--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cába Stanislav
Název: Pohled zpět
Zdroj: NN Ročník........: 0004/006 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Současný vývoj věcí, který nás naplňuje uspokojením (autor psal tento materiál na počátku roku 1990 - pozn. red.), a který je i satisfakcí za prožitá utrpení, mě současně nutí k jakémusi pohledu zpět. Jak to vlastně všechno bylo?

Vrátil jsem se po maturitě v r. 1945 do své rodné obce Dřínov na Chomutovsku. Rodiče tam měly postavený rodinný dům, který jsme opustili po vpádu nacistů. Nastoupil jsem hned jako úředník na ONV v Chomutově, kde pociťovali v té době zoufalý nedostatek pracovních sil. A od toho okamžiku se mi před očima rozvíjí děj, ve kterém KSČ, opírající se o sovětskou armádu, usiluje všemi prostředky o uchvácení moci v republice. Okresní národní výbor je ostatně také plně ovládán komunisty, kteří tam mají svého předsedu.

Prvním je "Velký partyzán Honza", jinak Karel Sobotka. Sekerník, který je cca po půl roce ale usvědčen, že byl sice členem nějaké partyzánské skupiny, ale jen proto, aby ji vydal Gestapu. Musel být odvolán a byl odsouzen. Vystřídal ho další, samozřejmě opět komunista. Student, dělník z Válcoven trub v Chomutově. Také jeho kdosi poznal jako spolupracovníka s nacisty a musel být odvolán. Nastoupil další komunista, řídící učitel Pavlík. Náhodný návštěvník ONV z Kladna v něm poznal zase "Předsedu ligy proti bolševismu" za války v Kladně. Protože byl ale přece jen schopnější než jeho předchůdci, byl "odstraněn do funkce krajského školního inspektora v Ústí n/Labem. Oporou KSČ na vesnicích byli lidé ze smíšených manželství, kteří po celou válku zůstávali v pohraničí a čile spolupracovali s nacisty. Jejich úroveň byla obvykle tak nízká, že nižší ani být nemohla. Vzpomínám si například na tajemníka MNV v Albrechticích Karla Křehotu. Vydal ze své funkce tajemníka MNV následující vyhlášku. "Chovatelé slepic se upozorňujou, že nesmí na osetá pole. Jestli je rozhrabou, budou potrestaný." Jiný komunista Beran zase ve funkci bezpečnostního referenta MNV fackoval na potkání nekomunisty, kdy se mu zachtělo. Měl pro to kvalifikaci. Byl před tím třikrát odsouzen, naposledy za násilné smilstvo na nezletilé. Tajemník z Údlic, reemigrant z Francie, či Belgie, samozřejmě také komunista, žádal zřízení zastávky v Kyjicích, aby obyvatelé obce mohli jezdit na univerzitu do Chomutova. Nejzábavnější bylo, že tu zastávku nakonec prosadil, i když v té době jezdili z Kyjic do Chomutova nanejvýš 2 - 3 dospělí lidé do zaměstnání. A všude se vyvíjel maximální tlak na vstup do KSČ. Kde zatím nestačil tlak, tam se kupovalo. Za přidělené rodinné domky po odsunutých Němcích, za přidělené zemědělské usedlosti, za vše, čím KSČ tehdy disponovala. V obci Ahníkov odmítala KSČ dovolit založení jiných politických stran. Prostě to nedovolila.

Protože ale tehdy přece jen ještě existoval pevný právní řád, vymohly si ostatní zákonné politické strany obsazení obce četníky (bylo jich na to třeba 3 autobusy), aby mohly své organizace založit. Teprve pod ochranou četníků to prostě bylo možné. Po odjezdu četníků neměli ovšem členové ostatních politických stran lehký život. Proto je mi k smíchu, když komunisté operují počtem získaných hlasů v těchto posledních svobodných volbách.

Ve Dřínově se objevil jako správní komisař poručík Milan Choc se svým sluhou či příkazníkem Evženem. V uniformě poručíka naší východní armády, se ztužkou za zranění a s tmavými brýlemi na očích. Obsadili vilu po německém úředníkovi z dolu Grohman, pak Koněv. V obsazené vile zhasínali žárovky výhradně střelbou z pistolí. Chovali se vůbec jako okupanti.

