--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Neurvalé poznámky Jana Beneše ...
Zdroj: NN Ročník........: 0004/010 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

3. část Autor se snaží zabývat otázkou, zda bylo dobře, že závody ve zbrojení uspíšily pád Sovětského svazu a světového komunismu tohoto vrhu.

V preambuli považuje autor radost nad pádem impéria za povrchní. Dále pak rozebírá jednotlivé fáze americko-sovětských vztahů, jako vztahů světovou politiku určujících, mezi lety 1962, respektive 1960 až 1989.

Ve výčtu událostí autorovi však chybí i jen pouhá zmínka o okupaci Československa roku 1968 (zřejmě jen malá dopravní nehoda na cestě historie, jak se vyjádřil jiný socialista). Právě tak premisa růstu zbrojní výroby v době Carterovy administrativy je zcela falešná, co víc zcela nepravdivá. Trend Carterovy vlády byl opačný. Vyznačoval se omezením zbrojení i omezením ozbrojených sil, maximálními ústupky Sovětskému svazu a v důsledku toho růstem sovětského imperia v Africe, Asii, a dokonce i pokusy zakotvit ho v Jižní Americe a Karibské oblasti. Reaganově administrativě, která dala jasně najevo, že USA jsou ochotny v zájmu zachování míru udělat cokoli, ale nejsou ochotny vzdát se namilost a nemilost, jen aby zabránily válce, kterou připravuje někdo jiný, má výsledné uzbrojení "říše zla" autor zazlé, neb prý bylo spácháno za příliš velkou cenu, atd., atd., atd. Reaganovi a Americe tudíž nutno vyčíst "miliony lidských tragedií, národnostní konflikty, zamoření ovzduší i moře", vše spácháno SSSR, či jejich následníky, "nepopsatelná nouze, zhoršení zdravotního stavu", --- vše samozřejmě v rozpadlém bolševickém imperiu, ale podle autora je vinna - jak jinak, americká oligarchie, a Reaganovi prý mohou aplaudovat jen tací, kteří neznají hlubší pohled do historického pozadí celého problému.

Tož, tohle zavání nikoli jen důkladně starým sýrem Sionských protokolů, ale i pohledem do zákulisí, hitlerovského autora pana Rilkie, a Velkým spiknutím propagandy stalinistické, ale už přímo záměrnou hloupostí.

Analýza II. světové války i arabsko-izraelských vztahů je mělká. Na druhé straně analýza "oligarchie", kterou tu autor podstrkuje Západu a jeho "nedostatku demokratické kontroly", byla by velice přesná, pokud by se vztahovala na nové za demokratické se prohlašující estblishementy, například v Československu. Základní nepochopení americké politiky od roku 1945, politiky dominující západnímu světu a určující jeho strategii, byla snaha nikomu nedominovat.

Byly to Spojené státy a nikoli Moskva, kdo se přičinil o vojenskou porážku Francie u Dien-Bien-Phu, odmítnutím letecké podpory, ačkoli se jednalo o vlastního spojence z NATO. Jenže vedl válku podle názoru Američanů koloniální, která navíc zaháněla a zahnala Vietnamce do náruče komunistů. Porovnejte rozdíl s Indonesií, jejíž samostatnost se Holandsko pokusilo ozbrojeně zlomit hned v roce 1945 také, a konečně i Malajsko s komunistickými guerilami, až po ty Mau-Mau v Kenyi.

Byly to Spojené státy, kdo zastavil Francii, Anglii a Izrael roku 1956, a donutily je stáhnout své armády ze Suezu i ze Sinaie. Americká "oligarchie", tedy to, co hitlerovská propaganda nazývala stejně mysteriosně "plutokracie", totiž je pod demokratickou kontrolou. Kterákoli mezinárodní akce americké "oligarchie" vyznačuje se až podivuhodnou ústupností, možností nikdy nezavřít dveře, a pro poddané sovětského impéria až k Solženicynovi, nepochopitelnou ústupností. Podmíněnou ovšem vědomím následků jakékoli války, a zvláště pak války nukleární, a povinností podobnou té, která vyplynula ze druhé světové války, totiž živit poražené země a starat se o jejich rozvoj, a to na účet amerického daňového poplatníka, jehož demokratická kontrola to své vládě čím dále tím více nerada trpí.

