--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Demokracie existuje !
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Neurvalé poznámky Jana Beneše k seriálu Existuje demokracie, Jiřího Poláka

Nemohu se vyjádřit k prvé části, jejíž obsah mi unikl, ale považuji za nezbytné komentovat část II. a část III. (NN č. 7/94).

Za prvé je zcela zcestné srovnávat strukturu vytvořenou Otci zakladateli s Marxismem-leninismem. Je to vidění evropského intelektuála vězícího trvale v pocitu poddanství vůči státu a jeho převodním pákám, ve víře v jakýsi úřad, či osvíceného vládce, který spravedlnost nastoluje.

Americká ústava a systém od ní a na ní vybudovaný se nejen nepřežily, ale nezbývá než obdivovat Otce zakladatele, jak geniálně si před více než dvěma sty lety uvědomovali, řekněme "Parkinsonovy zákony" společnosti, a snažili se předejít jejich uplatňování. Od začátku se zde vedl spor, probíhající například mezi Jeffersonem a Washingtonem. Ten prvý směřoval k úplné samostatnosti Obce, ten druhý byl pro silný stát Obci nadřazený. Ten prvý také propustil své otroky a účastnil se založení společnosti starající se o zpětný dovoz do Afriky (viz pozdější vznik státu Liberie tamto), protože si uvědomoval nebezpečí skrytá ve střetu dvou zásadně odlišných kultur, ten druhý si tyto starosti nepřipouštěl a pilně nakupoval pozemky, které otroci neméně pilně vzdělávali.

Odmítání politických klik, tedy evropských stran, nelze než schválit, protože to odstraňuje tak zvanou stranickou disciplinu. Po celou existenci Spojených států spor mezi Franklinem a Washingtonem vlastně pokračuje, i když pravomoci federální vlády rozřešila a vznik amerického národa tak zapřičinila Občanská válka.

Zásadně nesprávné ve svém zjednodušení je i paušální odkaz na uchvácení severní části Mexika, a všecky ty ostatní hříchy. Na které pravda mnozí Američané dodnes poukazují. Asi tak právem, jako kdybychom si nárokovali Královec ad vocem Přemysla Otakara II. Naposledy jsem to zaslechl na Harvardu od takového chudého mexického studenta, který si do Cambridge dovezl letecky hned dva jezdecké koně. Skutečnost je poněkud jiná. Za prvé se stačí podívat na to, jak vypadá území, které Mexiko Spojeným státům tehdy neodprodalo (podobně jako koupily od Napoleona Louisianu a od Ruska Aljašku). Za druhé, v době vzniku Republiky Kalifornie i Texaské republiky jako samostatných států, byly USA mnohem slabší než tehdejší Mexiko, co do počtu obyvatel, armády i průmyslové produkce, a ve Washingtonu D. C. vláda zatraceně váhala (trvalo to léta), než připustila vstup těchto států do UNIE, právě z obavy nedostat se do sporu s Mexikem. Však Texas má na dobu své samostatnosti dosud památku ve funkcích samostatných vyslanců ve světě, neboť ani po vstupu do UNIE tyto úřady nikdy nikdo nezrušil.

Přehled dějin Spojených států podaný Jiřím Polákem lze tudíž považovat za zkreslující, a tudíž nesprávný.

Zcela obdobně je tomu i se zásadou rovnosti všech lidí. Všichni lidé jsou si rovni ve Spojených státech, platí, a hezký počet procesů proti diskriminaci to může dokumentovat. Tuto zásadu ovšem nijak nemůže narušit shodné vědomí, že skutečnost toho, že lidé jsou si rovni, zároveň neznamená, že jsou i stejně kvalitní. Shodnou možnost uplatnění však zároveň neznamená, že usídlení horského kmene Mengů z Indočíny, které hrozil komunismus tamto vylikvidovat (a provedl to, pokud neuprchl), značí pro ty lidi verzi telefonních seznamů v jejich jazyce, zastoupení před soudem v jejich jazyce, testy k řidičskému oprávnění v jejich jazyce, atd. V celé Kalifornii například existují tyto věci (včetně úřadů pro sociální podporu a v nezaměstnanosti (anglicky a španělsky, v oblastech osazených příslušníky těchto minorit ještě i vietnamsky a čínsky). Obdobně veřejní služebníci v Ciceru a Berwynu v Illinois musí mít zkoušky z češtiny, dtto některé oblasti Iowy, Nebrasky a Texasu, hasič, policajt, listonoš etc.).

