve vězení téměř půl roku a pak jej převezli do lágru v polské Wolavě. Jak k tomu došlo? Inu tatínek byl Čech narozený na Ukrajině, který se k nám dostal jako zajatec v I. světové válce 1915. Oženil se tu a narodil se mu syn Vladimír. Přestože přijal československé občanství, po revoluci zařídil sobě i synovi ony osudné sovětské doklady, které umožnili Vláďovi tak snadno rozhodnout se, když zahořel po válce obdivem ke Stalinovi, jehož považoval za hodného vousatého strýčka a chtěl se proto vrátit do otcovy vlasti. To že nevěděl nic o tom, že vůdce proletariátu je stižen paronoiou, takže vidí spiknutí a nepřítele všude, ho však málem stálo život.
Sovětský pas který mu zprvu otevíral všude dveře, jej tak nakonec dostal za mříže NKVD, kde mu servali i podrážky z bot. Zde byl také poprvé svědkem, jak šedesátiletý mohutný Rus, který žil dlouhá léta v Brasilii, se již neovládl a jednoho NKVD udeřil pěstí do obličeje. Roztáhli mu za to nohy a kopali ho do varlat tak dlouho, dokud bolestí neztratil vědomí. Pan Kandbyba ho pak ještě jednou později a daleko odtud viděl, ale to již nešťastný "brasilan" přišel o rozum. Poté co si v Americe ve spěchu vyřídil "papíry" měl za to, že se vrací domů, ale místo toho ho poslali na Sibiř do Gulagu.
Nekonečná cesta na východ
Z Polska, po hrozných výsleších, kdy trávil dlouhé hodiny v plechové skříni o třech nohách, která nesměla spadnout, byl Vladimír Kandyba, bez jakéhokoliv soudu, počátkem zimy téhož roku, převezen v dobytčích vagonech do SSSR. Byla taková zima, že když únavou klesl, provlhlé oblečení mu přimrzalo ke kovovým čepům v podlaze. Ztratil pojem o čase. Moskva, Kazaň, Sverdlovsk, Omsk, Novosibirsk... Šedesát kilometrů před Irkutskem trať odbočila náhle opět na západ do města Usolje - Sibirskoje. To byl cíl jejich cesty.
V táboře, kde vládla smrt
Byli tak zbědovaní, že neudrželi ani moč. Když vystoupili, přišel k nim jediný voják s pistolí, více jich ani nebylo třeba a odvedl je do lágru 5. tzv. filtračního tábora. Všude kolem řádila smrt. Nebyla by tak hrozná, kdyby stříleli do týla hned, ale věznitelé si vymysleli vskutku ďábelské způsoby. Aby se vězeň co nejvíce trápil, poručili mu zkřížit nohy, poté jej nadzvedli a prudce s nim praštili o zem, až si "odbil" játra. Takto postižený po každém napití vody zvracel a tři dny na to ve velkých bolestech umíral. Jak pan Kandyba říká, nikdo takový trest nepřežil. Občas na nástupišti jim byla čtena jména těch, kteří mají zde zůstat, poté co jiní se rozejdou do ubykací. Ten kdo zůstal, musel zemřít. Nechali ho stát tak dlouho v pozoru, dokud se nepohnul. A pak ho zastřelili. Hodně lidí tu umíralo hladem. První známkou bylo opuchnutí a pak již smrt na sebe nedala dlouho čekat. Nebylo se ostatně co divit. Když nebyl chléb, dostali ho třeba až za měsíc. Řezali ho jim na gramy a dávali podle splněných pracovních norem. Po práci jim dávali půl litru zmrzlého zelí s malým kouskem ryby a jednou za měsíc jim nasypali do čepice půl kila cukru. Vladimír Kandyba pracoval vedle člověka, který jednoho dne utekl. Přijeli bachaři se psy. Nechali vězně nastoupit a pak jeden z nich jim poručil sednout do vody z roztátého sněhu. " Kdo s nim mluvil?! ", křičeli na ně. Práskači: " Kandyba". Při převozu jej na autě tloukli pažbami. Večer výslech. Dlouhý hubený dozorce jej zběsile tloukl. " Pojďte, odbijem mu játra!", křičel jeden z nich. "Počkejte, nechte to na zítra!", uklidňoval je starý bachař. Zavřeli ho do boudy s mezerami, do kterých celou noc foukal mrazivý vítr. Po několika dnech ho omrzlého vyvedli. Měl štěstí, že byl příliš mladý. To mu ve sporu dozorců o jeho osudu, ve kterém starý dozorce stál i nadále při něm, zachránilo život. V okolí byli ještě horší koncentráky. Tak zvané "Ozerlagery" pro politické vězně. Stačilo málo, člověk se třeba rozhlížel při přecházení trati a už se tam jako špion dostal. Nikdo si nedovede představit důvody, proč tu lidé museli trpět. Proč tam byly dvanáctileté děti a proč těhotné ženy. (Z jiných pramenů vím jak se zde prováděla hromadná likvidace vězňů. "Provinilý" barák se na noc postříkal hadicí vody, tak že na nikom nezůstala nitka suchá. Všichni pak do rána zemřeli na zápal plic.)