Proč by měl Západ, zejména USA, nabízet Východu své Know-How na začátku šedesátých let, kdy bolševici stačili rozfofrovat nakradené, a nebylo už odkud brát? Proto, aby je povzbudili jít si nakrást tam, kde na světě dosud, díky neexistenci bolševismu, bylo co ukrást ?

Vyčítat Kennedymu "nezodpovědné zasahování do kubánské krize", proboha, co si autor myslí o svém čtenáři? Že nemá mozek, ale bedničku ptačího trusu?

Račte prominout, ale tyto texty, ať už je píše kdokoli, jsou tak viditelně inspirovány KGB, že je ztrátou času zabývat se jimi dále. Vyznačují se chaotismem, rádobyvědeckou terminologií, rádoby novým pohledem na svět, a hlavně a hlavně zásadní snahou nedat se za žádných okolností mýlit fakty.

Až příliš chtěnou neznalostí, nápadnou u člověka, který přece už dosáhl jakéhosi věku, kdy je úvahy schopen. Tvrdit, že pokles životní úrovně po pádu impéria zavinili ti, kdož impériu odmítli podlehnout, není nic víc a nic méně, než právě jen překvapující arogance. Radioaktivní zamoření, rasismus, šovinismus, tohle všechno přece existovalo už za impéria, které ostatně i po svém rozpadu dokáže podivuhodně a z neznámých zdrojů udržovat akceschopné ozbrojené síly i zpravodajskou službu. Jak měli dávat know-how Chruščovovi, jemuž zlámala vaz nikoli Kuba, ale zejména neřešitelný stav sovětského zemědělství, které se pod vlivem vědeckého světového názoru změnilo z obilnice Evropy v obor neschopný uživit i své vlastní obyvatelstvo. Dávat know-how politbyru prostouplému politickou pýchou? Nekonečnému mluvkovi, který mlátí v OSN botou do stolu a řve :

"My vás pohřbíme!"

Systému, který považuje (viz s. Balášová v ČTV) za zásah do vnitřních věcí i karikování směšného zákazu s. Balášové pro zaměstnance chodit do práce bez podprsenky, jehož plnění u zaměstnankyň kontroluje vrátný ?

Tohle si přál drahý vědec Polák podporovat? A jak? Jak se mělo ono know-how předávat, pakliže systém měl svou ideologii, které se musel přizpůsobovat život.

Kennedy, který podle autora "nezodpovědně zasáhl do Kubánské krize", půl roku před touto krizí vyprovokovanou Sovětským svazem, nekompromisně zradil pokus o zvrat na Kubě po vylodění kubánských exulantů. Piloti kubánského letectva, kteří proticastrovu stranu podporovali, byli zasvěceni, vzlétli, bombardovali cíle vládních komunistických sil na ostrově, a odletěli do USA, kde měli natankovat a znovu se připravit k bojovému nasazení. Byl to Kennedy, kdo jim znovu odstartovat nedovolil. Castrovy zajatce pak vyměnil jako humanista do morku kostí za 2 000 traktorů Castrovi. To bylo nezodpovědné. O půl roku později tentýž Kennedy vyhlásil blokádu ostrova, protože Moskva si jeho snahu dokázat přátelské vztahy vyložila jako slabost, a dle vzoru všech chámů bez morálky toho hodlali zneužít. Chám vycouval.

Tento druh morálky se nám pak autor snaží vnutit. Toť vše a nic jiného. Hlubší znalost historického pozadí vězí v tom, že mocní muži v Moskvě lhali, kradli, podváděli, loupili a šidili. Budou tak činit i nadále, protože morálku tam ani Reagan zavést nemohl. To mohou jen Rusové sami. Zatím se jim to moc nedaří, a pokus autora Poláka učinit pravdu svým opakem je přes poněkud civilizovanější rétoriku bohužel a právě jen pouhá lež. Jan Beneš