--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Zwettler Otto
Název: Největší země světa
Zdroj: NN Ročník........: 0004/009 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 19.03.1991 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Znáte nejlépe utajované tajemství Švýcarska? Zde je! Nejsou totiž žádní Švýcaři. Ostatní svět se nechá klamat povrchními vnějšími znameními, neboť Švýcaři se bojí z praktických a diplomatických důvodů (a ostatně nechápavým cizincům by se to beztak obtížně objasňovalo) rozbít legendu a tváří se, jako by existovali. Ve skutečnosti však národ Švýcarů není.
Při pohledu na mapu bychom mohli snadno dospět k závěru, že Spojené státy jsou mnohem větší zemí než Švýcarsko. Ale kdepak! Opět chyba! Jsou mnohem menší. To je jedna z příčin, proč můžeme mluvit o Američanech, ale nikoli o Švýcarech. Ve Spojených státech žije velký počet lidí, ať již na divokém Západě v Oregonu nebo na divokém Východě v New Yorku, na hlubokém Jihu v Georgii nebo na Dálném severu v Michiganu. Ti všichni se ochotně považují za Američany. Podle legendy, jejíž obsah vešel do četných písní a básní, má Amerika mimořádný vliv na lidskou duši. O tom ostatně není pochyb.
Švýcaři by něco takového nikdy netvrdili. Oni to věcí lépe. Nejenže obyvatelé francouzského Švýcarska by nechtěli nic mít s německými krajany a tito zase nic společného s italsky hovořícími Tessiňany. Tak jednoduchý ale život není. Stačí se zeptat muže v Lausanne, co si myslí o Ženevanech, či téhož muže, jak smýšlí o obyvatelích Bernu. Zeptejte se obyvatele Basileje, zdali by chtěl být považován za curyšského občana, či zda má rád obyvatele hlavního města, je to stejné, jako když se zeptáte muže z Churu (ve východním Švýcarsku), zdali má blíže k muži z Měsíce či krajanovi ze St. Gallenu.
Je známo, že biskup z Churu musí splňovat tři podmínky. Musí samozřejmě vyznávat římskokatolické náboženství, musí být vysvěcen na kněze a zatřetí musí pocházet z Churu nebo přinejmenším z kantonu Graubündenu, jehož je Chur střediskem. Ostatně, a to vám řekne mnoho lidí, že dvě první podmínky nemusí splňovat.
Na svých toulkách jsem se jednou setkal se starým pánem, podnikatelem ze Schwyzu, z jednoho ze tří původních kantonů, který neměl žádné pochybnosti o tom, že právě jeho krajané jsou ti nejlepší.
Nějakého občana z Appenzellu, vzdáleného 75 km od jeho vesnice, by jistě nikdy nezaměstnal, protože lidé z kantonu Appenzell jsou nestydatí a lakotní. Lidé z Graubündenu - asi 40 km jižně od Appenzellu - jsou sice zcela jiní, ale také o nic lepší, neboť vzdor jejich schopnostem jsou nespolehliví. Obyvatelé St. Gallenu, 20 km severně od Appenzellu, jsou opět zcela jiní, téměř jako lidé z jiné planety, je to lenivá chátra nehodící se k ničemu. Lidé z Bernu jsou poněkud těžkopádní, obyvatelé Luzernu jsou zkaženi turisty již navždy. Krátce řečeno, kromě lidí z bezprostředního sousedství se nehodí nikdo k ničemu, jsou to samí padouši.
Když se jeho syn, který byl současně generálním ředitelem firmy, oženil, opustil otcovský dům a odstěhoval se se svou ženou do Zugu, vzdáleného pouhých 20 km (ale již v jiném kantonu), odkud denně dojížděl do práce do otcova obchodu. Trvalo to jen půldruhého roku, než se otec se svým synem natolik pohádali, že si syn musel hledat práci jinde. Pravou příčinu rozporu vidí syn i dnes v hluboce zakořeněném a neotřesitelném otcově přesvědčení, že všichni lidé z Zugu jsou malicherní a vypočítaví.
Z počátku 19. století se traduje, že obyvatelé malé vesničky Ernen se zdráhali poskytnout svou šibenici pro popravu vraha ze sousední obce. "Je nám líto," říkali, "tabo šibenice je jenom pro nás a naše děti."
Tyto nepřekonatelné rozpory mezi lidmi z Appenzellu a Schwyzu, mezi nimiž leží nepřekonatelných 70 km, mezi obyvateli Zugu a Winterthuru činí ze Švýcarska nejvější zemi světa. Vzájemná nevraživost, pohrdání a zdravé přezírání tvoří solidní základ švýcarské demokracie a neutrality.
"Miluj bližního svého", nabádá křesťanské učení. Je to bezesporu ušlechtilé přání. Ne, nelze milovat člověka, když se s ním nemůžeme snést. Zeptejte se aspoň jednou nějakého obyvatele Basileje, zdali by se snesl s obyvatelstvem Curychu. Zeptejte se muže z Oltenu, zdali by mohl mít rád někoho z Aargau. Ne, jistě by se nesnesli. Mohou se však tolerovat. Láska, která není myšlena upřímně, není nic než pokrytectví. Naproti tomu tolerance je onou vyzařující demokratickou ctností. Jestliže Basilejané tolerují jako sousedy obyvatele Curychu, je to výmluvná a skutečná disciplinovanost. Jestliže lidé z kantonu Uri žijí s tou nestydanou a lakotnou bandou z Appenzellu v jednom spolkovém státě, je to velký, obdivuhodný výkon a nekují žádnou odvetnou válku, je to vrchol civilizované sebekázně.
Poznal jsem jednou v Německu dámu ze švýcarského Schaffhausenu, jejíž syn se oženil s děvčetem z Winterthuru vzdáleného 25 km. Zlomilo jí to téměř srdce, ale důvěrně mi sdělila, že se čestně snaží zacházet se snachou "jako s jednou z našich", ačkoliv ví zcela přesně, že tato smíšená manželství nemohou dopadnou dobře. O tom byla pevně přesvědčena. Nuže, jaký zářivý příklad sebeobětování a téměř nadlidského ovládání!
Co na to říci? Když se výbušný motor musí zbavit určitého množství jedovatého plynu, tak se musí i lidská duše oprostit od nenávisti a protivenství. Švýcaři to dělají tím, že se tak propastně nenávidí, že pak již nemají žádnou sílu nenávidět zbytek lidí. Německo by bylo dobrým příkladem opačného vývoje. Když byla země sjednocena, strhla svět do dvou světových válek. Zdálo by se podle toho, že by sjednocení Německa bylo neštěstím lidstva? Ale pokud jde o Švýcarsko, může být lidstvo šťastné, protože zde není ani nejmenší naděje, ani náznak možnosti jeho sjednocení.
Otto ZWETTLER
(LD, 19. 3. 1991)