--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Odhalené tajemství Mata Hari z Toronta
Zdroj: NN Ročník........: 0004/003 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

S novinářkou Irenou Gerovou o tom vedl rozhovor Luboš Vydra

NN: Paní Gerova, vyprávějte nám prosím jak jste blíže poznala paní Zdenu Salivarovou - Škvoreckou a o její bezprostřední reakci poté co našla svoje jméno v seznamu StB vydaném Necenzurovanými novinami.

Irena Gerova: Manžele Škvoreckých jsem navštívila v Kanadě v květnu 1992. Natáčela jsem o nich film pro televizi " Příběh knihkuchařky Zdeny S."v cyklu "Příliš velcí pro malou zem". Přivezla jsem sebou dvě čerstvé Rudé krávy, aby se podívali jak to u nás vlastně s těmi agenty bylo. Bratra paní Zdeny Škvorecké Lumíra Salivara to velice potěšilo, když noviny viděl, protože byl bývalý jáchymovský mukl, který měl odseděno deset let. Byli jsme již domluveni, že půjdeme spolu natáčet, telefonovala jsem ještě paní Zdeně a tu ona mi do telefonu řekla: " Já jsem na tom seznamu taky." Potřebovala si o tom popovídat. Vzali jsme tedy kameru a přijeli k nim. A je to dokonce i v tom filmu, kdy ona naprosto spontánně si vzpoměla na to, jak jí otravovali v padesátém osmém roce. Zachytili jsme jak sama říkala, že si to trošku vykoledovala. Je to o to zvláštní, protože jak si vzala Škvoreckého, tak ten pořád trpěl, že jí režim vlastně křivdí, protože ona není žádného buržoazního původu, protože její otec byl pouze nadšený nakladatel, který neměl žádné peníze, takže spíše patřil více méně do proletářské rodiny. Škvorecký poukazoval na to, že ona je vlastně taková chudinka, která ač je z proletářské rodiny, tak jí s tím souborem zpěvu a tanců nepouštějí bezdůvodně ven. Jenže zapoměl na to, že ona již tehdy měla otce v Americe a bratra v Jáchymově. Paní Zdena pokračovala: " Takže já jsem si to vlastně vykoledovala, protože jsem se s Josefem šla na vnitro zeptat, proč mne nepouštějí na západ." Pochopitelně, že tam na ní začali vyvíjet nátlak, že jí pouštět budou, ovšem jen tehdy, když ona jim pomůže. Líčila to přesně takto a opakovala to i u tohoto soudu. Vyprávěla, že zde měla kamarádku, která se stýkala s Jugoslávci a myslela si, že nad StB vyhraje, když na ní napíše posudek, že ta kamarádka se stýká s bulharskými studenty. A totéž udělala, když jim podepsala, že pokud bude vědět, že by někdo chtěl ublížit panu presidentovi, nebo našemu socialistickému zřízení, tak že jim dá vědět. Tohle, když přiznala do kamery, tak jsme všichni strnuli, protože jsme si uvědomili, že ona tak samozřejmě podepsala závazek ke spolupráci. Do dneška je pan Škvorecký však přesvědčen, že to co tehdy podepsala byla loayalita a dokonce argumentuje, že v každé demokratické zemi je to obdobné. Jenže v žádné demokratické zemi se nic takového nepodepisuje, to je mimo diskuzi. Paní Škvorecká je dodnes přesvědčená o tom, že tenkrát vyhrála nad ďáblem a že je převezla. A to až do doby, kdy začala kalvárie s lustračním osvědčením.

