--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Neurvalé poznámky Jana Beneše k práci Přímá demokracie zítra
Zdroj: NN Ročník........: 0004/011 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

IV. Pokusy zabránit tvoření konfliktu založením nadnárodncíh autorit existovaly i před první a druhou světovou, ač jich autor nevzpomíná. Autorita papeže měla být takovou silou. Jiří z Poděbrad pokusil se o Unii křesťanských panovníků. Za určitý pokus tohoto druhu lze ostatně považovat i úsilí krále králů Nabuchodonosora II. (více jak pět století před Kristem), když nechal odpravit své podřízené krále za různé zlodějny a jiné neplechy vládnoucích, a na jejich místa ustanovil otroky, kteří ovšem nekradli o nic méně. Autorovy teorie zde souvisejí s tím, že jeho představy jsou rozpoznatelné na základě jakéhosi libertarianismu, kteréžto představy o podmínkách svobody člověka ovšem vedly po založení doslova stovek komun tohoto druhu v USA, do stadia absolutní nesvobody, nezřídka končící vraždami. Nejznámější texaský Koresh a guayanský Jones. Na druhé straně život jednotlivce, dejme tomu v takovém klášteře Českých Benediktinů v Lisle je nesmírně tvůrčí i svobodný, protože zachovává řád, po jehož limitaci jsou si již všichni rovni. Libertarianistické ekonomické vyjádření monetarismu (tak jak je provedl Friedman za Reagana) nikdy nedosáhlo naplnění ideálu, protože nedostatek řádu vede nutně ke ztrátě občanské rovnosti. USA v roce 1945 vstupovaly do míru vyzbrojeny zásadami Válečných cílů USA, ve zpracování Waltera Lippmanna, Anatomií míru, Emery Reverse a principy tohoto druhu od celé řady dalších autorů. K jejich předběžnému formování mimochodem přispěl i Dr. Edward Beneš u Roosevelta, svými tvrzeními o postupné demokratizaci Sovětského svazu a působením agentů vlivu v Rooseveltově štábu, dobráků typu Algera Hisse, e tutti quanti. Rubem této zásady dobré vůle, která automaticky dobrou vůli zavede, bylo například rozpuštění americké tajné služby OSS v září 1945. Víra v nadnárodní instituci, která by napříště dovedla zastavit jakési Hitlery, či jiné agresivní síly včas. Tedy to, co v čem předválečná Liga národů velice selhala, a co velice odneslo Československo prvé, byť jeho uznávaný světový státník zasedáním Ligy vícekrát předsedal a všichni jsme se radovali, jaká to velká čest a záruka budoucnosti.

Americká vláda starost o funkci OSN převzala v roce 1945 vzhledem k tomu, že jediná obhospodařovala finanční prostředky nutné k funkci takové organiazace. Studená sprcha na americké skauty ovšem přicházela vývojem v Řecku, Moskva přes vlastní katastrofální hospodářskou situaci nešetřila na podpoře "své" strany v místní občanské válce, a pomoc UNRRA vlastně sloužila tímto nesprávným směrem i v sověty okupované části Evropy. Okamžik jasného rozkolu, podnícený tradičním starým ruským strachem ze svobody, nastal roku 1947 v otázce Marshallova plánu. Přesto ovšem USA nepoužily svého atomového monopolu. S jedinou výjimkou, a tou byla hrozba použití nukleární zbraně, pokud SSSR nevyklidí severní Persii (Irán) a nezlikviduje svou tamní "Tábrizskou sovětskou republiku".

Mechanismus OSN pak byl uzpůsoben tak, že sovětské veto mohlo kdykoli zmařit, cokoli by snad dobrého tato organizace jako nadnárodní a světový kontrolní orgán mohla způsobit. Jen díky nepřítomnosti sovětského delegáta, snad z důvodů počínající animosity s Čínou, se tak nestalo roku 1950 v případě Koree. Není pravda, že globální hegemonistické ambice byly jak v USA, tak v SSSR opuštěny v šedesátých letech. USA jimi nikdy netrpěly, pokud neohrožovaly bezprostřední americké zájmy, a SSSR je prosazoval až do let osmdesátých, kdy sovětská dobrodružství v Africe, Karibské oblasti i Afganistanu zarazila cílevědomá politika Reaganova a sovětská ekonomická nutnost režimu v marasmu.

Zcela falešné je samozřejmě i autorovo hodnocení situace v Kambodži. Skromně opomíjí ten malý fakt, že Pol Pot a celá jeho vrahounská banda byli graduanti pařížské Sorbonne a odchovanci evropského levičáckého intelektualismu.