Zlomný bod nastal teprve ve chvíli, kdy došlo k několika případům vztyčení mexické vlajky nad americkou školou se španělským vyučovacím jazykem, ale financovanou arciť poplatníkem z obou jazykových oblastí, a té anglické dominantně. Takže v roce 1984 z toho byla referenční otázka u voleb. Také volební poučení ovšem vydána anglicky i španělsky. Čtyřpětinová většina rozhodla pro americkou vlajku, a stejná i pro angličtinu jako základní školní jazyk. Většina poroučící menšině? Ale kdepak, v Kalifornii zdaleka netvoří "bílí" čtyři pětiny, ani ti anglicky mluvící ne. Limitace na pouhou španělštinu prostě značí možnost uplatnění právě jen ve španělsky mluvící oblasti. Tak jako čeština, se kterou jste se ještě v sedmdesátých letech obešli v Berwynu či Ciceru, to znamenala. T. j. zůstat občanem ghetta, nikoli Američanem.

V expansi Evropanů pomíjí pak Jiří Polák jeden závažný rys, a tím je křesťanství, či odkaz židovsko-křesťanské civilizace a jeho úcty k jedinci, který této expansi, šíření této víry, položil základy.

Rovněž nemám pocit, že mi, například v Pacific Grove, vládla snadno identifikovatelná oligarchie. Tahle možnost hrozila naší obci roku 1982, kdy se tam zakoupil (na trvalý pobyt a takové ty věci se ho arciť nikdo neptal) bohatý Arab. Hodlal tam vybudovat cosi, co by ráz městečka narušilo. Navíc se jmenoval Onan. Tedy tím posledním ze jmen. Počínal si chytře, a k projektu si nechal celkem šest z desíti členů městské stavební komise (čestná nehonorovaná funkce) vyhotovit výborně zaplacené studie, takže projekt byl radnicí schválen. Naštěstí k jeho realizaci nelze v USA přistoupit bez veřejné debaty. Vystoupili tam dva členové našeho sousedství, Arabovi krajané, s nadšením pro projekt, a několik desítek (z asi 900 shromážděných) proti němu. Při prohlídce plánů navíc zjištěno, že studie k nim podepsali členové stavební komise. Na místě byli nuceni odstoupit, a městečko tudíž zůstává zachováno ve své Steibeckovské podobě.

Zásadní omyl pojetí pana Poláka (z toho, co dosud přečteno) tuším vězí v tom, že považuje nějakou pravdu za špatnou jenom proto, že je stará.

TV, rozhlas a moderní komunikační prostředky jsou jistě cosi, o čem neměli Otcové zakladatelé potuchy. Měli však potuchy o podstatě lidských bytostí, a položili tudíž základy k tomu, co lze souhrnně nazvat Americký způsob života. Moderní komunikační prostředky ho práve jen vhodně doplňují. Stály za ukončením diskriminace Afroameričanů v některých státech bývalé Konfederace. Zveřejněním těchto zkušeností na obrazovky ve zbytku USA se prostě tato praxe stala dále neobhajitelnou. Že pravdu měl spíše Jefferson, pak mám za dokázané tím, že většina dnešních městských center v USA má černé starosty, a kvete tam nepotismus, korupce, kriminalita a obecný finanční úpadek. Což vše jsou, ano, velice přesně, projevy tak zvané neamerické činnosti, tedy toho, co velice základně ohrožuje demokratické mravy.