Milan Choc mě jednou navštívil a projevil zájem o bližší vztah. Dal jsem mu jasně najevo, že nemám zájem, a tak jsme se chladně rozešli. Potkali jsme se pak už jen občan, když byl na ONV za předsedou ONV. Pak se najednou objevil jako nadporučík a krátce nato šel dělat komisaře do obce Kienheid na samých státních hranicích. To byla vysídlená obec, kde zůstalo jen pár lidí. Proslýchalo se jen, že tam Choc pořádá obrovské hostiny pro představitele ONV, policie a posádky v Chomutově.

Někdy v r. 1946 za mnou do kanceláře přišla dcera bývalého německého starosty v Kienheidu, který jako uznaný antifašista mohl i s rodinou v obci zůstat. Měl jsem tehdy mimo jiné na starosti hospodářské delikty. S pláčem mi sdělovala, co se v Kienheidu děje, jak tam komisař nadporučík Choc vybíjí všechen dobytek na hostiny pro funkcionáře z Chomutova. Její otec se obává, že to nakonec bude obráceno proti němu a že bude volán k odpovědnosti. Poslal ji proto, aby jeho jménem na celou situaci upozornila.

Udělal jsem o této návštěvě ihned úřední záznam a řekl jí, aby se klidně vrátila domů, že se už o ostatní postarám. Otci aby vyřídili, že tam pošlu pracovníky hospodářské kontroly, kteří se už postarají o nápravu stavu. Okamžitě po jejím odchodu jsem pak úřední záznam předal tajemníkovi ONV, což byl rovněž komunista, a opis jsem poslal na ministerstvo. Hned následující den jsem do Kienheidu poslal dva pracovníky hospodářské kontroly. Pány Primuse a Mejdu. To komunisté nebyli. Vrátili se z Kienheidu vyděšeni tím, co zjistili. Bývalého německého starostu ani jeho dceru už nezastihli naživu. Zjistili, že Milan Choc musel být okamžitě po návštěvě dcery bývalého německého starosty o všem informován. Musel ho tedy informovat buď tajemník, nebo předseda ONV. Oba komunisté.

Choc na to reagoval okamžitě tím, že bývalého německého starostu odvedl do lesa, zastřelil a zahrabal. Když se dcera vrátila domů z ONV a sháněla se po otci, řekl jí kdosi, že byl naposledy viděn, jak jde s komisařem Chocem do lesa. Zpět že se pak vracel už komisař Choc sám. Selhaly jí nervy, rozběhla se za Chocem a chtěla vědět, kde je otec. Zavedl ji do lesa také, zastřelil a zahrabal vedle otce. Milan Choc tedy dvakrát vraždil. Kromě toho se zjistilo, že stačil za poměrně krátkou dobu zdecimovat stáda dobytka v obci. Vše na hostiny s pitkami, pro zvané funkcionáře ONV, policie a posádky z Chomutova. Navíc zjistili, že Choc nebyl nikdy důstojníkem, ani vojákem naší východní armády, a dokonce vojákem vůbec. Nebyl ani vysokoškolák. Pocházel prý ze slušné pražské rodiny.

Byl vzat okamžitě do vazby okresního soudu v Chomutově a předán pak do vazby krajského soudu v Mostě. Obžalován za prokazatelné 2 vraždy a těžké hospodářské delikty, které se tehdy, v době ohroženého zásobování, tvrdě postihovaly.

Pak jsem byl zařazen pracovně jako plánovač ONV a s celou věcí jsem ztratil kontakt. Po posledních svobodných volbách, před kterými si KSČ kupovala hlasy předáváním konfiskátů do vlastnictví, se její snahy o uchvácení moci projevovaly stále výrazněji.

Pak komunistický puč v únoru 1948. Protože jsem byl jedním ze dvanácti zaměstnanců, kteří hlasovali proti rezoluci ÚRO, byl jsem ve zprávách pražského rozhlasu označen za nepřítele lidově demokratického zřízení a reakcionáře a vyakčněn. Propuštěn ze zaměstnání.

