--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Poznámky neurvalého Beneše k úvahám Jiřího Poláka o demokracii
Zdroj: NN Ročník........: 0004/009 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

II. I v této části prosvítá jasně vznešený pohled evropského levicového intelektuála, který se zásadně nenechává mýlit fakty. James Madison, čtvrtý prezident USA, byl formulátorem protibritské politiky tehdejších Federalistů, zastánce tak zvaného silného státu a omezené svobody obcí (komunit), ve prospěch nadřazeného státu. O čemž právě pojednává jeho X. manifest Federalistů. Počáteční vývoj v USA mu nedal zapravdu, když došlo k válce s Anglií roku 1812 (právě za jeho prezidentování). Novoanglické státy se v rámci své nezávislosti na problémech Unie odmítly účastnit (měly s Anglií báječné obchody). Jeho zásadním stanoviskem proti federaci však zároveň byla opozice Hamiltonova programu jednotné finanční politiky USA, která se však ukázala v té době nejvýznamnějším jednotícím prvkem Unie, a nakonec to byl právě Madison, kdo tak zvaný Hamiltonův Akt jako zákon, po dvacetileté kritice, podepsal.

Jinak autor ovšem vychází hlavně z té překrásné evropské a americké levicové premisy Blame America First, tedy ze všeho nejdříve obviň Ameriku. Opakuje tedy znovu plytkosti vyvrácené už předešle. Mexico, Indiáni, Afroameričané, Hawaii, atd. Doplněné tentokrát o oligarchická obvinění.

Sám sebe ovšem autor popírá v odvolání na jakési vědecké autority, varující před tím, či oním, ačkoli praxe ukazuje, že vědci dovedou právě tak vymyslit atomovou pumu a jiné věci tohoto druhu, nikoli už si poradit s následky svých z láhve vypuštěných džinů.

V popisu vývoje USA a jeho odlišností zcela chybí otázka střetání různých kultur, a taková maličkost, že přímá demokracie bude závislá právě tak jako každý vládní systém je závislý na tom, kdo bude ochoten toto vládnutí zaplatit. Zcela nepravdivé pak je tvrzení o americké fiskální a daňové politice. Poválečný vývoj Německa a Japonska a jejich hospodářský růst byl přímo úměrný tomu, že nemusily financovat svou vlastní obranu, zatímco v politickém kalkulu USA vedla úvaha, že bude levnější ozbrojené síly udržet po světě, než je tam každých dvacet let znovu vypravovat, aby zachránily existující civilizaci před nástupem temna.

K úvahám o tom, že největší zbraní, kterou může bojovat každý občan této země, je ustoupit ze svých egoistických stanovisek, není mnoho co dodat. Trpí samozřejmě oním čertovým kopýtkem všech theorií postavených na slůvku KDYBY. Občan bude ustupovat ze svých egoistických stanovisek, bude-li mít před sebou dobrý příklad v osobách na společenském výsluní. Že ani ta nejlepší vůle nevede k výsledkům postaveným na předpokladu jakési přirozené poctivosti "malých lidí", možno sledovat už pár tisíciletí. Například Rousseaovy víry ve "vznešenost divocha", marxistickou poučku o přirozené moudrosti dělnické třídy, až po velice generosně koncipovaný program sociální asistence (původně welfare v USA, který začínal za prezidenta Johnsona s počtem 180 000 recipientů, a dnes jich má cosi nad 9 000 000 a dobře 180 000 jsou jeho pilnými úředníky. Původní vznešená zásada povinnosti silných starat se o slabé, bohatých o chudé, zdravých o nemocné a dokonce i chytrých o hloupé, se stále více zvrtává v zásadu povinnosti pilných a pracovitých starat se o líné.

Mít za závadu, že prostý občan a volič nemůže přímo rozhodovat například o otázkách obrany, zní sice naprosto oprávněně, měla by však být doplněna autorovou propozicí, jak tento stav zlepšit. Obranná politika je samozřejmě odvislá od těch, kdo obranu platí, a to v případě USA může občan kontrolovat stykem se svým zástupcem v Kongresu a Senátu, který v této zemi rozhodně není jen formální záležitostí.