Právě tak jako nápor illegálního přistěhovalectví z oblastí odlišných kultur, zejména z jižní části kontinentu, které ani USA nejsou schopny pozvolna integrovat.

Obecný úspěch Reaganovy administrativy vězel v tom, že se obracel k vědomí starých pravd. Například welfare přešel z rukou federální byrokracie na místní správní úřady. Clinton se zase snaží v duchu nejlepších tradic socialismu vytvořit, pod pretexem obecného zdravotního pojištění například tak zvaný silný stát, t.j. dominující postavení federální administrativy nad občanem a obcí. Tedy další uplatnění byrokratické zpupnosti podle všech pravidel Parkinsonova zákona (v USA MurphyŢ s Law). Zvyk nebýt otrokem stranické discipliny, zajisté prospěšný, pak naštěstí v Americe také znamená, že nemá automatickou podporu své většinové strany v Kongresu. Už proto, že zákonodárce, ať už senátor, či kongresník, je volen přímo občanem voličem, a teprve druhotně je členem jakési strany. Hlasování pro nepopulární předlohu zákona, které by nedokázal před svým voličem obhájit, pak ho automaticky zbavuje jeho podpory v nejbližších volbách, nehledě na možnost, v případě vážného porušení ethických pravidel, že ho volič může rovněž odvolat. A porušením takových pravidel je třeba lež. Zločin prezidenta Nixona vězel právě v tom, že si jako hlava státu dovolil lhát, a byl přitom chycen. - V době Watergate byl autor těchto řádků na Harvardu a téměř neustále ve sporu s levicově zaměřeným okolím. Viděl ve Watergate právě jen pokus oslabit USA. To vše ve vleku svého dosud evropského a totalitního myšlení, ve kterém vyrostl.

O málo let později měl možnost narazit na sovětského pilota Bělenka, toho, co ulítl s Migem 25. Pro něj byla i politrucká informace o Watergate dost k tomu, aby se rozhodl pro útěk, ačkoli patřil ke kastě privilegované hned po nomenklatuře ÚV. Dokonce byl, jako model nového sovětského člověka, také na titulní stránce časopisu Sovětský voják. Dvakrát.

Jeho myšlenkový postup ovšem dodnes považuji za důkaz toho, že svobodné lidské myšlení nelze definitivně potlačit a zmanipulovat.

Ta politrucká informace zněla: V USA vyhodili prezidenta, protože lhal.

A dávno v komunismu narozený Bělenko, prošlý právě jen sovětskými školami a velice selektivním řízením pro piloty špičkových letadel, si uvědomil jediné: Vždyť ale tady lhali vždycky všichni a nikdo je vyhodit nesmí.

Na druhé straně nebyl schopen pochopit, když si šel s tlumočníkem a strážcem od Marínů koupit v USA prvý oblek v životě, že není zaveden do vládní prodejny.

Odveden tedy z Marshall Field and Company k Searsům, potom k Macys, nic nedokázalo zvrátit jeho přesvědčení, že je záměrně šálen.

"Když to není vládní prodejna, jak je možné, že tady při všem tom zboží není v jedenáct dopoledne žádný zákazník ?"

Tak, a vysvětlete to, holoubkové !

Řekl bych, že obecně evropský pohled na USA podobá se v mnohém právě nadporučíku Bělenkovi.

V Bělenkově případě byly naštěstí k dispozici finanční prostředky, a defektor posazen k řídícím pákám letadla, které si sám pilotoval (navigaci libovolného směru zajišťoval tlumočník) a se kterým sám libovolně přistál o dobré 3 000 km od Washingtonu, tam si na plánu města vybral čtvrť, a posléze i obchod, kde si kvádro zakoupil. Pak uvěřil, ale nemyslím, že už tehdy pochopil. Jan Beneš