Po týdnu jsem byl zpět písemně povolán do služby a dozorem nade mnou byli pověřeni hned tři komunisté. Plnili toto poslání svědomitě. Jeden z nich mi pak důvěrně sdělil, že mám na příkaz okresního tajemníka KSČ být získán, nebo přiměn ke vstupu do jejich strany. Neuspěli a stačil jsem pak na 2 roky zmizet do vojenské uniformy, jako prezenčně sloužící voják. Ač s pověstí nespolehlivého, jsem získal doporučení do školy pro důstojníky pěchoty v záloze. Dal mi ji po delším zdráhání člen MNV ve Dřínově, komunista, kterému jsem šetrně naznačil, že znám jeho minulost. A to je zase jiná kapitola mého života.

Při prvním veřejném shromáždění aspirantů v posádce Těchonín v Orlických horách, kde jsem se octl, vyzval osvětový důstojník škpt. Rudolf všechny přítomné, aby se přihlásil každý, kdo byl a jue členem strany. Pobouřilo mě zase, s jakou samozřejmostí se předpokládá ta jedna jediná strana KSČ. Protože to ale výslovně neřekl, bylo to podle jeho názoru zbytečné, a já býval až do sloučení členem Čsl. soc. demokracie, zvedl jsem ruku. Byl jsem zřejmě zaregistrován jako komunista.

Následující den jsem byl v plukovním rozkaze jmenován osvětovým poddůstojníkem roty. S povinností provádět denně tzv. desetiminutovky "morálně politické výchovy". Začalo mě zajímat, co bude dál, a rozhodl jsem se tu hru přijmout. Předpokládal jsem, že tu bude mít rychlý konec, až dojde na předkládání stranických legitimací. Prováděl jsem tedy denně, před nástupem do zaměstnání, desetiminutovky. Mluvil jsem o veřejné správě. Jaký je rozdíl mezi veřejnou správou za první republiky a po válce. Úzkostlivě jsem se vyhýbal zmínce o KSČ či komunistech vůbec. Snad za 14 dnů byl na kontrole jmenovaný osvětový důstojník. Byl unesen. Za pár dnů nato jsem byl v rozkaze jmenován zástupcem osvětového důstojníka útvaru. Měl jsem se okamžitě přestěhovat do jeho kanceláře. Řekl jsem si, že tak daleko nemohu jít a odmítl jsem to. Musel jsem, vyhrožoval mi nejpřísnějšími tresty. A tak jsem nastoupil do kanceláře osvětového důstojníka, jako jeho zástupce. Byl to důstojník zdůrazňující bídu první republiky (ve které už sloužil jako důstojník) a používající často výrazů "svoloč reakcionářská" a podobně. Přesto se mi jevil spíš jako spekulant než fanatik. Situaci mi značně zlehčovalo to, že byl neobyčejně pohodlný, pěstoval si své libido a své koníčky (malování) a přenesl postupně všechnu práci na mě. Napřed mi uložil spolupráci při morálně politické výchově posádky. Byly to takzvané dvouhodinovky na kulturním sále, které musely pravidelně absolvovat postupně všechny rody. Povinná byla i účast důstojnického sboru, který neprojevoval žádné sympatie s KSČ. Krátce nato zjistil: "Děláš to lépe než já, budeš to dělat sám." A přitom jsem na dvouhodinovce, na které byl na kontrole zase, ani v nejmenším nevelebil KSČ a její činnost. A pak mi předal klíče od trezoru, svoji faksimilku, povinnost vyhotovovat kádrové posudky na bývalé aspiranty, kteří se ucházeli venku o zaměstnání. Prostě de jure byl osvětovým důstojníkem on, de facto já. To už jsem se připravoval na nejhorší. Počítal jsem s tím, že to musí bezpodmínečně "prasknout". A aby byla míra dovršena, jmenoval mě zapisovatelem na schůzích útvarové organizace KSČ. To jsem zase kategoricky odmítl s tím, že už mám tak dost práce. Zase jsem musel. A tak jsem sledoval a zapisoval jednání útvarové organizace KSČ. A bylo to zajímavé. Získal jsem zajímavý přehled o charakteru a činnosti aspirantů komunistů, kteří puncovali své kamarády označením "třídní nepřítel", "zuřivý národní socialista", "zakuklenec" atd. atd. Vyznamenávali se zejména bývalý tajemník KSČ v Ústí n/Labem Jirkovský, pozdější aktivista ČSM, KSČ a Četky Švamberk a další, jejichž jména si už nepamatuji.