Momentálně v USA probíhá útok menšinového prezidenta Clintona na občana ve jménu všemocného státu. Jeho základním kamenem je slib všeobecného zdravotního pojištění, který ovšem má sloužit zejména ke všeobecné evidenci, a tudíž i kontrole občanů. Nu, právě pod tímhle pretextem si kontrolu nad svými občany, či spíše poddanými, zajišťovala Třetí říše, snímkováním pro účely zjištění TBC, zdarma. Tyto statistiky pak sloužily selekci a likvidaci Židů a jiných "méněcenců".

Díky tomu, že v Americe se odpůrci i zastánci silného státu shodli na základním měřítku lidského svědomí, neznamená naštěstí, že prezident Clinton má automaticky zajištěnu většinu hlasů své v legislativě většinové strany.

S autorem lze tedy souhlasit v tom, že systém občanova zastoupení cestou politických stran není dobrý, opět však chybí propozice, jak tento systém změnit bez účasti "zástupců svrchovaného lidu", jejichž potřebám momentální soustava osobně vyhovuje.

Co ještě dodat? Snad to, co o faktické přímé demokracii v USA autor má empricky odžito, a to Jiří Polák vědět zjevně nemůže. Například tedy vliv lokálních radiostanic a TV stanic na věci veřejné, a to včetně zahraniční politiky, obrany a dalších, obec přesahujících problémů.

Autorova domovská obec u Pacifiku čítá 21 700 duší a má dvě stanice AM a jednu FM. Samozřejmě soukromé a samozřejmě profitem motivované. Všechny pak pravidelně vysílají "talk-show", během kterého vstupují posluchači do vysílání telefonicky, a přečasto si nesouhlasně mění názory právě přes vysílač, protoře technicky je možno napojit a vysílat více hovorů. Nutno rovněž dodat, že právě jen v USA je možné, aby podobnou stanici vysílající 14 hodin denně vedli a obsluhovali právě jen tři zaměstnanci, jeden z nich majitel. Ještě důležitější je síť malých "okresních" TV stanic, okres Monterey má také tři (zatím), ale k dispozici je i blízké San José, a ovšem přečetné okruhy celonárodní. Tato vysílání umožňují demokratickou výměnou názorů ventilaci jakéhokoli problému, a jsou schopny a ochotny, ač také profitně orientované, přenést kterýkoli veřejný problém doslova do domácnosti. Existuje samozřejmě i vládně podporovaný PBS, který se sice platí z peníze poplatníkova, t.j. federální vládou, přinejmenším částečně, ale který nesmí vysílat reklamy a pouze vybírá dobrovolné příspěvky od svých diváků. (Zapnout si ho ovšem může každý).

Nebude asi bez zajímavosti, že i celonárodní okruhy (ABC, NBC, CBS, CNN, TNT a další) pravidelně po projevech významných politiků umístí na obrazovku sudé a liché telefonní číslo. Pouhým vytočením čísla divák hlasuje souhlas, či nesouhlas k předneseným otázkám, který je, zpravidla ne déle než 30 minut po ukončení projevu, rovněž odvysílán a komentován, v mnoha případech právě politikem, k němuž se diváci vyjadřovali.

Myslím, že právě odtud pramení mnohem menší nabubřelost amerických politiků, než je tomu v případě jejich evropských kolegů. A už vůbec z nich zásadně nikdy není cítit pocit, žel tak častý v našich zeměpisných šířkách, kdy dává politik svým poddaným najevo, že je první po Bohu, případně ještě o krok před ním. Každá lež, nepoctivost, přetvářka, chytráctví a vychcanost (to je citát z úvodních slov Charty 77 od Václava Havla), pýcha a ješitnost, je neprodleně divákem ztrestána.

Jan Beneš