NN: Jste přesvědčena, že to od paní Zdeny Škvorecké bylo opravdu upřimné a že to nebyla jen taková hra, která má zakrýt její skutečné důvody spolupráce? Osobně se přiznám, že její následné reakce v nás příliš důvěry nebudily. Irena Gerova: Z toho, co jsem tedy viděla, mohu říci, že paní Škvorecké věřím. Ta její reakce byla naprosto bezprostřední a to co potom vyšlo ve vašich novinách od pana Kose, takové to podstrkávání, co ona si myslela, to není pravda. Ona je prostě taková jaká je. Ptala se mne, co má dělat. První co řekla bylo: " Budu žalovat Cibulku." Tak jsem jí vysvětlila, že je to samozřejmě nesmysl. Jste vlastně oba na jedné lodi. Bojujete celý život proti komunismu a teď budete žalovat člověka, který také bojuje stále proti komunismu. Ovšem samozřejmě v tom emigrantském prostředí, v té Kanadě to bylo o to horší, protože jí tu lidé záviděli, že má nakladatelství a že dostala ocenění od Havla. Proto to hůře prožívala právě v oné odtrženosti od naší reality. Proto také jeden den prohlašovala: "Ano máš pravdu, já musím zjistit, kdo mne do těch registrů zapsal a budu ho žalovat." Druhý den se z toho vyspala a řekla: " On to ale zveřejnil, tak já budu žalovat Cibulku. " Do toho zasáhl Aleš Březina, který tvrdil, že se s Cibulkou zná a popichoval jí. Takže ona se potácela v takovém informačním vakuu a zároveň v přehrlšli informací, které okamžitě zpochybňovaly pravost těchto seznamů. Proto byla marná všechna má snaha po dobu čtrnácti dnů přesvědčování o tom, že ty seznamy jsou pravé a že i pro nás je to překvapení, že jsou v nich tato jména, ale že ona vlastně může na svém případu dokázat, co to bylo za svinstvo a jakým způsobem a trikem jí k tomu StB přinutila.

NN: Paní Škvorecká pak přicestovala do Prahy, měla velmi pozitivní názor na seznamy, dokonce nás chtěla navštívit a pak ho však náhle prudce změnila.

Irena Gerova: Paní Škvorecká skutečně přiletěla do Prahy, s tím, aby tyto věci dala do pořádku. Odložila dokonce kvůli tomu i práci na své nové knize. Jenže u nás spousta lidí jí přemlouvalo, že jste posedlí zlem a cpala do ní dezinformace a to zcela záměrně, protože mnoho z nich v těch seznamech se objevilo také. Nyní argumentovali, že musejí držet pohromadě, protože jsou na tom seznamu, i když nikomu nic neprovedli. Takže to nebylo asi dobře, že v takové psychické situaci přiletěla do Prahy své záležitosti vyřizovat a ke všemu ještě z neznalosti celé věci vyplnila žádost o lustraci, kde je napsáno: rodné příjmení. Teď se jí to vysvětlovalo, že tam musí napsat Škvorecká - Salivarová Zdena a do toho po ní chtěli, aby předložila OP, který neměla. Pak jí řekli, že si musí zažádat o občanství. Zpátky dostat občanství a do toho opět ono rodné jméno. Napsala tam tedy svoje křestní jméno, že žádá jako Škvorecká Josefa Zdena. Takže, když jí přišlo tohle negativní osvědčení, tak mezitím byly ony "vidličky, které jí upadly" a jak "visela za vlasy" , prostě zoufalé hysterické výkřiky, které já bych nezveřejnila, protože jsem poznala, že to píše v naprostém citovém rozpoložení, kdy to strčí do přístroje a pošle do Evropy. Druhý den by to už třeba neposlala. Už jsem to nevydržela a sešla jsem se kvůli tomu s Petrem Janeškou, který byl v té době v Lidových novinách a řekla jsem mu: "Prosím tě, proč jí to tiskneš? Vždyť tím jí jenom ubližuješ. Tam je ke všemu ten zádrhel, že počítač je blbec, má jí tam vedenou jako Škvorecká Zdena a v momentě, kdy se tam objeví Josefa Zdena, tak vyhodí, že tam není."

NN: Určité neštěstí spočívalo v tom, že místo za námi přišla na seminář o lustračním zákonu v Panské ulici, který pořádali exponenti Helsinského výboru. Paní Škvorecká na to vystoupila v rozhlase, kde nás odsoudila. To byl prakticky hlavní začátek nedorozumění mezi ní a NN.

