--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Vyšší princip
Zdroj: NN Ročník........: 0004/008 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vražda na tyranu je zločinem O návrat k legalitě a obnovení právního řádu se starají rehabilitační soudy. Například sám autor těchto řádků byl rehabilitován. Pan doktor Urválek už není k dispozici, aby učinil návrat k právním poměrům osobně, ale justiční aparát byl pochopitelně převzat z éry komunistického nelegálna. Nemyslím si, že to bylo ku prospěchu právního vědomí doby. I kdyby se JUDr. Urválek e tutti quanti dneška dožil, zákon č. 199/90 jej činí za provedené zlo beztrestným. Sametová revoluce hodlala být sametovou - pokud jde o viníky. Kupodivu samet došel v okamžiku, kdy šlo o oběti a jiné než finanční vyrovnání, přičemž oběť musí navíc utrpěné škody dosti lopotně prokazovat.

Kupodivu, nenašli se ani velice nedávní viníci smrti Pavla Wonky. Prohlášení prezidenta státu v cause Wonka, prohlášení ve smyslu, že každý z nás nese díl odpovědnosti za smrt toho dobrého člověka, musím přes úctu k Václavu Havlovi považovat za kontroverzní a nepravdivé. Za smrt Pavla Wonky nesou vinu určití, konkrétní lidé, stejně jako určití, konkrétní lidé nesou odpovědnost za vše ostatní, co se v Československu odehrálo od února 1948, a částečně i před 25. únorem onoho roku, kdy byl například na příkaz Jiřího Pelikána zatčen předseda spolku křesťanských akademiků dr. Felix Uhl, aby snad při vývinu únorových událostí nějak nepřekážel.

Odpovědnost nesou ti, kdo rozhodovali, soudili, žalovali, vykonávali nelegální moc, propagovali ji, jásali nad ní a pomáhali zakrývat její podstatu. Tak jako u Pavla Wonky, tito, a nikoli my všichni.

Byli ovšem muži a ženy, kteří se s nelegálností moci nesmířili a u vědomí nezadatelného lidského práva odporu k útisku se proti této moci postavili. A tak si dne 31. března 1950 přišla pro sedláka Vladimíra v malé vesnici v jižních Čechách StB. Třídní vědomí vykonavatelů moci sice stačilo k tomu, aby sedláka Vladimíra spoutali, poněkud mu namlátili a vstrčili ho do vozu, ale už nikoho k tomu, co učiní každá pořádná policie všude na světě: k osobní prohlídce. Sedlák Vladimír měl za okrajem kalhot pod kabátem pistoli, nikoli že by se chystal k ozbrojené akci, ale prostě protože nevěděl, že ho jdou sebrat. Pokládal návštěvu za obvyklou prohlídkovou buzeraci a pistoli - suvenýr z války - chtěl narychlo uklidit z očí.

Zatímco četní a samopaly ověšení vykonavatelé moci obraceli naruby jeho obydlí, zůstal ve voze sám se šoférem StB, strážmistrem Josefem Plonerem. S vykonavatelem nelegální moci Josefem Plonerem, dodejme. Na ruce nebylo spoutanému vidět, a tak se v krytu zadního sedadla dokázal dostat ke zbrani a dostat i náboj do komory a pak i z vozu. Na vykonavateli moci nechtěl víc, než jen aby mu otevřel vrata.

Josef Ploner nejprve souhlasil, ale pak měl za to, že pistole ve spoutaných rukou není tak velká hrozba, a svalil spoutaného sedláka na zem.

I to samozřejmě udělal z technického hlediska neodborně a špatně, a sedlák Vladimír dvakrát neodborně stiskl spoušť. Pak se i s pouty na rukou vydal na hranici, kterou ještě téže noci překročil.

Ostatní vykonavatelé moci, ač ozbrojeni samopaly, se po výstřelu neodvážili opustit sedlákovo obydlí, takže Josef Ploner, přestože jeho zranění nebyla smrtelná, vykrvácel. Žádný z těchto detailů ovšem není důležitý ve smyslu práva nedat se sežrat nelegální mocí a postavit se jí na odpor.

Ve spárech moci ovšem zůstala matka sedláka, jeho žena a dcera. Dcera byla vcelku v krátkém čase předána k "řádné výchově". Matku propustili ze zdravotních důvodů po půl roce.

Sestra a manželka sedláka Vladimíra strávily v kriminále "za spoluúčast" osm a deset let.

Dceru vypustili za sedlákem Vladimírem do USA roku 1988, po složení poplatku u Státní banky. Ženu nevypustili ani tehdy. Dne 17. listopadu 1950 odsoudil státní soud v Praze, naštěstí v nepřítomnosti, sedláka Vladimíra k trestu smrti za zločiny velezrady a vyzvědačství - a ovšem vraždy vykonavatele moci. Dne 11. října 1990 rozhodoval o tomto případě znovu Krajský soud v Českých Budějovicích ze předsednictví JUDr. Josefa Chromého. Ve smyslu zákona č. 119/1990 sice zrušil vyzvědačství i velezradu sedláka Vladimíra (kvůli které ho přece tehdy StB navštívila), ale ponechal v platnosti rozsudek za vraždu, a sice v tom smyslu, že původní trest smrti jen pozměnil na 15 let odnětí svobody. Postavit se na odpor nelegální moci je tedy dosud trestné. Kdyby se sedlák Vladimír nebránil, mohl si už tehdy krásně odsedět svých deset patnáct let, dnes by za to byl rehabilitován a dokonce mohl dostat i jakési splátkové odškodné. Sedlák Vladimír volil možnost zůstat silou své vůle svobodným člověkem a jeho vzpoura proti nelegálnosti moci je československou justicí odměněna ve smyslu zákona č. 119/1990 patnácti lety.

Vzhledem k tomu, že vykonavatelé nelegální moci se těší beztrestnosti, nezbývá mi než zákon č. 119/1990, byť jsem sám byl na jeho základě rehabilitován, pokládat za špatný a neodpovídající většinové vůli obyvatel státu. Neboť sedlák Vladimír nebyl vrah, ale bojovník za svobodu své země. Kdyby Gabčík, Kubiš a ostatní přežili, museli by se i dnes bát vycestovat do Německa proto, aby nebyli souzeni za vraždu? Jan BENEŠ