Řekl jsem si nakonec, že není mojí vinou, že byli tak drzí a každého, kdo se přihlásí za člena strany, považují hned za člena té své, jediné strany. A že se budu snažit být užitečný dál. Osvobodil jsem důstojnický sbor od povinné účasti na dvouhodinovkách, nad čímž projevovali zjevně radost. Dvouhodinovky na kinosále jsem si vždy připravil tak, že jsem komunisty, o kterých jsem věděl (věděl jsem o všech), pověřil různými úkoly. Zhotovením nástěnek, malováním plakátů. A na kinosále zbaveném udavačů pak panovala družná zábava. Měl jsem ostatně přehled i o udavačích nekomunistech, se kterými jsem nakládal stejně. Kancelář osvětového důstojníka byla totiž také sběrnou udání. Ta jsem tam, kde jsem se nemusel bát zrady, předával postiženým, jiná ničil. Druhou centrálou byla ovšem ještě kancelář zpravodajského důstojníka posádky, kterým byl tehdy škpt. Hrubý. Zajímavý člověk, který se navenek nijak neprojevoval a na kterého jsem si dával pozor. Ten si na mě najednou zasedl a trval na tom, že musím do voj. zpravodajské služby. To už hrozilo velkým malérem, a tak jsem kategoricky odmítl s tím, že na to nemám povahu, a to zejména ne v současné době. Nabízel mi okamžitě hodnost poručíka s tím, že budu rychle povyšován dál a spoustu jiných výhod, asi v té době běžných. Odmítal jsem dál s tím, že za žádnou cenu to dělat nebudu. Pak za mnou jednou večer přišel jeho zástupce, lesní inženýr (jméno si už nepamatuji) a pod pečetí tajemství a slibu mlčenlivosti mi sdělil, že "šéf ví, kdo jsem". Zachytil prý jeden můj dopis, který jsem dal na poštu 5 km od posádky a ve kterém jsem si dělal legraci z dané situace kolem mě. Odcitoval mi jednotlivé jeho statě. Musel jsem mu slíbit, že o tom absolutně pomlčím, protože by to "stálo hlavu jeho šéfa i jeho jako zástupce". To jsem také až do současné doby dodržel. Přesto jsem znovu kategoricky odmítl. Abych zpravodajskému důstojníkovi situaci zjednodušil, dal jsem na "vepřových hodech" v jídelně důstojníků a aspirantů kapelou útvaru zahrát "Pod hvězdnatým praporem". Utekl odtud a už mě ke vstupu do zpravodajské služby nevyzýval. Až po r. 1968 jsem se dozvěděl, že byl později souzen a odsouzen na 16 let. Za co, přesně nevím. Komunista to tedy nebyl! Pak byly prověrky legitimací KSČ a vylepovaly se prověřovací známky. Kdo ji nezískal, propadl. Balil jsem pomalu a připravoval se na nevyhnutelný konec. K mému úžasu mi prověřovací známku poslali. To už jsem nechtěl věřit svým očím. A tak jsem vyhotoval dál kádrové posudky a prováděl "morálně politickou výchovu", poslouchal v kanceláři osvětového důstojníka zahraniční rozhlas. Jednou jsem dokonce zapomněl vypnout rozhlasové zařízení a vysílal jsem Svobodnou Evropu na roty.

Teprve na upozornění věrného a spolehlivého kamaráda, který o mně vše věděl, jsem to honem vypnul. Bylo to naštěstí v sobotu večer a udavači byli mimo posádku. I tak se o tom pak dost mluvilo, ale jen mezi spolehlivými.

Stanislav CÁBA