Irena Gerova: Když přijela paní Škvorecká na ten seminář, který se konal právě v listopadu 1992, kde byl Petr Uhl, Čestmír Císař a samí bývalí komunisté, tak když slyšela ta jména a viděla ty tváře, vzala si mne stranou a řekla mi: " Proboha, kde jsem se to ocitla? Vždyť je to tu samej komouš. " A já jsem jí řekla: " Vidíš Zdeno, to je to absurdní. Celý život jdeš proti nim a teď jim vlastně nahráváš na mlejn." Tak to se mi zdálo, že to alespoň na chvíli pochopila. Mezi tím jí Janeška řekl, že uvedla nesprávné jméno do lustrací. Zeptala se mne na to. Co mi zbývalo, řekla jsem jí pravdu: " Zdeno je to tak, zažádala sis špatně, musíš to vyplnit jako Škvorecká - Salivarová Zdena." Tak ona to skutečně tak udělala a dokonce v té chvíli už předpokládala, že bude evidována, když jim to podepsala a když tam teda je pod tím číslem. Ale to už zase byla informována, že v tomto případě musí žalovat ministerstvo vnitra.

NN: Když mi to takhle vyprávíte, zdá se mi to velmi důvěryhodné, protože toto jsou typicky ženské reakce se kterými si paní Škvorecká sama těžko dovedla poradit. Irena Gerova: Pan Škvorecký, když jsme se bavili ve středu 5. ledna 1994 na chodbě u toho soudu mi řekl, že to je utrpení, protože to vlastně byly takové vlny, kdy se s tím vyrovnala a kdy to pochopila racionálně a pak zase vlna naprosté hysterie, že je považována za fízla a že vlastně celý život udávala a podobně. Takže už to, že k tomu soudu si zavolala onu kamarádku na kterou napsala onen inkriminovaný písemný posudek a podle toho co mi říkali na ministerstvu vnitra, teď když jsme připravovali ten film, tak Zdena Škvorecká má dokonce i v této své žalobě přiznání, že onu tzv. loayalitu tehdy podepsala.

NN: Toto ovšem svědčí pro mnoho dobrého v povaze paní Škvorecké. Na druhé straně se však paní Salivarová - Škvorecká Zdena pod tímto seskupením příjmení v seznamech ale nenachází? Proto jí soud nemohl dát jiný než zprošťující rozsudek.

Irena Gerova: Ale nachází se. Ona tam je a u toho soudu, paní soudkyně JUDr Vostřejšová říká: " Že Zdena Škvorecká je evidována... " V těch materiálech ministerstva vnitra je pouze evidována, ale nechovala se jako agent. Proto soud a to všech těchto případech, kdy oni soudí podle zákona na ochranu osobnosti, rozhodne, že onen dotyčný evidován byl, ale vzhledem k tomu, že " současné veřejné mínění nedělá rozdíl mezi evidencí a to, že se onen člověk jako agent choval, tak soud rozhodne, že MV má za povinnost zdržet se nakládání s faktem, že byla evidována, dokonce ho vymazat". (JUDr. Romana Vostřejšová) Což MV na základě toho se odvolává a snaží se najít další důkazy pro šetření. V případě Zdeny Škvorecké, jméno toho člověka, který jí zapsal do tohoto svazku není čitelné. V pozdějších registrech najdete to jméno napsané hůlkovým písmem. U ní to ještě tak není. V tom roce padesát osm to jen tak naškrábli. Takže MV si pak nemůže zavolat toho bývalého příslušníka StB, aby dosvědčil, že mu to skutečně podepsala. Co je na tom ještě zvláštní, je fakt, že její svazek se nezachoval, což je s podivem, protože většina svazků emigrantů se zachovala v originále, neboť nebyla převáděna na mikrofiše. Což nikdo neví proč. A to pak může zavdat podnět k mnoha fantaziím, jako v případě toho pana Kosa. Ten protože jí neznal si vykonstruoval jakousi Matu - Harri, která to dovedla hrát na obě strany, což ona ten typ vůbec není. Proto paní Škvorecká je ve svazcích také vedena pouze v letech 1958 - 61. Pak jí uložili hned do archivu, protože zřejmě s ní opravdu nic nebylo. Také se divila, proč tam má krycí jméno "Zdena". Vysvětlili jí, že když se zaváděl svazek, že vždy nepostupovali zrovna nápaditě.

