--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajda Jaroslav
Název: Kde je pravda o Kavanovi?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/009 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

KDE JE PRAVDA O KAVANOVI?

3. část

Od mého vystěhování z Československa v roce 1975 až do roku 1979 jsem nepravidelně navštěvoval republiku. V těchto letech intenzita aktivity sledovačky StB při mých návštěvách viditelně stoupala, ale teprve koncem léta 1979, při nálezu magnetického vysílače signálu na podvozku mého vozu, jsem od svých dalších návštěv republiky upustil.

Během roku 1979 jsem si při přechodech hranic z Německa do Československa a obráceně ověřil několik skutečností: 1. Při cestách do Československa trvala celní prohlídka od dvou do pěti hodin. Během této doby docházelo nejen k mé osobní prohlídce, ale také k demontáži výplní dveří mého porsche, k demontáži a vážení kol vozu včetně důkladné prohlídky prostoru pod palubní deskou a kompletní prohlídky podvozku. Často docházelo k pořizování fotokopií mého diáře a ke kontrole každého papírku, který jsem měl náhodou v kapse.

2. Při cestách zpět do Německa trvala na české straně hranice prohlídka od tří do šesti hodin. Sestávala prakticky ze stejných úkonů, jenže jí byl přítomen nejen celník, ale také člen pasové kontroly, tedy příslušník StB.

Abych si věřil bdělost soudruhů, střídal jsem záměrně hraniční přechody v obou směrech. Velice rychle jsem si uvědomil, že vůbec nešlo o náhody, ale o systém. Jednou jsem záměrně uschoval v dutině karosérie vozu prázdnou plastikovou krabičku od svitkového filmu. Po dvou hodinách byla nalezena a zapříčinila mé svléknutí do naha, důkladnou osobní prohlídku mých svršků a hodinový výslech na téma "kde je film patřící do krabičky nalezené v dutině vozu". Samozřejmě, že film nebyl a nakonec, po čtyřech hodinách vyhrožování, že mne zpět do Německa nepustí, dokud nevydám film, jsem přece jen mohl hranice překročit. Tím chci říci, že převoz více než deseti tisíc metrů exponovaného filmu, i kdyby jen po malých částech (tak, jak byly materiály natáčeny), z totalitního Československa do Velké Británie, představoval nejen neúměrné, ale především dlouhodobé riziko. Další otázkou je: kdo měl možnost pendlovat mezi Československem a Velkou Británií? (Pozn. red.: Jak vyplývá z dopisu Karla Kyncla londýnským Timesům v roce 1991, cestoval Jan Kavan z Londýna do Československa a zpět několikrát.) Navíc, kdy každému muselo být jasné, že už svou třetí cestou vzbudí nežádoucí pozornost a "spadne pod lupu" StB? Při dopravě materiálu různými osobami, je lhostejno, zda Čechy nebo cizinci, by bylo neúměrně zvýšeno riziko prozrazení celé akce. Naskýtá se však třetí, nejbezpečnější a bezproblémová možnost - doprava kurýrem v pytlích s diplomatickou poštou.

Je také zajímavé, že žádný z účastníků natáčení, přes prolezlost disidentského hnutí agenty StB, nebyl nikdy StB zatčen (tím myslím hlavně kameramany) a dokonce ani vyslýchán. Neméně zajímavou je Kavanova selekce materiálu pro vysílání zahraničních televizních stanic. V obraze se opakuje několik stejných tváří - Havel, Dienstbier, Šabata, Kriegel, Šustrová, Bednářová, Hájek a snad dvě - tři další. Desítky jiných, včetně korespondenta čs. rádia z New Yorku Karla Kyncla (tehdy politického vězně - pozn. red.), otce jednoho z kameramanů akce, Ivana Kyncla, jdou do archívních krabic a nikdo je nikdy, ani v budoucnu, nevidí.

Do "sametové" schází ještě šest let... Rekapituluji a narážím na několik skutečností, signalizujících něco úplně jiného, než jen "kontakty Kavana k čs. rozvědce v Londýně", "primitivní udání konkrétní osoby jistého inženýra, Čecha, v Anglii, a jeho rodiny", či "předání seznamu opozice StB v Praze". Domnívám se, že ve většině případů těchto informací, které proběhly nejen tiskem v republice, ale také v Americe, jde o záměrné dezinformace, kterých bylo použito teprve potom, kdy někdo dokazoval, že se Jan Kavan se členy rozvědky StB v Londýně stýkal. Ale jen proto, aby byla nadále kryta, pokud Kavan agentem skutečně byl, nebo je, jeho pravá činnost a úkoly tiskové agentury Palach Press Limited v Londýně.

Pokud jde o případ onoho jistého, mnou nejmenovaného inženýra z Londýna, kterého měl Kavan údajně "sledovat a podávat o něm hlášení StB", jak o tom před časem psal na stránkách krajanského časopisu "Nedělní hlasatel" v Americe, dovoluji si tvrdit, že jde o vyloženou lež. Vycházím z autorova tvrzení. Napsal, že "od jisté organizace v Anglii" dostal zapůjčit kopii svazku StB na svou osobu a tam bylo uvedeno, že udavačem je Jan Kavan. Připouštím, že kopii svazku může i v Anglii mít "jistá organizace", ale tyto "organizace" nejsou v žádném případě veřejnou knihovnou, aby někomu otevíraly své depozitáře. Navíc osobě naprosto nezajímavé.

Jan Kavan sám není žádným primitivem, jak se jej někteří žurnalisté snažili prezentovat. Ba naopak. Během dlouhodobé spolupráce ve střižně a při našich večerních rozhovorech jsem si uvědomil jeho přehled ve všech oblastech světového dění. Kavan mi v dopise ze dne 20. dubna 1983, mezi jiným, napsal, že Luděk Pachman o agentuře Palach Press prohlásil, že je "pro něj příliš rudá". Já osobně si to nemyslím, spíše bych Kavanovy názory řadil mezi "levicově liberální". Říkám to přesto, že mezi námi došlo k celé řadě názorových konfliktů. Kavan však v žádném případě není dogmatikem a toleruje názory jiných lidí, i když s nimi sám nesouhlasí.

Můj názor na tiskovou agenturu Palach Press a její skutečné úkoly (v tomto případě také na úkoly Kavana) vychází z následujících skutečností:

1) Návaznost StB - Škutina - Kavan (možná také obrácená varianta, kdy se za StB řadí Kavan a po něm Škutina).

2) Rhein Film - třídění materiálů (dostal se do "hry" náhodou prostřednictvím společníka Škutiny a potřebou profesionálního třídění materiálů).

3) "Tajné" natáčení dokumentárních materiálů z činnosti disidentů, které:

a) organizuje agent StB,

b) materiály jsou tajně vyváženy do Anglie, c) agent StB je zveřejňuje ve světových TV stanicích a tím upozorňuje na vůdce disentu v Československu, které, podle nějakého kódu (nebo instrukce?) pečlivě vybírá a ostatní ponechává v temnu archívních filmových krabic přesto, že mnohé z těchto materiálů jsou, co do obsahu i kvality natočení podstatně na vyšší profesionální úrovni.

(Pokračování příště.)

Jaroslav Gajda