--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Finsko
Zdroj: NN Ročník........: 0004/010 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 30.11.1939 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V úvodu překladu Paaskiviho soukromého deníku je zřejmá chyba, když se hovoří o připravované okupaci roku 1940. Zřejmě se jedná o přehlédnutí překladatele, jedná se o zápisky z let čtyřicátých. Nuže, vraťme se do roku 1939. Tehdy už se v Rusku tiskly mapy, na kterých byly dosud samostatné Baltské státy i Finsko vyznačeny jako sovětské republiky. Ačkoli se tedy ještě vyjednávalo, podepisovaly smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci, a Moskva dávala halasné záruky. Nakonec byly s podzimem 1939 baltské státy přinuceny souhlasit s rozmístěním sovětských jednotek proti anglo-francouzské invazi! To vše v důsledku komunisticko-nacistického paktu ze srpna 1939. Tehdy také SSSR zrušil čs. diplomatické zastoupení a navázal diplomatické styky s Tisovým Slovenskem. (V Paříži, Washingtonu i Londýně - a jinde, čs. zastupitelství zůstala).

Finsko požadavek umístění sovětských vojenských posádek odmítlo, a bylo dne 30. listopadu 1939 napadeno. Tehdy také došlo k prvnímu teroristickému náletu v průběhu II. světové války. Nebyl to Rotterdam 10. května 1940, jak se později s ohledem na "sovětského spojence" uvádělo, ale Helsinky 30. listopadu 1939. Napadlo je 1 000 letadel Rudého letectva. Finsko samo mělo v té době k dispozici 27 strojů!

Ihned po vypuknutí války se také v Rusku ustavila "dělnickorolnická" vláda, se kterou okamžitě Moskva navázala diplomatické styky. Předsedou toho roztomilého výboru byl Otto Kuusinen, starý člen Kominterny a bývalý Leninův tajemník. Podle Stalinových plánů byla ovšem Finsku určena role satelitního státu, asi jako Mongolska.

Finové se úspěšně bránili a způsobili útočníkovi během čtyřměsíční zimní války skoro milionové ztráty. Nakonec podlehli, ztratili dvě pětiny území, musili dát k dispozici námořní základny v ústí Finského zálivu, ale samostatnost si uhájili. V srpnu 1968 mi v Brně řekli čtyři finští spisovatelé:

- Nás jsou jen čtyři miliony, ale bránili jsme se. - Obdobná situace nastala roku 1944, kdy Finsku nezbylo, než jak hledat cestu Hitlerova tábora, kam se nikoli příliš dobrovolně dostalo. Ani toto spojenectví nepřimělo je však například přijmout Norimberské zákony. Zároveň se dokázalo zachovat čestně i vůči německým jednotkám na vlastním území, třebaže posléze samo vyhlašuje válku Německu.

Následující Paaskiviho zápisky je třeba číst ve světle této finské empirie. Nejedno srovnání s Československem se nabízí, i československé hlavy státu. Také ve Finsku byl po roce 1945 ministr vnitra komunista, ale vývoj nenásledoval pattern evropských limo-demo, prostě proto, že Finové jsou jiní, pokud se týká Československa, a protože neměli na svém území bolševickou armádu, pokud se týká Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Poučení? Jen sebe sama můžeme vinit, přátelé. Jen snahu být raději mazaní než čestní, raději vychytralí než stateční, raději žít přikrčeni než nežít.

JaB