NN: Dozvěděl jsem se, že jste mezitím natočila na podobný námět další film. Řekněte nám něco o něm.

Irena Gerova: Můj nový film nese název " Krycí jméno CHAMELEON, aneb lustrace a justice". Natočila jsem ho v produkci NTV, v koprodukci s Českou televizí a za přispění Podpurného policejního fondu. Před veřejností by se měl objevit již začátkem února t. r. V tomto novém filmu používám i výpověď Zdeny Salivarové - Škvorecké o tom jak našla své jméno v seznamech NN. Na příběhu této české spisovatelky žijící v emigraci jsem ukázala nestvůrnost estébácké organizace a jak je to paradoxní, že žena která se do těchto svazků ve svých pětadvaceti letech dostala, tím co vykonala za další desítky let pro naší zemi v Kanadě, dávno vše odčinila a měl by jí proto tento malý poklesek být odpuštěn. V tomto filmu vyvracím na svém případě tvrzení, že kdokoliv se opřel o vnitro, že byl okamžitě zaveden jako agent. Dokonce není ani pravdou, že byl okamžitě i zaveden jako kandidát tajné spolupráce. Já sama jsem byla vedená jako PO, tedy prověřovaná osoba od roku 1985 - 88, poté uložena do archivu. Žádný souhlas ke spolupráci. Odmítla jsem jí a taky tam nejsem. Proto si myslím, že mám právo tento dokument vůbec natočit a v tom dokumentu, kromě případu paní Salivarové, pochopitelně je i odvolací řízení u soudu s Petrem Burianem. Jeho případ je velmi zapeklitý, protože jeho nadřízený orgán si nevzpomíná, že by ho znal, zatímco nadřízený nadřízeného orgánu si vzpomíná velmi dobře. Nikdo to však u nás není schopen rozhodnout. Myslím si, že to je právě nedostatek jak lustračního zákona, tak samozřejmě je to i slabé místo nezávislých soudů. V tomto filmu jsem se tázala na tyto věci jak Petra Cibulky, tak nejvyššího soudce pana Motejla, který říká, že samozřejmě i mikrofiš může být vzata jako důkazní materiál, když to ten soudce chce. Mám za to, že tímto filmem nahlížíme do velkého justičního vzduchoprázdna, protože dnešní soudy se jeví opět již jako velice tendenční. Nevím co je na tom nejasného, jestliže řídící orgán zapíše, byť převedeno z mikrofiše - nemluvím nyní o Škvorecké, ale o jiných případech, o kterých mi vyprávěli zástupci z MV - kde toho je všechno již značný svazek. A proč soud přitom rozhodne, že to není důkazní materiál, protože je to mikrofiš? Nebo, když si řídící orgány oba dva současně nevzpomínají na toho dotyčného a z toho se pak usuzuje na to, že MV nepřineslo dostatek důkazů, tak to je přímo hrozné. To všechno by se mělo vyřešit buď novelizací zákona 451 a nebo by se měl k tomu udělat úplně samostatný zákon. Návrh zásad tohoto samostatného zákona již vypracoval ředitel archivního odboru Jan Frolík, který tvrdí, že když bude zákon na odtajnění těchto svazků, tedy když nevíme zda na nás nějaký svazek někde je, protože jsme přišli s StB do styku, tak požádáme o to, abychom se do svazku mohli podívat. Jestliže já pak ve svém svazku najdu, že na mne donášel pan XY, tak se pan XY bude muset přestat hájit tím, že ho tam řídící orgán zavedl jen tak z legrace. Protože potom tyto dokumenty, přestože jsou svazky těchto agentů již skartované, se mohou dohledat i v našich svazcích, kde na nás ti lidé udávali. Takže, když se vrátíme k paní Škvorecké, existuje-li svazek paní Strnadové - Menšíkové, tak by se v něm mělo nalézt, že paní Salivarová - Škvorecká o ní napsala, že se stýkala s bulharskými studenty.

