--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajda Jaroslav
Název: Kde je pravda o Kavanovi ?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/010 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
4. část Psal se rok 1983 a do "sametové" scházelo ještě šest let! V žádném článku o případu Jana Kavana není o této Kavanově činnosti ve Velké Británii zmínky stejně jako není nikde zmínky, že by se tyto materiály nacházely v republice. Je zajímavé, že se o této filmové dokumentaci nezmiňuje ani sám Kavan. Je však zajímavé, že disidenti, které Kavan selektoval v "tajně" natočených materiálech pro vysílání světových televizních stanic, převzali po "sametové" nejvyšší vládní funkce, zatímco ti ostatní, nacházející se v "archivních filmových krabicích", tam zůstávají dodnes.
Po tomto konstatování skutečnosti, jak je "sametová" přinesla, po pozitivní lustraci Kavana a zveřejnění jména Škutiny v seznamu agentů StB, nabývá tato "story" jiných dimenzí. Zejména proto, že "agent" Kavan věnoval léta svého pobytu ve Velké Británii organizaci "tajného" natáčení sledování disidentů, aby poté dokumentaci zveřejnil ve vysílání světových televizních stanic! V tomto případě vůbec nehovořím o finančních prostředcích nutných k realizaci tak rozsáhlé filmové dokumentace. Náklady realizace takového rozsahu s problémy, které nutně musely vznikat, odhaduji skromně na půl až jeden milion DM. Kde vzal Kavan tuto částku? Z daru organizace a jednotlivců nebo z pokladny StB? Druhé se jeví pravděpodobnějším a vysvětlovalo by to, proč během natáčení, transportu materiálu do zahraničí, laboratorního zpracování, dokončovacích pracích a nakonec i v různých televizních stanicích ve světě, které materiály vysílaly, nedošlo k jediné "nehodě", aby bylo zabráněno popularizaci disidentů a v neposlední řadě zveřejnění "systému práce sledovačů StB"! O posledním hovořím proto, poněvadž jsem byl v roce 1964 souzen a odsouzen za to, že jsem tento "systém" znal a neudal jsem člověka, který mne do něj zasvětil! Žaloba z té doby má v pravém horním rohu razítko "tajné". Šlo totiž, jak žaloba uvádí, o "státní tajemství". V případě disidentů však mocná a všehoschopná StB "trpělivě přihlížela", jak různě západní televizní stanice předkládají divákům téměř "instruktážní" filmy o její práci! Není tato "trpělivost" přinejmenším "zajímavou"? Každému je jistě jasné, že "likvidace" těchto dokumentů kdekoliv v zahraničí byla pro StB maličkostí stejně jako likvidace samého Kavana. Důkazem "dlouhých prstů" StB je třeba i výbuch nálože v přísně střeženém objektu rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kdy byla demolována redakce čs. vysílání. Proč tedy v případě "filmové dokumentace sledování disidentů" zůstala StB v pozici "mrtvého brouka"!?
Pokud je mi známo, nebyly tyto filmové dokumenty v republice nikdy zveřejněny. Kdyby k obdobné situaci došlo kdekoliv na Západě, televizní stanice by se předháněly ve snaze získat jejich vysílací práva! Už proto, aby ukázaly, "jak byla opozice pod lupou". Byly snad, v tomto případě, určeny výhradně konkrétním televizním divákům v zahraničí!?
Právě proto, že o těchto skutečnostech mlčí všichni zúčastněni, nabízí se jen jedno logické zdůvodnění celé nákladné akce - cílevědomé dlouhodobé budování "image" určitých vybraných osob mezi těmi, kteří podepsali Chartu 77. Proč ale?
Odpověď na tuto otázku je sice v republice nepopulární, před časem, kdy se podobné úvahy objevily na stránkách jednoho pražského deníku, sám pan prezident Havel byl tímto názorem "zhnusen" a tehdejší tiskový mluvčí prezidenta Michael Žantovský vzápětí na pravidelném briefingu o článku prohlásil, že "je fašistický".