Pracovalo se téměř holýma rukama Hlavní činností zajatců byla práce na výstavbě angarské hydroelektrárny, nebo nakládali v cihelně cihly. Místo jeřábů se tahal materiál po provaze. Místo krumpáčů, se kopala zmrzlá zem dva metry dlouhou zašpičatělou tyčí. Kolečka na odvážení zeminy si museli svázat z neohoblovaných prken. Místo šroubů a hřebíků neměli nic jiného než dráty, které si museli nasekat. Jak se plnili s touto mechanizací vysoké normy, je těžké si vůbec představit. Když normu nesplnili nedostávali jídlo. A odmítnutí příkazu, či jen malé zaváhání, znamenalo "odbitá játra". V tomto táboře poznal pan Kandyba prvně i slovo boží, o kterém mu občas vyprávěli baptisté, kteří nosili Bibli i Konkordanci v hlavě. Modlitba mu dala velkou sílu k přežití tohoto pekla.
Z tábora do vyhnanství a útěk
Z koncentračního tábora byl Vladimír Kandyba deportován do vyhnansví v Usť-kutu - Zolotyje Priska na řece Leně. V létě tu panují bílé noci a v zimě dlouhá tma a šero. Přes léto nakládal lodě, které zásobovaly sibiřská města potravinami. Když v srpnu 1949 začínaly mrazy, šly pověsti o tom, že přes zimu mnoho lidí nevydrží a zemře při lesních pracech. Modlil se proto k Bohu, aby mu dal znamení, kdy má uprchnout. Jednoho dne poznal, že přišel ten pravý okamžik a vydal se na cestu. Šel pěšky po silnici, ale protože všude byly samé koncentrační tábory, na každém úseku byla závora s hlídkou. Tehdy se musel vzdálit daleko do tajgy, aby jej nezvětřili psi. Ušel tak stovky kilometrů s šesti krajíčky chleba, ke kterým jedl trávu, než se dostal opět k řece Angaře a odtud lodí k lokálce, která jej dopravila na stanici Čeremchovo, ležící na hlavní trati. Dál cestoval na schodech vagonů, jeho nárazníkách, na střeše a také pěšky.
Nečekaný obrat
Asi 300 km od Irkutska, ve stanici Těrenti se opět dostal do rukou NKVD. Udal ho malý chromý chlapec, který ho sledoval, když se v obci snažil hlady zesláblý v houfu lidí si vyprosit trochu jídla. Když Vladimír Kandyba ulehl pod železniční násep do trávy, obklíčila ho policie se samopaly a odvedla na stanici. Mluvil otevřeně pravdu o tom, kdo je jeho otec a matka, jak se dostal na Sibiř, odkud nyní přichází a velitel mlátil pěstí do stolu, kopal do skříní a bez přestání křičel: " Ty jsi špion! Ty jsi špion!" Za sedm dní jej odvedli s jinými zatčenými do lázní odvšivit a když jej vedli nazpátek, policista ho přivinul k sobě a vyzval ho, aby před bránou vězení na něho počkal. Vladimír se trápil otázkou, cože s ním chtějí udělat a zda nemá být zastřelen, když tu policista je již nazpět a srdečně se na něho usmívá a říká: " Voloďo, velitel se rozhodl tě propustit a jestli tě někde chytnou, neříkej, že jsme tě již zajistili." Odvedli ho znovu do kanceláře. Chování všech policistů se změnilo. Všichni se na něho usmívali a chovali se laskavě. Dali mu najíst masitého boršče a bochník chleba na cestu. Nastala strastiplná cesta domu na západ. U Novosibirska byl svědkem jak železniční milice na nádraží zastřelila uprchlého vězně a opět se v něm probudil starý strach. Nemohl spát a tak šel i v noci dál, až zjistil, že jen bloudil a musel se proto opět vracet.
Co je skutečný humanismus
Ve svém putování měl velké štěstí, že všude nacházel věřící lidi, bez jejichž pomoci si návrat nedovedl vůbec představit. A byli to hlavně baptisté, kteří pro něho udělali nejvíce. Vladimír Kandyba poznal jak právě na studené Sibiři mají lídé blízko k Bohu. Když odjížděli do vyhnanství zpívali křesťanské písně a radovali se, že mohou trpět pro Krista. Třebaže za příjmutí utečence z lágru byla i smrt, oni toho nedbali a radostně se modlili: " Bože děkuji ti za tohoto člověka, který nemá kde hlavu by složil a jestliže je ještě někdo takový pošli ho ke mně také." V jednom domě pan Kandyba uviděl v koutku jen hromádku brambor a všude plno hladových dětí, ale jejich otci oči zářili, když k hostu promluvil: " Bratře, jak jsme bohatí, že tys tu s námi." Pak šli po vesnici, od domu k domu a každý dal to málo co měl. Pan Kandyba s vděčností vzpomíná na stanici Puchmatovo, kde jeden křesťan mu daroval polovinu těžce našetřených peněz z věna své dcery, jen aby měl na další cestu do Evropy. I když mu pak peníze ukradla průvodčí, která ke všemu na něho zavolala milici, ušlechtilý skutek neztratil na svém významu. - Tak poznal Vladimír Kandyba skutečnou pravdu a lásku, která vítězila nad lží a nenávistí.