Luboš Vydra: To je celkem jasné. Registry svazků si vnitro nevytvářelo pro pobavení, či krácení dlouhé chvíle, ale proto aby s nimi mohlo hlavně pracovat. To znamená, že musely být naprosto přesné. To však by velmi rádi zamlžili právě naší novopečení bohorovní liberálové s bolševismem v krvi.

Irena Gerova: Myslím, že tohle se mi povedlo právě v tom posledním filmu názorně ukázat. A až to uvidí diváci, tak jsem přesvědčena, že už nebudou věřit tomu, co tvrdí na př. paní doktorka Šilhánova za Helsinský výbor, která říká: " Já to vím, že oni si dělali čárky." Pan Frolík na to odpovídá: " Žádné takové čárky jsem neviděl."

Ve filmu dokumentuji, že to ve skutečnosti znamenalo založit desky, svazek - to byla jedna věc. Ty desky byly předtištěné. Tam dokonce bylo již i registrační číslo. Do té knihy, která odpovídá právní hodnotou matrikám, což byl registr svazků, byly zapsány údaje. Do těch desek se ta kniha zakládala a k tomu ten kdo to obsluhoval ještě vyplňoval statistickou kartu. Ta karta šla ještě k dalším úředníkům, kteří na jejím podkladě vytvořili evidenční kartu. Od určitého roku šly tyto údaje ještě do počítače. Takže ten mechanismus byl tak vypracovaný, že si tam nemohl nikdo dělat nějaké čárky jest-li se zavedl nebo ne. Doufám, že na základě tohoto dokumentu a toho jak vnitro vlastně prohrává soudy, se tuto věc vlastně povede dovést zas o kousek dál, kde by již vlastně dávno měla být, totiž aby každý mohl do svého svazku a mohl se s nim seznámit. Otázka ovšem zůstává jestli se mohou se svými svazky seznamovat i agenti.

NN: Paní Gerova, slyšel jsem, že vás ze soudní síně vykázali, protože toto soudní pojednání bylo vyhlášeno za neveřejné. Co nám k tomu můžete říci?

Irena Gerova: Již když jsme chtěli natáčet soudní přelíčení s Petrem Buriánem tak nám pan doktor JUDr. Novák vykázal ze soudní síně s tím, že jednání bude neveřejné, protože stále platí zákon 102, 71 Sb. Takže naše soudy se stále řídí podle nějakého komunistického zákona. Stejně tak paní doktorka Romana Vostřejšová mi sdělila, že toto jednání bude také neveřejné, ačkoliv v případě paní Škvorecké nevypovídal žádný pracovník StB a to prý z důvodů, že bude číst tajné materiály. Nevím jaké tajné materiály tam mohla číst. Jsem si jistá, že o případu paní Škvorecké toho vím daleko víc než JUDr Vostřejšová a že kdyby tam opravdu něco tajného bylo, tak bych to do filmu stejně nedávala, protože jsem vázána k MV jakousi garancí. Nyní, když poněkud abstrahuji od toho natáčení, tak se divím, proč tam nemůže být veřejnost, když jsou to vlastně věci, které se týkají minulé éry a práce zločinecké organizace. Nechápu proč je to pořád neveřejné a to ke všemu podle nějakého zákona z roku 1971, tedy z časů hluboké normalizace. Jsem přesvědčena že veřejnost má znát pravdu o tom jak se StB chovala. Když vypovídají příslušníci bývalé StB, proč to veřejnost nemůže slyšet? To je absurdní. A to samé říká v mém filmu dokonce i nejvyšší soudce pan doktor Otakar Motejl.

NN: Děkuji za rozhovor.