Vše předcházející je postaveno na hmatatelných faktech. Uvedené skutečnosti lze lehce doložit svědectvím řady spolupracovníků bývalé produkční společnosti Rhein Film a kopiemi těchto filmových dokumentací na elektronických vysílacích televizních záznamech, uložených v archivech televizních stanic ZDF v Mainzu, BBC v Londýně a celé řady dalších západních televizních stanic. V archivech těchto televizních stanic jsou také k dispozici smlouvy o odkupu vysílacích práv a v neposlední řadě účetní doklady o jejich proplacení. Na všech těchto dokladech je uvedeno jméno držitele autorských práv - Palach Press Limited a jeho bývalá adresa v Londýně: P. O. Box 222, 19 Earlham House, 35 Mercer Street, London WC2H 9QS. Podepsán jeden z ředitelů - Jan Kavan. A ještě jedna maličkost - ve svém dopise z 20. dubna 1983 se Kavan zmiňuje, že jeho novým spolupracovníkem v Londýně se stal Jiří Bednář, jeden z bývalých kameramanů točících v Československu dokumentární materiály pro Palach Press. Jméno "Jiří Bednář, narozen 4. května 1945, registrační čísla 10608 a 060809 s krycím jménem ŢMoravecŢ", se nachází ve vydaném seznamu agentů StB. Nevím, jestli jde o totožnou osobu, neznám datum narození Kavanova nového spolupracovníka z roku 1983. Kdyby však šlo o totožnou osobu, byl by to v Kavanově blízkosti, po Vladimíru Škutinovi, již druhý agent StB ve stejné "hře". Podle těchto skutečností docházím k závěru, že sama StB organizováním této akce, poněvadž si nedovedu představit, že dva lidé pozitivně lustrováni v kategorii agentu StB, by pracovali proti této organizaci, dlouhodobě vytvářela na Západě "image" vybraným signatářům Charty 77, kteří pak po 17. listopadu 1989 zasedli ve funkcích nejvyšších. To by však potvrzovalo sílící názory, že události 17. listopadu 1989 byly dlouhodobě připravovány.
Existují prakticky tři možnosti, jak se dopátrat úplné pravdy. Pokud šlo skutečně o akci StB (a indicie tomu nasvědčují), musí někde existovat záznamy. Šlo o nákladnou záležitost. Pominu-li profesionální a semiprofesionální filmovou a zvukovou techniku, byly tady ještě vysoké náklady na materiál, zpracování a ostatní přidružené výdaje (kilometry filmové suroviny, laboratorní zpracování, doprava, atd. atd.). Někde by tedy měly existovat také účetní záznamy.
Někdo musel akci připravit a řídit. V žádném případě to neměl jednoduché. Nemyslím si, že by všichni kameramani akce byli agenty StB, ale i kdyby byli, musel někdo jejich práci koordinovat (Kavan z Londýna nepřicházel v úvahu) a především eliminovat jejich možné zatčení zejména při natáčení v okolí věznic. Nebezpečí zatčení hrozilo také při natáčení sledovačky StB. Její členové si mohli, třeba jen náhodou, všimnout kameramana. Už vůbec nepřichází v úvahu, aby byli všichni o akci informováni.
Kameramani také v žádném případě nemohli pracovat samostatně, pokud jde o kontakty k signatářům Charty, jejich výběru k natočení a už vůbec nehovořím o přípravě otázek pro interview. V tomto směru šlo o redakční profesionalitu zřejmou z každého záznamu.
Signatář "František" z Kotěhůlek mohl být třeba hodným a poctivým člověkem, ale nevím, co by se stalo, kdyby jej někdo postavil před kameru a požádal, aby pět minut souvisle hovořil k problému. Jsem přesvědčen, že by se těchto materiálů použít nedalo. Z praxe znám zkušené řečníky, ale když měli poprvé hovořit proti chladnému oku objektivu, nevydali ani hlásku. Bez jakéhokoliv úmyslu zlehčování kvalit toho či onoho signatáře Charty zůstává tady také, podle mého názoru podstatná otázka, zda by měl "František" světovému publiku, kterému byly natočené dokumenty určeny, vůbec co říci. K tomu bylo zapotřebí signatářů "z jiné filmové krabice". Takových, u kterých byl předpoklad, že někde, "na konci", přinese dlouhodobé budování "image" své ovoce. Dopátrat se pravdy je tedy možné ze záznamu o akci nebo výpovědi toho, kdo akci připravoval a řídil. Třetí možností je pak Jan Kavan sám. Domnívám se, že by tento názor, opírající se o fakta, měl potvrdit, doplnit nebo vyvrátit. Ne slovy, ale fakty, kterými disponuje. Myslím si totiž, že to měl udělat už mnohem dříve sám, ze své vůle. A když se k tomu nemohl rozhodnout dříve, v tomto okamžiku má nejlepší příležitost. Pokud jej už zítra "náhodou" nesrazí na ulici auto, nebo "nevypadne z okna" či nespáchá "sebevraždu" oběšením na vázance s použitím "prostředního pantu dveří" svého bytu!
Nedivil bych se. Gauneři, o kterých se to navíc ví, nejenže běhají stále beztrestně po ulicích, ale mnozí z nich sedí ve významných funkcích. Navíc to všechno už tady totiž po "sametové" bylo a myslím si, že tím ještě "fantazie" zúčastněných neskončila.
Jaroslav Gajda, New York
(převzato z POLYGONU, Švýcarsko - Luděk Šišák)