Další tisíce verst k domovu
Při své pouti se dostal do Sverdlovska a pak do Moskvy. Protože však neměl doklady musel hlavní město opustit. Tak se vydal přes Rusko, až na západní Ukrajinu. Zde se seznámil s jednim pohraničníkem, který ho upozornil, aby se nepokoušel přejít hranice, protože jsou zde miny a po narušitelích je zahájena střelba bez vyzvání. Kraj byl plný banderovců, blížila se zima a pan Kandyba se proto vydal na jih do Moldavie. Zde bylo dostatek kukuřičného chleba a lidé pohostinní. Nakonec se dostal až do Oděsy, kde mu padly do očí nástěnné noviny a nápis: " Československá obchodní výstava je v Moskvě, v parku Gorkého ". A tak se snažil dostat nazpět do Moskvy. Naštěstí se našli opět dobří křesťané, kteří mu pomohli a když už v ní byl, park Gorkého s výstavou našel také bez problémů. A tak se po třech letech setkal zase s Čechy. Ti mu také poradili, kde se náš konzulát nachází. Tehdy to bylo v ulici Gercena 51. Bál se. Nebyl si tehdy totiž jistý zda jeho otec opravdu přijal československé občanství, nebo ne. Zazvonil. Vyšel ruský vrátný. Předstíral, že se s nim nemůže domluvit a tak tomu nezbylo, než aby zavolal českou úřednici. Ta ho pozvala dál a začala zpovídat. Když došel k tomu, že řekl: " Jsem z Nové vsi u Kolína", už se ho dál na nic neptala a začala hledat mezi papíry. Nakonec povídá svému kolegovi: " Podívej, ztracený syn se našel." A Vladimír Kandyba o chvíli později již v papírech viděl, že jeho otec Filip Kandyba přijal československé občanství a jeho nezletilý syn, který je v SSSR neznámo, kde je také čs. státním občanem.
Ze Sibiře k PTP
Nedlouho po návratu do ČSR poslali Vladimíra Kandybu k PTP. To co prožil mu nyní umožnilo, že si ze zdejších poměrů dělal jen samou legraci. Již v kolínské "Lučebce", kde byl zaměstnán uváděl ve zděšení spolustolovníky, když při obědě míchal dohromady polévku s knedlíky. Co totiž oni mohli vědět o stravování na Sibiři, o kterém jím nemohl říci ani slovo. Vždyť i na československém konzulátu v Moskvě, raději ze sebe dělal blázna, který tři roky hledal cestu do Israele, než aby někomu povídal pravdu o pekle, které prožil. Proto i v kasárnách, kde chodil s černými výložkami na náramenících si Vladimír Kandyba rád s chutí zabláznil. Uřezal si knoflíky od kabátu, rozdal je a pak nadával jak se v kasárnách krade. Někdy chodil po chodbě po rukách a když se měl učit budovatelské písně, utekl do důstojnického domku a volal o pomoc, protože ho prý honí samí blázni. Chodil rozhalený s rukama v kapsách a když se ho důstojník ptal, proč ho nepozdravil, řekl mu, že si ho spletl s myslivcem. Jednou spadl s postele a spal až do rána na zemi. Při budíčku pak veliteli vynadal a místo rozcvičky šel si na záchod číst noviny.
Šel do kantiny pro bonbony, když potkal jakéhosi důstojníka. Pozdravil ho: " Dobrý večer" a místo salutování smekl čepici. " Vojíne, jak vás to naučili zdravit?!" , rozčiloval se oficír. " Víte, já voják nejsem. Mě sem poslali jen tak na dovolenou." " Proč máte na opasku lvíčka vzhůru nohama." "No vidíte: Já toho psa postavil na nohy a on už je potvora zase na zádech. Aportek Maxi." A Vláďa Kandyba, kroutě opaskem, odchází důstojně středem za smíchu ostatních vojáků.
Po dvaceti dnech takto vedené vojenské služby následovalo vyšetření na psychiatrii v Terezíně, odkud byl propuštěn do civilu. Inu na našeho ostříleného veterána ze Sibiře, buzerace čs. armády již prostě neměla.
V současné době si Vladimír Kandyba vyřizuje od ruských úřadů odškodnění. Měli by mu něco dát, vždyť pracoval přeci pro jejich "vlast a báťušku Stalina", zadarmo a doslova i s nasazením života. Dnešní ruské úřady mu píší, že prý utekl v roce 1948 nikoliv z vyhnanství, ale z koncentračního tábora. Pan Kandyba se na to jen shovívavě usmívá." Kdepak utéci u koncentračního tábora. To se nikomu nemohlo podařit. Vždyť já jsem zůstal naživu jen proto, že jsem utekl až z vyhnanství." Za nejužitečnější věc na světě považuje tento veselý muž modlitbu. Věřil bych mu. Má to totiž ověřené. A to patrně v jedněch z nejkrutějších podmínek na této planetě.