Khmerové tvořili v zemi vládnoucí vrstvu, tak jako téměř v celé Jihovýchodní Asii, ale jejich likvidaci Thaici a Vietnamci zabránilo vytvoření Francouzské indočíny v letech 1863 až 1867. Sihanuka posadili na trůn roku 1941 Japonci. Když se roku 1946 Francouzi vrátili, země získala ústavu a samostatnost v "rámci Francouzské unie" a Sihanuk v průběhu války v Indočíně také kontrolu nad místními ozbrojenými silami. Po francouzské porážce, příčinně podmíněné i odmítnutím americké letecké podpory koloniální válce, Sihanuk abdikoval ve prospěch svých rodičů (1955), ale zůstal šéfem vlády. Po smrti otce (1960) se stal hlavou státu, nikoli však jako král, ale jako princ. (Takže v zemi třeba existoval Královský socialistický svaz mládeže). S pokračujícím konfliktem ve Vietnamu (viz inlet) milý Princ sice vyhlásil neutralitu, ale zároveň nejen strpěl, ale podporoval základny komunistických sil a přísunové cesty ze severu přes území Kambodže. V březnu 1970, během jedné ze svých zahraničních cest byl svržen, a Severovietnamská armáda začala teď už otevřeně postupovat do nitra země, takže prezident Nixon nařídil zajistit třicetikilometrové pásmo podél vietnamsko-kambodžských hranic americkými a jihovietnamskými silami.

Po mírových dohodách o Vietnamu roku 1973, zejména poté, co Kongress zakázal další leteckou podporu (15. srpna 1973), získávaly severovietnamské síly rychle převahu Lon Non, uprchl ze země 1. dubna 1975. Vláda se vzdala komunistickým jednotkám Pol Potovým v polovině toho měsíce.

V prosinci 1975 byla vyhlášena nová ústava a zřízen parlament o 250 členech. Zároveň nastal pro odchovance pařížské Sorbonne čas k uplatnění jejich teorií. Sihanuk byl v čele státu na jaře 1976 vystřídán Samphanem a až do roku 1979 v domácím vězení.

V následujících letech byla zlikvidována polovina čtyřmilionové populace země, zároveň padly důvody ideologické jednoty a oživeno staré nepřátelství mezi Khmery a Vietnamci (a Thajci), přerušené příchodem Francouzů. Následovala vietnamská vojenská intervence a okupace země závěrem roku 1978.

Izolovaná komunistická diktatura zde podlehla části komunistického mocenského bloku, a to bloku řízeného Moskvou, nikoli Pekinem.

Dne 22. června 1982 princ Sihanuk vytvořil v Kuala Lumpuru (Malajsie) Kambodžský akční výbor osvobození, do kterého přizval i Samphana a Pol Pota. Khmerové tvoří 85 % obyvatel Kambodži, a zatímco Sihanukovy ozbrojené síly dosahovaly počtu 9 000 mužů, Son Sanovy (další člen koalice) 15 000, Khmerové operovali armádou o 35 000 mužích. Tyto síly se společně pustily do boje s vietnamskou okupační armádou o síle 170 000, a do března 1985 byli také Vietnamci společně rozprášeni.

Čili, integrace Rudých Kmerů do protivietnamské koalice nebyl žádný výmysl Západu a jeho oligarchie. Koalici Hitler-Adenauer, jak to autor nazývá, dal dohromady princ a socialista Sihanuk. Zatímco autor nemá slovíčko výčitek pro Severovietnamce (zůstávám u tohoto označení pro simplifikaci situace po roce 1975), tvrdě odsuzuje "západní oligarchii". Nevím, jak v Británii, ale v USA byl občan plně informován o problematičnosti této politiky, a dával jí ovšem přednost proto, že jak se už během přímého amerického působení ve Vietnamu ukázalo, bylo to řešení, které sice stálo občana peníze, ale neohrožovalo životy spoluobčanů ve válce, kterou není dovoleno, s ohledem na Sovětský svaz a jeho nukleární potenciál, vyhrát.

Základní čertovo kopýtko totiž není tam, kde je autor vidí, a to v přerozdělení zdrojů, to provádí ochotně každý zloděj, ale v jejich vytváření a možnostech jejich vytváření, tam, kde jich dosud není. Že to navzdory utkvělé autorově představě o "oligarchii" možné je, možno dokázat na Taiwanu utvářejícím dnes přes Hongkong ekonomický zázrak v kontinentální Číně. Anebo na příkladu Indonesie, Malajsie a dalších zemí, kde se nepřerozdělovalo, tedy nekradlo, ale byla vytvořena hospodářská podstata umožňující naplnění jakýchsi ideí. Ony všechny idee bez hospodářské základny totiž visí ve vzduchu a jejich představitelé, pokud to není zrovna v těch zemích autorovou "oligarchií ovládaných", nezřídka i za krky.

Jan Beneš